Zachraňme své oběti, aneb Když si báječnou kolonii vezme báječnej stát
24. 11. 2011 / Karel Dolejší
Pan Miloš Kaláb otevřel velice zajímavé téma. Nejenom proto že píše o ženách, ale také z toho důvodu, že se věnoval Afghánistánu. Cestopisy z počátku 19. století tuto zemi popisují coby plnou kvetoucích zahrad a polí uměle zavlažovaných s pomocí rozvinutého systému vodních staveb. To ovšem bylo ještě předtím, než byla země třikrát za sebou napadena Británií. Poté je už stereotypně popisována coby mimořádně zaostalé a divoké území.
Vzdělávání žen bylo zakotveno v ústavě z roku 1923. Afghánistán se nezúčastnil 2. světové války a po ní se nezačlenil ani do žádného z obou hlavních ideologických bloků. Jeho politikou bylo balancovat mezi vlivy obou rivalů studené války a získávat od nich koncese v podobě infrastrukturních investic. Toto vcelku poklidné období nicméně skončilo prosovětským pučem v roce 1978, který kromě jiných a dosti neblahých opatření přinesl také cosi samo o sobě pozitivního - plnou politickou emancipaci žen.
Je však svým způsobem logické, že právě tento krok nenáviděných komunistů se stal na straně náboženských tradicionalistů jedním ze symbolů režimu, který považovali za cizí a nelegitimní. Proto také není divu, že se jej s takovou vehemencí snažili zvrátit. A dočkali se v tomto úsilí masivní pomoci Spojených států amerických.
Talibán je, jak známo, dítětem pákistánské tajné služby ISI a americké CIA. V občanské válce, která následovala po stažení sovětských interventů, se coby nejlépe organizovaná a nadkmenová frakce nakonec prosadil a obsadil většinu afghánského území, na němž tak poprvé po mnoha letech skončily nepřetržité boje a zavládl jakýsi pořádek. Právě na tom byla mimochodem založena nemalá popularita tohoto jinak extrémního náboženskopolitického subjektu. A totéž si mnozí Afghánci od něj slibují i dnes, protože současný režim nedokázal nikdy zajistit ani tu nejzákladnější bezpečnost.
Od roku 2001, tedy již deset let, se v zemi opět nepřetržitě bojuje. Proti Talibanu ovšem neválčí neschopný režim zkorumpovaných narkobaronů, ale opět cizí interventi. Jen za prvních šest měsíců roku 2010 zabili přes 200 afghánských civilistů, meziročně počet usmrcených civilistů narostl o 15%. Zhruba čtyři z deseti zabitých přitom připadají na konto leteckých útoků NATO. Jak uvádí zpráva Human Rights Watch, mezi lety 2006 a 2007 se počet obětí leteckých útoků mezi civilisty takřka ztrojnásobil. Podstatnou část obětí přitom tvoří právě ženy a děti; například v květnu došlo k náletu, který usmrtil 14 civilistů, výhradně žen a dětí, a zranil 6 dalších.
Zatímco v Kábulu fungují filiálky mezinárodních organizací a zdržují se tam dobře postavené ženy prosazující emancipaci, na venkově se bojuje. Je proto velice pravděpodobné, že venkovské ženy, s nimiž ovšem západní aktivistické novinářky během svých návštěv zpravidla příliš často nehovoří, mají na to, jak interventi zajišťují jejich bezpečnost, podstatně jiný názor než ten, který v článku citovaném panem Kalábem coby "názor všech afghánských žen" prezentuje Sally Armstrongová. Takhle prosím funguje onen bias, který během "Zelené revoluce" v Íránu vedl západní novináře k naprosto chybnému hodnocení názorů tamní veřejnosti. V roce 2008 v afghánských městech žilo pouhých 24% obyvatel.
Obavy o osud afghánských žen jsou plně namístě - nicméně článek, o němž ve svém textu referuje pan Kaláb, má už na první pohled velice chatrnou a neudržitelnou logiku. Od roku 1979 dělal Západ všechno proto, aby zvrátil výsledky procesu postupné emancipace afghánských žen zahájeného ve 20. letech. V současnosti je v zemi u moci zkorumpovaný režim, jenž se dobudoucna nepochybně udrží jen díky nějaké formě kompromisu s Talibánem, jenž nebyl v žádném případě vojensky poražen a v dalších letech s pravděpodobností hraničící s jistotou sehraje v afghánské politice klíčovou roli. Můžeme už dnes celkem spolehlivě odhadnout, jak bude tento kompromis vypadat: Dojde k nějaké formě rozdělení moci, Karzáího mafie si zajistí své opiové zisky, a ženy budou předhozeny lvům.
Je pitomost tvrdit, že západní vojáci chrání afghánské ženy. Svou činností dělají v praxi často naprostý opak. Nelze také předpokládat, že po dalších dvou či třech letech budování chatrných policejních sborů něco takového zajistí sami Afghánci - když pro nic jiného tak proto, že se ženy nakonec stanou obětí politického kompromisu.
Kdo by chtěl skutečně pomoci afghánským ženám, měl by se snažit dostat jich co nejvíce ze země ven, dokud je ještě čas.
Je totiž nakonec velice smutné a doslova absurdní, když feminismus, jenž dostával mezi lety 1979-2001 ze strany USA v Afghánistánu systematicky přes ústa, slouží dnes coby užitečný idiot za patrně poslední funkční nástroj mobilizace veřejné podpory pro trvající okupaci této země - a pro válku, v níž nelze zvítězit.
Diskuse