Proč posiluje Británie sankce proti Íránu?

4. 1. 2012

Řinčení šavlí na pokyn Washingtonu je idiotské a povede to k eskalaci konfliktu

Británie je ráda, že měla možnost odejít z Iráku, a zoufale se snaží odejít z Afghánistánu. Proč se tedy připravuje na konflikt s Íránem, hrdou zemí se 75 miliony obyvatel, s níž jít do války znamená chovat se jako naprostí idioti? ptá se v deníku Guardian konzervativní komentátor Simon Jenkins.

Oni si britští politikové skutečně myslí, že další hospodářské sankce zastaví íránský jaderný program? Je to neuvěřitelné. Sankce nesvrhly Saddáma Husejna, Slobodana Miloševiče ani Muammara Kaddáfího; jenom vedly k válce. Sankce byly uvaleny na Írán po dobu 33 let, protože se nedalo nic jiného dělat. K ničemu nevedly a jen posílily autokracii.

Washington oznámil nové obchodní a finanční sankce uvalené na Írán. Na černou listinu chce umístit všechny, kdo budou s Íránem obchodovat. Evropská unie bude muset tento měsíc rozhodnout, zda podopořit Spojené státy v této nebezpečné hře a zakázat vývoz íránské ropy. Ta hrozba vedla k tomu, že Teherán provedl zkoušky raket středního doletu v Perském zálivu a divočejší íránští politikové uvažují o uzavření Hormuzské úžiny, čímž by zablokovali dodávky třetiny světové ropy, dopravované po mořích.

Tohle řinčení zbraněmi - uprostřed hospodářské recese - je horší než idiotské. Nikdo vážně nepochybuje, že íránská vláda, obklopená mocnostmi s jadernými zbraněmi či státy se spojenci s jadernými zbraněmi bude také usilovat o získání jaderných zbraní. Je přirozené, že nejisté režimy s velkými finančními prostředky usilují o získání jaderných zbraní. Nikdo se nezabývá skutečností, že v žádné válce nikdo nikdy jadernými zbraněmi ani nehrozil. Jaderné zbraně nebyly faktorem v Koreji, ve Vietnamu, ve válce o Falklandské ostrovy, na Kavkaze, v Kašmíru ani v četných konfliktech na Blízkém východě. Jediným případem, kdy byly jaderné zbraně "ve hře", byl konflikt ohledně Kuby r. 1962 a i tehdy zřejmě jaderné zbraně zabránily válce.

Musíme ale prý počítat se všemi možnostmi. To je motto závodů ve zbrojení. Byl bych raději, kdyby Írán jaderné zbraně neměl, ale Británie naprosto nemá "právo" do této věci zasahovat. Je opravdu důležité vyhnout se nyní eskalaci konfliktu, megafonové válkychtivosti, která vede některé západní politiky k "nevyhnutelnosti" války.

Jedinou otázkou pro západ za posledních třicet let bylo jak reagovat na fundamentalistické vedení v Íránu a poslední dobou na jeho touhu získat jaderné zbraně. Západ reagoval neuvěřitelně nekompetentně. Pokusy západu vytvořit v Iráku a v Afghánistánu prozápadní režimy vedly k tomu, že západ rozbil rovnováhu sil, vzniknou v důsledku irácko-íránské války a kábulským režimem, závislým na Talibanu a na Pákistánu. Okupace Iráku zajistila Íránu v Bahgdádu obrovský vliv. Írán má nyní také obrovský vliv v západním Afghánistánu a jeho podpora pro hnutí odporu ve státech kolem Perského zálivu intenzivně roste. Cožpak britské ministerstvo zahraničí nemá opravdu žádné odborníky na arabský svět?

Dlouhá zkušenost se zaváděním sankcí vede k tomu, že sankce jsou cestou ke konfrontaci. Uvalení sankcí je předehrou k nepřátelství či k válce. Sankce posilují režim, na nějž jsou zacíleny, vedou ke koncentraci peněz a moci u jeho vedoucích kádrů. Ožebračují nejen chudé, ale i podnikatelskou a intelektuálskou třídu, protože jim odepírají kontakt s vnějším světem. Urychlují emigraci středních vrstev a tak omezují možnosti politického pluralismu a opozice.

Představa, že nějaký stát začne být mírnější v důsledku hrozeb ze zahraničí, je absurdní. Lze rozumně dospět k závěru, že cílem veškerých současných prohlášení z Washingtonu a z Londýně je posílit šéfa iránského státu Mahmuda Ahmadinežáda na jeho nejistém trůnu. Západní hrozby musejí být radostí pro mladou krev z Revolučních gard a jistě naprosto deprimují opozici. Možná je podporuje íránská emigrace, avšak diaspora je málokdy spolehlivým zdrojem informací o politické situaci uvnitř země.

Hospodářské sankce jsou diplomacií zbabělců.

Ti, kdo argumentují proti zbytečné válce, dostávají často otázku: "Co byste tedy dělal vy?" Od roku 1939 má Británie pocit, že musí dělat "něco", a tak jsou Britové naprogramováni, že musejí zasahovat do cizích záležitostí. Za posledních padesát let bylo několik případů, kdy bylo správné zasáhnout - Falklandy, Kosovo a první irácká válka. Avšak normálně je odpovědí na otázku, co si počít s režimy v jiných zemích, nedělat nic.

Většinou nám do záležitostí jiných zemí nic není. Za posledních pětadvacet let Británie byla většinou zcela neúspěšná ve svém úsilí napravovat svět. Halí se do roztrhané vlajky svého bývalého impéria, stojí to obrovské peníze, ale efekt to žádný nemá. Bylo by daleko lepší udržovat s druhými zeměmi dobré styky v naději, že tak můžeme podpořit kauzy, které považujeme za důležité. A co se týče řinčení šavlí vždycky, když to chce Washington, je to ponižující idiotství.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
9122

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2012