10. 1. 2014
Aktuální diskuze o možnostech a formě nového radikálního levicového subjektu se nemálo točí okolo problému autoritářství. Naposledy se tématu dotkli na Britských listech Radovan Baroš a Karel Dolejší, píše Otakar Bureš.
Osobně bych uvítal vznik radikálního levicového subjektu za předpokladu, že vznikne a bude fungovat lokálně. Autonomní pobočky budou vykonávat politickou, kulturní a sociální práci v jednotlivých obcích, čtvrtích a lokalitách. Avšak zdá se, že úsilí spíše směřuje ke vzniku "republikové" strany, jež nebude stát na předchozí zkušenosti z jednotlivých míst. V takovém případě může zaplnit místo v zastupitelském systému. Bezpochyby však setrvá v osidlech autoritářské politiky. A to mě ani trochu nepřitahuje.
Co rozumíme autoritářskou politikou? Podřízení se autoritě -- strany, osobnosti. Autoritářství je (podle Fromma) "útěk před svobodou", je strachem z vlastní individualizace. Typický příklad představuje konformismus, neschopnost vůbec si představit překročení nějaké, údajně nám vlastní, společenské normy. Tvrdím, že skutečná individualizace (tedy nikoli "hledět si svého") je možná teprve v blahobytné, sociálně spravedlivé společnosti.
Zde si doporučuji vzít k srdci, co řekl Alan Carter ve své přednášce, kterou přednesl 1. máje 2011 v Praze: Abychom dosáhli demokratické, nevykořisťovatelské, mírové společnosti, která bude v harmonii s životním prostředím, musíme uskutečňovat čtyři tendence, a to současně, nerozlučně jednu bez druhé, třetí, čtvrté. Za prvé demokratizovat a decentralizovat -- politická rovina. Za druhé se zbavit vykořisťovatelské struktury výrobních vztahů -- ekonomická rovina. Za třetí odmítnout neudržitelné technologie, spotřebu, který funguje na dluh, a přejít k udržitelným technologiím -- ekologická rovina. Za čtvrté nalézat takovou sociální kontrolu, která nebude založena na militarismu, resp. nacionalismu -- sociálně-kulturní rovina.
Cituji Cartera: "Tento model bere v úvahu jak nerovnosti ekonomické, tak nerovnosti politické. A právě tím, že se pokouší odstranit obojí, vytváří cestu, kdy můžeme odvrátit naprostou katastrofu, do níž se řítíme. Proč selhala radikální levice? Radikální levice selhala, protože se soustředila jenom na ekonomické nerovnosti a nebyla dost radikální, aby se soustředila zároveň na nerovnosti ekonomické a politické. ... Jinými slovy: decentralizace, ekonomicky vyrovnaná společnost, alternativní technologie a neagresivní formy společenské kontroly -- buď máme všechno nebo nic.
A závěrem bych řekl, že pokud skutečně chceme skončit s vykořisťováním a útlakem, tak musíme vytvořit decentralizovanou, nenásilnou společnost, která bude založena na alternativních technologiích. Bylo by naivní očekávat, že to za nás udělá stát nebo že to za nás udělají velké ekonomické společnosti, velké korporace. Pokud opravdu chceme dosáhnout skutečné demokracie, musíme začít u sebe a musíme o to usilovat my sami."
Nyní k výše zmíněným článkům. Nejprve si neodpustím poznámku na okraj. Karel Dolejší má pravdu v první části své reakce na Barošův článek. Když však začne mluvit o roli svědomí a viny, uchyluje se k zjednodušujícím popisům, které nemají se současností příliš společného. Tvrdit, že "asijské kultury žádnou instanci individuálního svědomí nezávislou na sociálním kontextu neznají," je přinejmenším orientalistickým předsudkem. Respektive copak je na tzv. Západě skutečně svědomí privátní, nezávislé na očekáváních druhých? Tvrdit, že vliv církevního výkladu Písma odlišuje evropskou kulturu v tom, že je kulturou viny a asijské kultury jsou kulturami hanby (studu), může být pomocným nástrojem vystižení určitých projevů, rozhodně však nelze tvrdit že "Západ ... charakterizuje kultura viny, zatímco asijské kultury vždy byly a jsou kulturami studu." Brát doslova Ruth Benedictovou je stejné jako brát doslova Písmo svaté či Kapitál.
Co z toho plyne? Kritizovat Slavoje Žižka právě z této platformy nemůže být funkční. Problém absence viny a reflexe týkající se násilných zvěrstev nelze zjednodušit na pohádku o absenci institutu soukromí. Popírat roli kapitalismu v konfliktu "importovaných" ideologií je podivné.
