O českých Romech v Cannes, hádky před smrtí a pitomost z České televize

22. 2. 2015 / Jan Čulík

Při příležitosti vítězství filmu Cesta ven na Českých lvech zveřejňujeme znovu příspěvek, který vyšel v BL 10. července 2014.

Cesta ven (2014), film režiséra Petra Václava, je oslavován, protože to byl první český film, který byl nyní po dlouhých šestnácti letech vybrán na filmový festival do Cannes. Vypovídá to tak trochu o tom, co si asi myslí vnější svět o současné české filmové produkci. Kde jsou ty doby, kdy český film vyhrával v Cannes hlavní cenu; dnes musíme být vděčni, když nějaký český film výjimečně na tomto filmovém festivalu aspoň odpromítají. Přitom musím po jeho čtvrtečním zhlédnutí konstatovat, že Václavův snímek není nijak výjimečný a nepřináší vlastně nic nového. Je to film poctivý a slušný, i když trochu zdlouhavý, ale je zjevné, že se do Cannes dostal nikoliv pro své mimořádné kvality, avšak v důsledku jeho ultra-aktuálního tématu, jímž je diskriminace a útlak Romů v České republice.

Václavova Cesta domů život českých Romů nijak neidealizuje. Je to příběh mladé Romky Žanety, matky malé dcery, a jejího romského partnera Davida. Žaneta se snaží normálně žít, starat se o domácnost, vyhýbat se kriminalitě, chodit do zaměstnání, uklízet, pečovat o dcerku a zajistit jí slušné živobytí a dobré vzdělání. Všechno je to nesmírně obtížné, protože na jedné straně ji tahá ke dnu nevzdělaná a bezmocná romská společnost, z níž Žaneta pochází, a na druhé straně jí a jejímu manželovi vytvářejí nepřekonatelné překážky česká bělošská většinová společnost.

I když snímek Petra Václava v žádném případě Romy neidealizuje, je zároveň ostrým a velmi přesvědčivým odsudkem většinové české společnosti. Film ukazuje Romy bez přikrášlování: Jsou to většinou hodní, emocionální, zcela bezradní lidé, kteří jsou v české společnosti zcela ztraceni. Absolutně nemají žádné civilizační vybavení k tomu, aby se s rasistickou a nelidskou většinovou českou společností dokázali vyrovnat.

Ano, chovají se jistě z hlediska mnohých českých bělochů takzvaně "necivilizovaně". Nemají vzdělání a pokud ho mají (jako Žaneta), nemohou být přijati do práce, protože nemají potřebné "pracovní zkušenosti". Ano, Žanetin partner třikrát o hodinu zmeškal dobu, kdy se měl hlásit na úřadu práce o podporu, naposledy proto, že v noci nespala jejich dcera, a tak oba manželé zaspali,a tak je mu vyplácení podpory zrušeno. Ano, otec Žanety po smrti své manželky nedokáže najít svůj rodný list, takže je pro úřady vyřízen. Nemá práci a nemůže ji sehnat už deset let.

Jsou to však všechno relativně malé prohřešky, které by společnost, která by dokázala prokazovat spoluobčanům určité množství empatie, uměla prominout a uměla by těm lidem pomoci odrazit ode dna. Nikdy se to nestane, české úřady naopak byrokraticky, neosobně a zcela krutě rajtují na byrokratických podružnostech. Tu a tam někdo Roma zbije za to, že je to Rom.

Nelidskost a komisnost lidí pracujících na českých úřadech práce je proslulá. Zatímco však člověk se vzděláním si nakonec s úředním šimlem jakž takž poradí, Romové nikdy. Václavův film ukazuje začarovaný kruh bezmocnosti a nezaměstnanosti, z něhož se Romové nemohou dostat. Ukazuje také zcela realisticky, že tito ubozí lidé na dně se lehce stávají -- jako konec konců v poslední době i mnozí běloši v ČR -- obětí různých soukromých "podniků" vydělávajících na tom, že nemajetným lidem poskytují finanční půjčky za horentní úroky, a "podnikatelů" s děsivě zanedbanými ubytovnami, kteří z těch nejchudších občanů ždímají nekřesťanské činže. Film zaznamenává i cikánskou úžeru, kterou brutálně provozují romští mafiáni, neváhající dlužníkovi-neplatiči zlomit prsty u ruky, aby z něho dostalI peníze za každou cenu.

Ze začarovaného kruhu chudoby se daří uniknout pouze mladé Romce, která pracuje jako prostitutka pro lidi ve vyšších kruzích. Jejím hlavním klientem je i protiromský politik, který vyvolává ve společnosti protiromské nálady, aby tak odvedl pozornost veřejnosti od podvodů mafiánů ve vládě a v politice. Vyžaduje od své romské prostitutky nejrůznější patologické sexuální postupy a Romka jednou hovoří se svými společníky o tom, že ho bylo snad možno při souloži, při níž vyžaduje škrcení, úplně usmrtit, a jeho rezidenci vykrást. Avšak ani to se nestane -- Romové se nezmůžou ani na tuto krádež. Jsou zcela bezmocní. V české společnosti nemají scénář, jak by se mohli zachránit. Je to začarovaný kruh, v jehož rámci jsou stále intenzivněji ničeni.

