Hlavně, aby to bylo důstojné, ale co potom?
13. 1. 2014 / Jiří Jírovec
Chování rektorů vysokých škol je v podstatě směšné. Jejich napadání presidenta Zemana, kvůli jeho neochotě podílet se na jmenování profesorů, zapadá do současného politického klimatu v ČR. Potíž je v tom, že rektorům absolutně uniká, že by se místo honby za půlhodinovou slávou v Karolinu měli zabývat věcí daleko důležitější, totiž tím, aby školství mělo pro profesory dost peněz.
Právník Zdeněk Koudelka nedávno napsal , že "jmenování profesorem neobsahuje právo na pracovní místo na konkrétní vysoké škole".
Rektoři žvandají o akademických svobodách, ale neuvědomují si, že se svoboda vysokoškolských učitelů odvozuje především od existenční jistoty. Titul vysokoškolského profesora je k ničemu, pokud takovou jistotu nezaručuje. Ono nakonec bude přeprofesorováno a když nebudou místa, nebude záležet na tom, kdo diplom podepsal a předal.
O jmenování profesorů jsem psal v článku, z něhož cituji odstavec, týkající se severoamerické zkušenosti:
Profesura je nejvyšší akademickou hodností. V Severní Americe se ze zajištěného akademického místa neodchází, ledaže neakademická instituce nabídne pozici výrazně lepší.
Zároveň je třeba upozornit na to, že schopnost sehnat výzkumné granty a nebo finanční podporu ze soukromého sektoru znamená pro tamního profesora možnost zvýšit počet postgraduálních studentů ve vlastní skupině a následně vylepšit i vlastní resumé. Profesor si ale neshání peníze na vlastní plat. Ten mu je zaručen universitou v rámci jejího rozpočtu. V tom je jeho svoboda.
V Česku se novoty zavádějí bez hlubší analýzy a výsledek tomu odpovídá. Českoslovenští vědci si například pod sebou podřízli větev, když v posametovém záchvěvu nadšení zrušili svoji vrcholovou instituci, tehdejší Československou akademii věd. Co také jiného s komunistickou institucí... Jenže ta stará akademie věd měla váhu ministerstva.
S její nástupkyní nemusejí politici jednat, ledaže se jim zachce natřást vlastní peříčka. Pak se hodí Pačes nebo Drahoš, abych jmenoval dva poslední předsedy. Vědci, kteří se musejí strachovat o vlastní existenci, jsou neškodní.
Na počátku sedmdesátých let vyrukovali tehdejší mocní na vědce se zbraní zvanou "termínovaná pracovní smlouva". To není nic proti nikomu, vzkazovali vládci dolů, vědec, který svým výkonem obhájí svoji pozici, dostanou další smlouvu.
Díky změněné terminologii již nebyli vědci propouštěni ani vyhazováni. Někteří toliko nedostali novou smlouvu. Dvě mouchy byly zabity jednou ranou: Po vypršení smlouvy neměl bývalý zaměstnanec odvolání a odkaz na nedostatečnou výkonnost překryl případnou politickou motivaci ke zbavení se nevhodné osoby. Po několika letech od smluv komunistická strana upustila. Myslím, že se zjistilo, že opatření vyvolalo chaos, protože vědci místo práce řešili, kam půjdou, když jejich smlouva nebude obnovena.
V rámci hesla "nejsme jako oni" drží posametová moc vědce v koutě prostřednictvím grantového systému. Nedostaneš grant, můžeš jít. Kam? No možná do politiky, mezi všechny ty Bendy a Sobotky. Tam na výkonu nezáleží.
PS. Vliv chaosu na výkon jsem před lety zažil v jaderné elektrárně v ontarijském Pickeringu. Podílel jsem se tehdy na jistém projektu, který až do příchodu ontarijského Bursíka, jménem Maurice Strong, běžel hladce. To byl bohatý aktivista, který měl, v rámci ideologie tehdy vládnoucí strany, zlikvidovat jaderný sektor. Začal reorganizovat. a záhy se mu podařilo vyvolat takový chaos, že najednou nebylo možné udělat skoro nic. Existující struktury byly narušeny, protože zaměstnanci pro sebe hledali co nejstabilnější pozici. Stronga pak buď vyhodili nebo šel z vlastní iniciativy škodit někam jinam.
Diskuse