Radovan Baroš ve svém žižkovském traktátu volá po sociální změně v rámci toho, co s Corneliem Castoriadisem nazýváme heteronomní společností. Používá příklad s M. Thatcherovou, jež je prý pro pravici ztělesněním pána, a chce připomenout potřebu jejího levicového analogonu. Autoritářský Žižkův (Barošův, Badiův a dalších) komplex plyne z nedostatku imaginace: nedokáže myslet autonomní společnost. Jakoby lacanovsky se tváří, že jinak to nejde, že bez pána se neobejdeme. Jak ale rozlišuje Castoriadis, Lacanův žák a kritik, není zde jen heterogenní společnost, kde jednotlivci musí mít vnější autoritu, jež je semkne. Autonomní společnost je taková, kde autorita pravidel a hodnot vychází ze společného určení rovných jednotlivců. Ti, kdo žijí heterogenní společnost, jsou ve své představivosti a svém chování a myšlení závislí na společnosti vnějších autoritách.
Autonomní společnost je anarchistická ve správném slova smyslu, nikoli ve vulgárním smyslu: že by jí scházely normy a instituce. Ty jsou v ní dány a udržovány při "životě" reflexí členů společnosti. Nikoli věčně dány vnější autoritou Boha, pána, nutnosti... Kapitalismus nás skrze idelogii staví do jednoznačných pozic. A ty vždycky smrdí. Totiž pozice, ve kterých si máme myslet TINA (there is no alternatives). Že tu není alternativ. Proč? Protože podle Castoriadise zakládá svou legitimitu -- podobně jako tradiční společnosti založené na mýtu -- na rozumu. Stejně jako Marxův komunismus. Sdílejí stejně omezenou imaginaci. Legitimita kapitalismu či komunismu je dána tím, nakolik poskytují materiální blahobyt. Blahobyt se najednou dá jakoby měřit.
Vidíme, že to s tou základnou a nadstavbou nebude tak jednoznačné. Kultura je odrazem imaginace. Pravidla a možnosti heterogenní společnosti pramení z ustanoveného, ať už je jím věčný Bůh či "věčný" odkaz revoluce. Pravidla a možnosti autonomní společnosti spočívají v neustálém obnovování na demokratickém základě.
Globální společnost, a ani ta česká nestojí před nabídkou dvou pánů, levého a pravého, či v jejich střetávání. To je červotočem prožraná půda. Zřítí se se všemi, třebaže jeden po druhém. Stojíme před výběrem autoritářství, nebo otevřené společnosti.
Měli bychom se ubránit iluzi, že nadvláda kapitalistických vztahů představuje to druhé. V tomto smyslu žádoucí sociální změna nemůže vzejít z uchopení moci. Proměna výrobních a vlastnických vztahů musí být současně příčinou i důsledkem neustálého připouštění jiného -- osvobozené imaginace. Sociální změna není něco, co můžeme predikovat na základě příčinnosti, ale vyrůstá z nepředpověditelného průběhu sociální imaginace. Aby se mohla projevovat, musí však být ustavena, institucionalizována -- jako revoluce. Taková změna nepřichází rozhodnutím shora. Vzniká na základě aktivizace a role maxima jednotlivců zdola.
V Česku i jinde se neautoritářská levice potácí v batolecím věku a ještě potrvá než z ní něco bude. Je ale jediná, kdo je dnes schopen přinášet autonomii. Dětská nemoc, jíž musí překonat, spočívá ve zbavení se sektářství a nalezení společného dialogu většinou izolovaných skupin. Zárodky můžeme sledovat v přímých akcích a aktivitách na podporu Romů, vaření jídla potřebným Jídlo místo zbraní, v okruhu Socialistického kruhu, Socialistické solidarity, časopisu A2, ProAltu, Československé anarchistické federace a Antify, enviromentální přímé akce a na některých katedrách univerzit. Každý je zván přiložit k ní ruku za předpokladu, že přijme za své jí vlastní premisy: totiž právě ono neautoritářství, spočívající v respektu k projevu druhých a umožněné kritickou reflexí.
Antikapitalismus, stejně jako antimilitarismus, je přirozeným dítětem tohoto spojení neautoritářské levicovosti s jednotlivcem. Doufám, že v jejím dospělém období se k její aktivitě publikační přidá také systematická horizontální, autonomní sociální a kulturní praxe, jak jsme ji mohli v zárodečné vidět na aktivitách hnutí Occupy či Uncut, jež je potenciálně přítomná v participačních rozpočtech či družstevních projektech. Jestliže se hnutí Occupy vyčerpalo, nic to neříká o tom, že každý se vyčerpá dřív než něčeho dosáhne a že tomu tak bude i příště. Ale je i na nás, zda se toho dožijeme :) Právě proto bychom měli mluvit a především iniciativně a aktivně vstupovat do utváření levicového subjektu. S příslibem autonomní společnosti.
Diskuse