Zbourání hotelu Praha je projevem iracionální nenávisti

7. 7. 2013 / Jiří Paroubek

Nabízím k uveřejnění článek proti bourání hotelu Praha, který bych rád, aby, pokud ho přijmete, vyšel před úterní (9. 7. 2013) demonstrací, která se proti bourání uskuteční od 18 hodin v Praze 6 na rohu Evropské a Gymnasijní. Doplňuji, že hlavní autor hotelu Praha, prof. ing. arch. Jaroslav Paroubek, zasloužilý umělec (1921 -- 1997), byl mým otcem. V článku jsem využil některé podněty svého bratra ing. arch. Jana Paroubka, který je asistentem na fakultě architektury ČVUT, píše autor článku ing. Jiří Paroubek, který není totožný s bývalým premiérem téhož jména.

Rozhodnutí o zbourání hotelu Praha není ničím jiným než projevem arogance moci a nenávisti ke všemu, co se stalo za minulého režimu, včetně toho kladného, co bylo tehdy vytvořeno. Někteří lidé jsou schopni jen černobílého vidění, nejsou schopni vidět, že za režimu, na němž poprávu nenávidí nedostatek svobody a demokracie, se vytvořilo i mnohé, co obohatilo naši společnost a udrželo ji ve vyspělé části světa. Ve zvýšené míře to platí pro dnešní elity, které se i skoro čtvrt století po pádu starého režimu vůči němu neustále často zcela primitivním způsobem vymezují. Dokonce se zdá, že toto vymezování s uběhlým časem sílí. Je ironií, že to odpovídá zprofanované Leninově tezi, že po vítězství revoluce se třídní boj zostřuje. Jedním z projevů tohoto zostřování, které je ale čím dál víc jednostranné, je i rozhodnutí o zbourání hotelu Praha.

Právě hotel Praha je dobrým terčem černobílé nenávisti. Původně měl být investicí přímo komunistické strany, byl projektován, stavěn a provozován téměř v utajení a měl sloužit hlavně komunistickým představitelům našim i cizím. To všechno jistě patří do oné černé části pohledu na něj. Hotel Praha je však zároveň významným architektonickým dílem, jak ostatně nepopírá většina odborníků. Ti, kteří to popírají, mezi argumenty uvádějí právě takové, z kterých je zřejmé, že hlavní, co jim vadí, je, že hotel byl vybudován za komunistického režimu pro komunistické funKcionáře.

Původ myšlenky zbourat hotel Praha dobře odhaluje článek "Bourání hotelu Praha je soudobé obrazoborectví" na internetových stránkách klubu Za starou Prahu. Jde o obrazoborectví, které se v minulosti již tolikrát událo. Po každé revoluci se objevuji fanatici, kteří z nenávisti k poraženému režimu, který jim přitom většinou neuškodil a proti němuž dosud nevystupovali, chtějí zničit vše, co po něm zůstalo. V Rusku po revoluci někteří chtěli zničit železnice a postavit nové, proletářské. U nás se začátkem devadesátých let dokonce ozývaly hlasy, naštěstí zcela ojedinělé, že se má zasypat metro. Rozhodnutí zbourat hotel Praha pochází ze stejných zdrojů.

Je zajímavé, že jediný racionální argument pro zbourání hotelu Praha, kterým je jeho nehospodárný provoz, se v argumentaci zastánců zbourání objevuje jen minimálně. Přitom právě plýtvavost, která byla jednou z hlavních charakteristik zadání stavby, byla projevem arogance moci, v tomto případě moci komunistické. Zdá se, že dnešním kritikům vadí méně než to, že na základě komunistického zadání a pod dohledem vysokých komunistických funkcionářů vzniklo dílo, které je příčetnými lidmi vysoce ceněno. Narušuje jejich přesvědčení, že za vlády komunistické strany nemohlo vzniknout nic přínosného a vše, co se udělalo, bylo špatné.

K tomu, že provoz hotelu Praha je neúměrně drahý, je třeba dodat, že to není problém neřešitelný. Již počátkem devadesátých let původní autoři projektu navrhovali rekonstrukci, která by umožnila zvýšit počet lůžek v hotelu a tak náklady na jedno lůžko snížit. To se dá provést i dnes. Jako racionální vypadá i argument, že tak velká stavba se nehodí do vilové čtvrti. Takže tam, kde jsou samé malé domy, nemůže být velký? Je množství příkladů, kdy spolu malé a velké stavby dobře koexistují, záleží jen na pochopení architektů pro dané místo.

Myšlenka, že co se za starého režimu vytvořilo, bylo "hnusné", v čisté podobě vystupuje v článku bulvárního novináře J. Doležala "Hotel Praha je hnusnej a měl by se zbourat!". Nenávist z něj přímo čiší: "Ta stavba je hnusná, hnusná a potřetí hnusná." Jeho neschopnost posoudit architektonickou úroveň stavby je vidět i z toho, že jako protipól k hotelu Praha vyzdvihuje sídlo společnosti PPF na rohu Evropské a Gymnasijní ulice v Praze 6, které se hotelu Praha nemůže rovnat. Co si ale myslet o novináři, který napíše, že M. Zeman je "prezidentem arogantních, mocichtivých a záštiplných č***ků". Možná jeho útoky nevyvěrají ani tak z ideologie, ale prostě z primitivní potřeby urážet a předvádět se, zesílené dlouholetým užíváním narkotik.

Doufejme, že nenávist a černobílé vidění časem zeslábne, jak tomu zatím v dějinách vždy bylo. Vždyť i komunisté, kteří po Únoru zakazovali některá význačná umělecká díla první republiky, se postupně umírnili a například významné církevní památky nebourali ani v nejhorších dobách, ač církev nesnášeli. Je přece možné odhlédnout od ideologie, v jejíž působnosti umělecká díla vznikla, a ocenit jejich krásu a dokonalost.

Obdivujeme římské Koloseum, které bylo postaveno, aby v něm byli hrozným způsobem mordováni lidé a aby se jiní na to dívali pro svou zábavu, a nezdůrazňujeme, že je postavil nelidský režim, ale vyzdvihujeme smělost architektů a um řemeslníků, kteří nám toto dílo zanechali. Snad i to, co bylo vytvořeno za normalizačního režimu, který byl mnohem mírnější než římské otrokářství, bude tam, kde osvědčilo svoji úroveň, přijato a iracionální nenávist, která dnes lomcuje mnohými příslušníky zdejší elity, ustane. Kdyby hotel Praha vydržel, za několik desetiletí by možná patřil mezi několik desítek budov, které Prahu dělají Prahou, jako například Belvedér.

Možná nakonec ti, kdo chtějí hotel Praha zbourat, dojdou k rozumu. Třeba k tomu přispěje i úterní demonstrace.

0
Vytisknout
10134

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2013