Dilema německé levice

13. 3. 2013 / Emil Hruška

Německá strana Levice (Die Linke -- DL) se včetně své předchůdkyně Strany demokratického socialismu (PDS) pohybuje mezi vzestupy a pády. Sama DL vznikla v roce 2007 sloučením západoněmecké strany WASG a dominantně východoněmecké PDS. Přimknutí hlavně odborářů a odpadlíků od sociální demokracie ze západu Spolkové republiky, sdružených ve WASG, k PDS, znamenalo pro DL šanci konečně se etablovat výrazněji i na západě; ostatně tehdejší nepopulární vnitřní i zahraniční politika německých sociálních demokratů tento proces podporovala.

Zástupci DL se v následujících letech objevili ve všech zemských sněmech kromě bavorského a po spolkových volbách, konaných v roce 2009, mohli vytvořit poměrně silnou frakci ve Spolkovém sněmu (76 poslanců). Jenže nebyla by to německá levice nalevo od SPD, aby nezačala potírat sama sebe.

DL se vehementně zabývá hlavně svými vnitřními problémy; různé platformy a frakce, pro DL charakteristické, spolu vedou kontinuální boj; historicky daný rozdíl mezi východoněmeckou a západoněmeckou levicí zdá se být nepřekonatelný; ve vedení strany se v roce 2012 ocitají bezbarvé neosobnosti, jako projev kádrového kompromisu. A v zemských volbách DL opouští dříve s nadšením dobyté zemské sněmy na západě Německa.

Členové ani voliči nepřibývají, naopak. Hlavně na východě Německa se v tomto ohledu čím dál výrazněji projevuje záporný demografický dopad, vymírání členské základny i voličů.

K tomu má v současné době nejen DL, ale celá německá levice jeden příznačný problém: Vyrovnávat se s posilováním hegemoniální role Německa v Evropě; role, která není proti mysli ani některým levicovým a levicově liberálním intelektuálům. Ono pohlížet na řešení sociálních i zahraničněpolitických problémů "národním" prizmatem není vlastní jen a jen pravici...

Už několik týdnů má DL další vážnou potíž, která možná ohrožuje soudržnost celé strany. Blíží se volby do Spolkového sněmu a část vedoucích představitelů DL včetně "spolupředsedkyně" Kippingové se předhání v podbízení se SPD pro vytvoření rudo-rudo-zelené vládní koalice, tedy koalice SPD-DL-Zelení. Tím hlavním motivem je zřejmě snaha zastavit proces oslabování, hlavně v západní části Německa. Ovšem mediální komentáře nešetří ani slovy, formulujícími letitou touhu některých špiček DL dosáhnout po desetiletích konečně k reálné politické moci.

Hlavně pravicové německé listy si kladou otázku: Proč by se ale měla SPD spojovat s rozklíženou DL, ke které se po celá léta (tedy včetně bývalé PDS) chovala s "chladným, nevzrušeným ignorováním" (Die Welt), když má mnohem širší koaliční opci: Pokud by nestačila koalice se Zelenými, je zde ještě "semafor" (tedy koalice v barvách SPD, FDP a Zelených) nebo dokonce "velká koalice" s CDU/CSU, což si SPD v minulosti už také vyzkoušela?

Tyto listy také uvádějí, že některé požadavky DL, pro které ještě před pár lety sklízela posměch, jsou dnes akceptovatelné i pro CDU; třeba pokud jde o zákonné stanovení minimální mzdy, odchod bundeswehru z Afghánistánu, regulace bankovního sektoru či zavedení daně z finančních transakcí. Ale z toho DL neprofituje. Voliči ji ignorují kvůli ní samotné, nikoli kvůli jejímu programu.

Dne 8. března otiskl berlínský levicový deník "junge welt" rozsáhlé prohlášení představitelů platformy "Antikapitalistická levice" existující v rámci DL. Představitelé této platformy (včetně dvou poslankyň Spolkového sněmu) zásadním způsobem odmítli "námluvy" DL se sociálními demokraty včetně avizované připravenosti některých známých tváří z DL, volit za spolkového kancléře kandidáta SPD Peera Steinbrücka, poukazujíce na zcela protichůdné pozice DL a SPD ve vnitřní i zahraniční politice.

"Opakuje se chyba, ke které došlo už v roce 2002: Před volbami do Spolkového sněmu vedení strany a frakce opakovaně prohlásilo, že budou volit Gerharda Schrödera spolkovým kancléřem -- a to několik měsíců poté, co Schröder vyslal bundeswehr do Afghánistánu a paralelně připravoval německou podporu útoku USA na Irák. Výsledkem této prakticky bezpodmínečné kapitulace před SPD byl odchod PDS ze Spolkového sněmu," stálo mimo jiné v prohlášení.

"Může mít DL, pokud se bude držet toho, že je v opozici k německé hegemoniální politice a důsledně protiválečnou stranou, něco společného v zahraniční politice s vládnoucím německým kartelem?" zeptal se komentátor "junge welt" Werner Pirker. A poukázal na to, že 8 března 2013 vydalo sedm poslanců Spolkového sněmu prohlášení "pro nastolení nadstranického základního konsensu v německé zahraniční politice", a to pod názvem "Více evropské zahraniční politiky".

Pirker upozornil na volání po EU jako silném světovém aktéru, na výzvy k podpoře a posilování společné zahraniční a bezpečnostní politiky, ale hlavně na ústřední tezi: "Také nadále platí, že jednací rámec Evropské unie zvyšuje vliv Německa v mezinárodní politice daleko nad výlučně národní možnosti." To za situace, kdy dominantní postavení Německa v EU a razantní prosazování německých zájmů je skutečností, nikoli protiněmeckou propagandou.

Komentátor se vůbec nepodivil tomu, že pod takový dokument se podepsali poslanci za CDU, CSU, Zelené a SPD. Mírně řečeno překvapením však pro něj byl podpis Stefana Liebicha - poslance Spolkového sněmu za DL. Souvislost tohoto kroku s výše popsanými "námluvami" je však mimo pochybnost.

0
Vytisknout
2356

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2013