Odkud Evropě hrozí destabilizace

22. 9. 2014

čas čtení 5 minut

Symbolismus byl zase jasný: malé národy bojovných lidí, které mají už plné zuby vzdálených elit, se musejí spojit a rozbít globální pořádek.

Mladí lidé z dělnického Glasgowa jsou obětí politického vakua. Stejná je situace v anglických a velšských městech a po celé jižní Evropě

Po několik večerů minulý týden se stalo hlavní náměstí George Square v Glasgow taneční arénou potácejících se a do sebe vrážejících mladých lidí plných politického nadšení a v poslední večer, zoufalství. Jak čekali na výsledek referenda, mladí dělničtí Skotové se navzájem drželi za hlavu a tancovali. Improvizovaně skandovali: "Bez svobody žádný mejdan" - byla to ironická variace na heslo "Bez spravedlnosti žádný mír". Mlha od řeky Clyde byla posílena mlhou kouřeného konopí, píše v deníku Guardian reportér Channel Four News Paul Mason.

Byli to mladí lidé z té věkové skupiny, která v poměru 71% k 29% hlasovala pro skotskou samostatnost. Pocházeli z dělnického města, jehož většina voličů odmítla jeho labouristické dědictví a hlasovala taky pro samostatnost. Jejich pokus selhal, avšak sledování jejich chování se pro mě stalo každovečerním seminářem z moderní politiky identity.

Tématy skotské politiky byla vždycky třídní příslušnost, příslušnost ke komunitě, zemi a národu. Avšak dělnická mládež z Glasgowa zjišťuje, že už nemá nic společného s těmito tradičními charakteristikami. Je to generace, která se narodila, když už smrt komunismu byla ukončeným faktem: když už Fukyamova kniha Konec historie vyšla v druhém, brožovaném vydání.

Pro tuto mládež nebyl neoliberalismus spektakulární historickou erupcí, byl pro ně prostě normálním světem kolem nich. Jak neoliberalismus zničil pozůstatky průmyslové společnosti, kterou znali její otcové, proměnil kamenné kostely a žulové doky v něco tak bez významu a bez lidí, jako jsou středověké trosky, udělali to, co se jim nařizovalo: obstarali si vzdělání a špatně placenou práci.

A pak, roku 2008, se neoliberalismus rozložil. Žijeme už pět let v tom, co přišlo pak: v rozbitém hospodářském modelu se vzdělanou a technologicky sofistikovanou mladou generací, jejíž budoucnost byla zrušena, s politickou elitou, která je izolovaná, vůbec neví, která bije, a jejíž kořeny spojující ji kdysi s normální společností odumřely. Důsledkem je nespokojenost - a skotské referendum bylo jen jejím nejposlednějším projevem. Avšak co to způsobuje totožnosti?

Zajímavé byly v Glasgow skotské vlajky na tartanu - ale tartan byl psychedelický, v ostrých odrazových, řvavých barvách, digitálně vytištěný. A hlavní postava? No, měl to být Robert Bruce, ale vypadalo to jako skotský fotbalový fanoušek v zrzavé paruce, ve skotské sukni a ve skotské čepici, opilý. Vlajka vypadala přesně jako někteří mladíci, kteří jí mávali a měli na ní dotištěno hrubým digitálním fontem slovo SVOBODU!

Jako vyjádření o totožnosti to vyjadřovalo přesně, co tito mladí Skoti pociťovali. Skotské "národní" symboly byly na té vlajce tak zmatené, že by to tradičního skotského nacionalistu urazilo. Na vlajce už nebyly žádné tradiční třídní symboly - kromě ústřední postavy, která čelila světu osamocena, obklopena řvavými barvami.

Třídní symbolismus však byl v oděvu, kteří tito mladí lidé měli na sobě - fotbalová trička, kapucy tematicky spojené s kulturou techno a housu, a u některých mladíků jen holá potetovaná kůže. Třídní symbolismus také spočíval v jazyce: nebyl jen hrubý: lidé používali ten nejnesrozumitelnější místní dialekt, řeč z dolů a z doků jejich dědečků. Jednou výhodou bylo, že televizní reportéři, kteří se pokoušeli tyto mladé lidi interviewovat, měl na tváři absolutní výraz zmatku - nerozuměli jim.

V tomto historickém prostoru, v rudém Glasgow, kam britská vláda poslala r. 1919 tanky, aby potlačily demonstraci 90 000 dělníků, jsem neviděl jedinou rudou vlajku. Ta z tohoto hnutí zmizela. Ne, třetí vlajkou byla estelada - červenožlutá vlajka katalánského separatismu. Kdykoliv ji pozvedli skuteční Katalánci, shromáždil se kolem nich nadšený dav - takže, nakonec, katalánské vlajky nosili Glasgowané bez košile. Symbolismus byl zase jasný: malé národy bojovných lidí, které mají už plné zuby vzdálených elit, se musejí spojit a rozbít globální pořádek.

Takže kam se nyní zklamaná generace, která hlasovala pro skotskou nezávislost, vydá? Určitě ne do Skotské nacionální strany, aspoň ne ve velkých počtech. A určitě ne do Labouristické strany: velká část marginalizované městské chudiny západního Skotska má labouristů už dost. Revoluce v Glasgow je posunem k takové formě levicového populismu, který nemá adekvátní politický výraz.

Takže zatímco v zazobaných čtvrtích v Edinburku nebo mezi starými lidmi není politické vakuum, skotská mládež trpí politickým vakuem zcela jasně. Totéž politické vakuum existuje v anglických a ve velšských městech a je zcela jasně vidět po celé jižní Evropě. Vzniklo nejen z ekonomických útrap, ale i z absence jakéhokoliv koherentního narativu, jakékoliv alternativy k malému množství možností, které jsou k dispozici.

Politická vykořeněnost a improvizovaná identita jsou v pořádku, pokud vládne stabilita. Jestliže však vládne nestabilita a politické struktury se rozložily, budeme asi litovat, že jsme této generaci nenabídli nic jiného než řvavé psychedelické barvy a konopí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
13874

Diskuse

Obsah vydání | 24. 9. 2014