Víra tvá tě utratila

2. 12. 2011 / Karel Dolejší

Texaská revoluce v letech 1833-1836 byla jedním z mála ozbrojených konfliktů, které kdy Spojené státy vybojovaly proti výrazně silnějšímu protivníkovi. Toto konstatování platí v lecjakém ohledu: Mexiko bylo v dané době vojensky silnější než americké ozbrojené síly v Texasu, a bylo navíc po opatřeních prosazených generálem Santa Annou také centralizovaným státem, kdežto Texas vyhlásil samostatnost, a tak se stal oficiálním členem Unie teprve v průběhu války, což se výrazně projevilo na úrovni politické a materiální podpory z Washingtonu, atd.

Co se během texaské revoluce dělo? Místní anglosaští kolonisté spolu s Tejanos (mexickými kolonisty v Texasu) nespokojenými se ztrátou někdejší autonomie a zrušením ústavy nejprve porazili a vyhnali relativně slabé mexické posádky. Generál a diktátor Antonio de Padua María Severino López de Santa Anna y Pérez de Lebrón nato sebral vojsko a vytáhl z mexického hlavního města asi s 6 000 muži do Texasu, když předtím nechal prohlásit všechny povstalce za piráty - kteréžto opatření je vyjímalo z ochrany zvykového válečného práva té doby a odsuzovalo tak všechny případné zajatce k popravě. 

Velitel Texasanů Sam Houston věděl, že je Santa Anna schopen shromáždit mnohem větší síly, a proto v přímočarém střetnutí nemá šanci. Chtěl od počátku Mexičany vysílit a utkat se s nimi ve vhodném terénu daleko od jejich zásobovacích základen. V jeho záměru mu ovšem bránila jedna "drobnost" - improvizovaná pevnost Alamo zbudovaná ze španělské misie nedaleko San Antonia, u níž se jaksi očekávalo, že bude ze všech sil bráněna. Houston chtěl však Alamo pokud možno úplně zrušit, odvézt odsud alespoň hlavní dělo a soustředit všechny síly pro rozhodující střet v hloubi vlastního území.

Je nicméně známo, že se mu tento záměr nezdařil. Jim Bowie dělo nepřivezl a se zdůvodněním, že v pevnosti není dost tažných zvířat, zůstal se svými muži na místě - bránit Alamo. Posádka pomalu a s obtížemi sháněla zásoby a skromné posily, včetně party zálesáků Davyho Crocketta. Nakonec Mexičané proti všem předpokladům přitáhli mnohem dříve, než se očekávalo, protože postupovali na sever i během zimy. Maximálně 200 - 300 mužů, z nichž pouze malá část patřila k pravidelné armádě, bylo obleženo 5 500 Mexičany a vystaveno nepřetržité dělostřelecké palbě, na kterou jejich děla pro nedostatek munice záhy přestala odpovídat. 6. března 1836 nad ránem začal závěrečný útok, který z obránců přežily pouze dvě osoby. Mexické ztráty dosáhly asi 400 - 600 mužů, tedy maximálně 10% původního početního stavu útočníků. 

Z obránců Alama, kteří zbytečně a navíc proti rozkazům nadřízeného podlehli  masakru, jehož výsledek byl vzhledem k poměru sil a charakteru a organizaci útočníka předem jasný, se ovšem později staly ikony "amerického hrdiny". Již relativně méně známou osobou zůstává dodnes hlavní velitel texaských sil Sam Houston, který se po pádu Alama ocitl pod nesnesitelným tlakem - jednak ze strany politiků, kteří se do té doby o Texas sotva zajímali, jednak ze strany podřízených, kteří ho obviňovali ze zbabělosti a neustále se dožadovali rozhodující bitvy. Všichni "věděli", že si Houston "nevěří" a nechce se mu bojovat.

Houston zase věděl, že se poměrně velká mexická armáda při postupu na sever nemůže pohybovat v jediné koloně a musí se rozdělit, a že v tom - spolu s výběrem vhodného místa pro rozhodující bitvu - spočívá jeho jediná šance na vítězství.