Snad jediným východiskem je pro ně práce v zahraničí, v Německu či v Británii, kde se na ně nedívají rasisticky skrz prsty a na rozdíl od většiny českých zaměstnavatelů jsou jim ochotni poskytnout placenou práci.

Dalším českým filmem, uvedeným na festivalu v Karlových Varech, byl snímek Zdeňka Tyce Jako nikdy. Film má dobré herecké výkony a je kvalitně režírován, nasnímán i nastříhán. Přesto je jeho sledování jako za trest. Skutečně nechápu, jakou motivaci nebo vlastně aroganci mají filmoví tvůrci, kteří přinesou takovýto námět finančníkům, a divím se, že někdo je vůbec ochoten filmy tohoto druhu financovat. Film Jako nikdy se zaměřuje (nechci říct "líčí příběh", protože jako u většiny dnešních českých filmů, skoro žádný příběh tu není) na starého výtvarného umělce Vladimíra (hraje ho Jiří Schmitzer), který trpí posledním stádiem nevyléčitelné rakoviny. V jeho velkém venkovském domě se o něho starají dvě ženy, jedna mladší, druhá starší. Obě to byly jeho milenky, poté, co se rozešel s manželkou, s níž si nerozuměl. Posléze do venkovského domu s odporem přijede i Vladimírův asi třicetiletý syn a jeho snoubenka, a všichni se tak pak svorně hádají u postele umírajícího. Vladimír se vůči všem přítomným chová nesmírně agresivně a hnusně a je s podivem, že všechny ty ženy jsou navzdory jeho nepříčetné agresivitě ochotny se o něho starat. Děje se to v českých filmech častěji -- muži se chovají jako agresivní sobci a ženy bývají nekonečně trpělivé trpitelky. Dialogy ve vzrušených scénách jsou psychologicky asi dobře napsané, ale jaké to má všechno smysl? Kromě toho mi to přijde tak trochu nepůvodní -- podobné filmy natáčel už Ingmar Bergman v šedesátých letch a na rozdíl od Tycova díla měly i určitý hluboký filozofický podtext.

Třetí český film z čtvrtečních Karlových Varů byl nejslabší. Byl to autorský debut herce Ondřeje Sokola, nazvaný Krásno (2014). Po dobu nesnesitelných 119 minut (!) se protagonisté ve špatně strukturovaném a zmateném ironickém filmu, jehož cílem bylo zjevně si dělat legraci z daleko lepších thrillerů a detektivek, pokoušeli dělat vtípky. Film několikrát dramaturgicky změnil svůj žánr. Začal tím, že oba protagonisté cestují automobilem z Prahy do Šumperka. Jeden z protagonistů je majitelem pražské reklamky a mobilem péruje svého pražského zaměstnance. Pak se proměnil ve zdlouhavou scénu, v níž oba třicátníci původně ze Šumperka v tomto vylidněném městě hledají své někdejší známé a postupně se rozhodnou "vyšetřovat" případ zemřelé matky jednoho z nich, mají totiž -- v podstatě zcela nedůvodné podezření, že matku usmrtila milenka jeho manžela, otce jednoho z "vyšetřovatelů". Film se po ulicích Šumperku pohybuje klikatě sem a tam, odehrává se v místním hotelu, dochází samozřejmě k pokusu o sex, dvakrát hrdinům ujíždí z kopce nezabržděný starý favorit, který jim po smrti svého partnera věnovala z vraždy podezřelá jeho milenka (no, to je vám legrace), muži chvíli hrají badminton, jejich podezření sílí, a nakonec film končí střílečkou a smrtí všech protagonistů. Uznávám, že může být docela zábavné natočit parodii na thriller. Potíž je, že vtipné moc není, že se rozhodnete to, co se ve filmu odehrává (opravdu to není příběh) neočekávaně obracet nejrůznějšími nesmyslnými směry. Umělecké dílo musí mít napětí. To vyplývá z toho, jak to věděl už strukturalista Jan Mukařovský, že si dílo určí soubor zákonů a ty pak dodržuje, ale zároveň je jemně porušuje. Pokud dílo žádné zákonitosti nemá a všechno je dovoleno a - abych tak řekl - hrdina prostě může náhle v příští scéně bezdůvodně zahynout v automobilu, který sjede do rybníka, výsledkem je nuda. Opravdu nechápu, proč Česká televize plýtvá svými finančními prostředky na takovéto pitomosti. Amatérismus filmu podtrhlo i to, že anglické titulky obsahovaly četné gramatické chyby a překlepy.

0
Vytisknout
5913

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2015