Jsme připraveni důstojně ustupovat?

1. 6. 2012 / Josef Šmajs

Boj s korupcí a zvýšená pozornost sociálním otázkám na čas zastínily problém hlubší a zásadnější -- globální ekologickou krizi. Nejen vlády, ale i nezaměstnaní a lidé s nízkými platy a důchody s nadějí očekávají ekonomický růst. Zatímco tito "optimisté" čekají na možné ekonomické oživení, realisté a pesimisté kladou otázku, co bude po kapitalismu. Systém, který na svém počátku vykořisťoval hlavně dělníky, tj. přírodní síly uvnitř člověka, se nyní zaměřil na vykořisťování Země. Pustoší a zamořuje přírodu, která s konečnou platností rozhodne o lidském biologickém osudu. Rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi jsou však zatím viditelnější. Politici, ekonomové a sociologové se sice předhánějí v odhalení podstaty krize, ale přemýšlivý občan cítí, že v argumentech cosi chybí. Podstatu totiž neodhalíme na úrovni, na níž se projevuje.

Tvrdím, že skrytou příčinou nynější krize je narůstající konflikt protipřírodní kultury (civilizace) se Zemí. Primárně tedy nejde o vnitřní krizi kulturního systému, který zatím prosperuje, ale o nebezpečné rozbíjení struktury jeho hostitelského prostředí. Krize je totiž střetem mladé, závislé a uměle uspořádané kultury se starší, nezávislou a přirozeně uspořádanou přírodou. A protože člověk, tvůrce kultury, je biologicky sourodý s původní přírodou, poškozování Země ohrožuje jeho druhovou budoucnost.

Podstatu pustošení Země kulturou, jejíž pochopení uniká i dnešním společenským vědám, přiblížím na příkladu dvou pekařů. Starší a mocnější přirozená evoluce je první pekař. Mladá a opoziční kulturní evoluce je druhý pekař. Oba tito pomyslní pekaři (obě tyto evoluce), byť každý jiným způsobem a tempem, pečou -- obrazně řečeno -- z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Ten je tvořen chemickými prvky periodické soustavy, a kdysi dávno (při zániku hvězd první generace) z něj gravitace upekla žhavou planetu. Konflikt spočívá v tom, že pro "kulturního pekaře", který svoji práci započal relativně nedávno, byla už veškerá pomyslná mouka přirozenou evolucí "vpečená" do vysoce přirozeně uspořádaných struktur -- do neživých i živých evolučních výtvorů planety (do nerostů, hornin a živých systémů). A protože i na Zemi platí zákon zachování látky a energie, který známe ze školy, bez částečné či úplné destrukce přirozených struktur nelze "péct" struktury kulturní: tavit rudy, vyrábět automobily, stavět továrny, dálnice či města.

Nadměrný rozsah kultury, protipřírodní hospodářská a spotřební aktivita lidstva přírodu nevratně poškozují. Pokud však hospodářská činnost uspokojovala hlavně základní biologické potřeby lidí (výživu, ošacení, přístřeší), její vliv na přírodu byl pří řídkém osídlení planety zanedbatelný. Proto až dnešní výrazně nebiologická orientace hospodářské aktivity (zaměřená na bytovou a ostatní spotřební techniku), která se šíří po celé zeměkouli, vnáší jasno i do málo průhledného vztahu kultury a přírody.

Krize podkopává platnost tradičního ekonomického argumentu, že lidská práce přirozené struktury na hmotné bohatství pouze upravuje, že jim, ekonomicky řečeno, přidává hodnotu. I bez hospodářského vzdělání cítíme, že to mohlo platit jen v daleké minulosti. Přirozený evoluční proces, který na naší Zemi může produkovat pouze tvary, formy, uspořádanost, produkuje současně takové vlastnosti přirozených struktur, které byly tradičně pojímány jako hodnoty. Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě. Také proto je vysokou hodnotou o sobě i člověk. A má-li příroda hodnotu o sobě, pak lidská práce může tuto nepodmíněnou hodnotu pouze měnit na kulturní hodnoty dočasné a instrumentální. Práce totiž, jak na to poukázala např. Hanah Arendtová, "násilím rozbíjí strukturu přírodních látek, je jejich spotřebou", je stravováním a ničením jedinečných přírodních struktur.

Skrytá destruktivní role lidské práce (aktivity fyzické i intelektuální) nebyla však dlouho patrná. Proces abiotické automatizace však spolehlivě odhaluje, že příroda je aktivita, že v ní dřímají síly a struktury, kterých se lze s pomocí vědy a techniky zmocnit. A protože nadvýroba zboží a spotřební techniky včetně automobilů a počítačů nemá žádné přirozené meze na straně lidského organismu, může ekonomika lidem jejich stále méně naléhavé potřeby namlouvat, může je různými triky a reklamou svádět k nadbytečné spotřebě.

I bez přítomnosti dělníků v automatizované výrobě samočinný technický proces (těžařská firma či atomová elektrárna) Zemi pustoší. Zemi však pustoší i celý systém protipřírodně nastavené kultury, který zahrnuje i relativně svobodné občany. Proto také lidé, kteří dnes v technicky vyspělých zemích téměř fyzicky nepracují, ubližují Zemi nepřímo a nezáměrně: prostřednictvím své spotřeby, své seberealizační a společensky užitečné práce duševní.

Tuto nevyhlášenou válku technické spotřební kultury s přírodou nemůže však pro veřejnost odhalit žádná dílčí přírodní věda, která spolu s technikou a ekonomikou na tomto procesu spolupracuje. Nemůže ji odhalit ani politika, která se alibisticky zbavila odpovědnosti za sféru podnikání, využívání techniky i zaměření vědy. Nesmyslnost této války s přírodou, kterou protipřírodní kultura nemůže vyhrát, musí ukázat širší a hlubší teorie filosofická, procesuální evoluční ontologie. Poprvé totiž potřebujeme nejen poznat vznik a průběh fyzického konfliktu kultury s přírodou, ale také zlomit skrytý predátorský duchovní základ kultury, z něhož dnešní dlouhodobě neudržitelná kultura vyrostla. Zdá se, že ani snahy snížit tempo kulturní expanze, ani snahy oživit ekonomiku, nebudou stačit. Přírodě budeme nuceni, jak na to již řadu let upozorňuje James Lovelock, důstojně ustupovat.

0
Vytisknout
4280

Diskuse

Obsah vydání | 4. 6. 2012