Návod na šetření v době krize? Zrušme Senát!

23. 11. 2011

Utahování opasků. Jedno z hlavních témat našich politiků od dob vypuknutí celosvětové finanční krize. Hledají se všeliké možné úspory, jež mají dopad zejména na střední třídu a nízkopříjmové skupiny lidí. V takovýchto chvílích si pak většina dotčených zákonitě klade otázku, jak vlastně šetří ti, co o šetření druhých rozhodují?, napsal Adam Gazda.

Zde už však naši politici bohužel takové invence nedosahují. Přitom jedno řešení, byť pro několik stovek zainteresovaných možná trochu kruté, se hned nabízí. Zrušit Senát a nebo zcela změnit koncepci jeho fungování tak, aby náklady na jeho fungování byly zcela minimální. V rozpočtu na rok 2011 na něj bylo vyčleněno víc jak půl miliardy korun, což představuje např. 7,5 % ročních výdajů ministerstva zdravotnictví nebo průměrný roční plat cca 1 400 policistů.

Je tomu právě 15 let, kdy v listopadu 1996 proběhly první volby do horní komory českého parlamentu. Smysl Senátu je velmi diskutabilní a už v době jeho vznikání se vedly dlouhé debaty o jeho pravomocech. Svým způsobem to vystihl Václav Havel: "nejprve je touha po Senátu... a pak se teprve hledají rozumné důvody pro jeho existenci." Senát jako takový má dle jeho zastánců sloužit především jako kontrolní a stabilizující nebo vyvažující orgán. Tyto funkce však může vykonávat nebo již z velké části vykonává prezident republiky a Ústavní soud, na nějž se politické strany čím dál častěji obracejí s návrhem na zrušení některých důležitých zákonů, čímž v podstatě suplují činnost Senátu (pokud pomineme např. chybějící možnost soudu přepracovat zákon, k čemuž však mají zpětně kapacity sami poslanci). Sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský tvrdí, že soud je jakýsi hlídač parlamentu a že se jedná o orgán politický, což lze říct i o Senátu. Prezident Václav Klaus pak soud v roce 2010 nepřímo označil za "třetí komoru."

Má-li Senát zabránit schválení tzv. legislativních zmetků, k čemuž občas dochází, pak se ptám, proč máme200 poslanců, jimž jsou při schvalování zákonů k dispozici placení asistenti a pracovníci Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky? Existence Senátu je tak v podstatě důkazem neschopnosti našich zákonodárců vyprodukovat kvalitní zákony. Není to možná tím, že se naši volení zástupci místo toho, k čemu byli primárně zvoleni a za co jsou také řádně placeni, věnují spoustě dalších jiných placených činností jako funkce v dozorčích radách, podnikání nebo pedagogická činnost? I v případě poslanecké sněmovny se však nabízí možnost šetření, a to v podobě redukce počtu poslanců na 150.

Horní komora se také za celou dobu své drahé patnáctileté existence nezasloužila o žádný výrazný zápis do historie českého zákonodárství -- snad jen s malou výjimkou, kdy v době opoziční smlouvy zablokovala ústavní změny chystané ČSSD a ODS. Argument že je zárukou demokracie také není příliš na místě, neboť tuto krom výše zmíněných institucí zajišťují i mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána a z toho vyplývající členství v mnohých mezinárodních organizacích. Navíc z minulosti je patrno, že i existence dvoukomorových parlamentů v meziválečném období nezabránila nástupu fašistických diktatur. Myšlenka Senátu, v němž budou zasedat výrazné osobnosti jako známi umělci, vědci, sportovci, zástupci minorit apod. se také neosvědčila a v Senátu zasedají v podstatě politici stejného zrna jako v Poslanecké sněmovně. Dosti alarmující je také dlouhodobě nízká volební účast, která snižuje legitimitu Senátu na minimum.

Nebudu jmenovat všechny důvody ke zrušení Senátu, neboť zde na tento výčet není místo. Je však minimálně na hlubší zamyšlení, zda-li takto nákladná instituce je v době výrazného šetření a úspor nutná či zda-li je možné se bez ní obejít tak, jak je tomu v sousedním Slovensku či přibližně stejně početných státech Maďarsku a Švédsku. V posledně jmenovaném se navíc Senát podařilo zrušit, a to za cenu "úplatku" tehdejším senátorům v podobě doživotní renty ve výši jejich platu výměnou za souhlas se zrušením horní komory. Možná existují i jiné finančně citlivější postupy zrušení Senátu, je však třeba mít na paměti, že o zrušení Senátu rozhodují i sami senátoři a vzhledem k ústavní povaze této změny je jejich souhlas s tímto krokem nutný. Zde se pak nabízí známé rčení: kapři si sami rybník nevypustí...

0
Vytisknout
5102

Diskuse

Obsah vydání | 25. 11. 2011