Tyto dvě podmínky se splnily teprve 21. dubna, kdy Houston u San Jacinta osobně vedl 900 mužů se dvěma děly proti Santa Annově koloně čítající 1 360 mužů plus jedno dělo, která právě nehledě na přítomnost nepřítele držela v táboře siestu. Bitva trvala 18 minut a polovina Mexičanů v ní padla. Na straně texaské armády dosáhly ztráty 9 mužů.

"Neamerický" Sam Houston by velice pravděpodobně dosáhl obdobného výsledku i tehdy, kdyby ke slavnému masakru v Alamu později proměněnému v mytologický symbol oddaného amerického nacionalismu vůbec nedošlo. Neměl v úmyslu obětovat obránce Alama proto, aby Mexičany vysílil, jak by to mohl v obdobné situaci udělat některý z tehdejších typických generálů, například zrovna Santa Anna. Měl svůj plán, který počítal s širokým spektrem faktorů. Své muže ale musel celé měsíce držet na uzdě a v pozdějších fázích mu permanentně hrozila vzpoura, neboť byl obviňován ze "zbabělosti".

Kdyby však Houston postupoval tak jak od něj všichni očekávali a spěchal do bitvy s mnohonásobně silnějším Santa Annou, aby se předvedl a všem zavděčil, téměř jistě by byl prohrál. U San Jacinta pod ním zastřelili dva koně a sám byl v boji zraněn, takže už nikdo nemohl pokračovat v pomluvách. Zajatý Santa Anna se oficiálně vzdal všech mexických nároků na Texas. Nicméně lidovými hrdiny jsou dodnes Bowie a Crockett, samozřejmě.

***

Uvažování v delší perspektivě, počítání se zdánlivě vedlejšími faktory, obezřetnost, trpělivost, schopnost zvážit možná rizika potenciálních příležitostí - to vše jsou vlastnosti, které moderní Západ na veřejnosti nikdy zvlášť neoceňoval, a současná konzumní kultura žijící ve znamení bezprostřední gratifikace všech tužeb a potřeb už si jich necení prakticky vůbec. Jsou dnes v podstatě považovány za morální vady, za chybějící "drive" a "tah na branku", jako by stereotypy machistické kultury odvozené z amerického fotbalu narostly do obřích rozměrů a infikovaly prakticky celou kulturu. Jenže Sam Houston si počínal "neamericky" v podmínkách, které lze z dnešního pohledu také označit za "neamerické" - od té doby totiž byly Spojené státy opravdu jen zřídka v situaci, kdy by bojovaly proti skutečné, nejen nominální přesile. A za okolností z let 1835-1836 byl Houstonův přístup naprosto přiměřený a dokonce snad jedině správný. 

Huráoptimismus funguje vždy pouze a jedině tam, kde za ním stojí patřičné zdroje, respektive masivní převaha vlastních zdrojů. Němci a Japonci neprohráli 2. světovou válku, protože by měli horší vojáky a generály nebo bojovou morálku - a v případě Německa dokonce nelze uvažovat ani o zaostávání v technologiích, protože mělo takřka ve všech důležitých oblastech až do konce války před Spojenci náskok. To co rozhodlo byla surovinová a početní převaha. Huráoptimismus bylo opravdu to poslední, co Ose chybělo.

***

Pracovní dovednosti a návyky topiče parní lokomotivy, na jehož výkonu v klasickém průmyslovém věku závisela strategická doprava surovin, zboží, osob i armád, patřívaly nepochybně k něčemu, co nebylo ve své době radno vůbec podceňovat. Přesněji řečeno: Záleželo na nich do té doby, dokud měl co přikládat. Jakmile však se svou lopatou místo do hromady uhlí hrábnul do vzduchu, neexistovaly naráz žádná topičská dovednost nebo návyk, které by byly ještě sebeméně k užitku.

Huráoptimismus je též takovou topičskou dovedností průmyslové éry nadbytku. Čím dříve se ho v nadcházející éře nedostatku zbavíme - a najdeme si úplně jiné modely postojů a chování, než nám dosud naše kultura předepisovala - tím lépe pro nás.

A i když nutně nemusí dojít zrovna na bitvy, v mezičase lze samozřejmě očekávat ultimáta nadřízených i vzpoury mužstva...