Předáci nové libyjské vlády připravovali cestu k moci pro NATO již v roce 2007

16. 9. 2011 / Daniel Veselý

Psalo se již o tom, že západní země v podstatě ukradly Libyjcům jejich revoluci, jež povstala z Arabského jara a že zneužily svého mocenského postavení, aby znovu upevnily svůj vliv v regionu a na ropu bohaté Libyi, neboť události doprovázející Arabské jaro západní dominanci narušily. Fakt, že některé progresivní sdělovací prostředky (Al-Džazíra, Democracy Now!) a osobnosti na levici (Juan Cole, Gilbert Achcar či Michael Albert) o dění v Libyi informovali jednostranně, je možná předtuchou něčeho hlubšího a neblahého. A předzvěst událostí letošního mocenského zvratu v této klíčové africké zemi můžeme vystopovat už v roce 2007.

V únoru tohoto roku na svou funkci rezignoval Kaddáfího ministr spravedlnosti Mustafa Abdal-Džalíl a rozhodl se založit alternativní vládu. Postavil se do čela Přechodné národní rady (TNC), která byla záhy uznána Francií jako "reprezentant vší Libye" a která navázala úzké styky s dalšími západními zeměmi. Je jasné, že mocenský triumvirát Francie, Velké Británie a Spojených států nemohl znenadání navázat styky s protikaddáfíovskou opozicí, když byl zaskočen padajícím dominem Arabského jara. To ohrozilo pro Západ kýžený status quo a nevyhnulo se ani Libyi. Mohlo však přerušit do té doby nerušené ropné dodávky do západních států, a to se v euroamerické civilizaci netoleruje.

Je již dobře známo, že západní země v uplynulých letech s Kaddáfím horlivě kšeftovaly se zbraněmi a ropou a plukovník se dokonce ochotně zapojil do Američany vedené "války proti terorismu", v jejímž rámci se v libyjských mučírnách "zastavovali" podezřelí z terorismu. Nic proti tomu, že se Kaddáfí válel v jedné posteli s CIA, britskou MI6 a německou tajnou službou, když vezmeme do úvahy mocenskou prostituci.

V tomto ohledu lze brát údajný humanitární apel zemí NATO, které v březnu spustilo svou vzdušnou kampaň nad Libyí, jen jako trapnou záminku. Bombardování záhy porušilo rezoluci Rady bezpečnost číslo 1973 a americký prezident Obama zase vyhlášením války proti Libyi bez souhlasu Kongresu porušil Rezoluci o válečných kompetencích (War Powers Act) a byl kvůli tomu zažalován skupinou deseti amerických zákonodárců. Žijeme ovšem na Orwellově farmě, takže něco tak neslýchaného jako soudní líčení s nejmocnějším mužem světa je mimo jakoukoliv toleranci a "zdravý rozum". Námitka, že Kaddáfího vojska páchala válečné zločiny a masové vraždy (ačkoliv k některým nedošlo tak, jak referovala úslužná média, či tyto zločiny byly zveličovány), neobstojí, jelikož západní země v rámci Arabského jara podporovaly brutální represe, páchané pod dohledem spolehlivého spojence sídlícího v Rijádu, v Jemenu či Bahrajnu, nemluvě o izraelském teroru vůči Palestincům a beduínům, okupacích Iráku a Afghánistánu a americkém bezpilotním teroru v Pákistánu a Somálsku.

Ale vraťme se k Abdal-Džalílovi a dalším předákům "nové Libye." Abdal-Džalíl získal místo v libyjské vládě v roce 2007 a od té doby čistil cestičku pro NATO k jeho vojenskému a ekonomickému dobytí Libye. Tento muž byl u toho, když byly z vězení propuštěny stovky protikaddáfíovských bojovníků, z nichž se zformovalo jádro pozdějších "rebelů." Stovky členů Libyjské islámské bojové skupiny (LIFG), odnože Al-Kajdy, včetně jejího zakladatele Abdalhákima Belhadži, nyní vojenského velitele v Tripolisu -- byly z věznic propuštěny v letech 2009 a 2010, aby se tito bojovníci začali znovu organizovat, trénovat a tvořit domorodé bojůvky nadcházející revoluce.¨

Abdal-Džalíl dokázal využít své pozice, aby spoluvytvářel legální rámec pro převzetí libyjských přírodních zdrojů, což bylo schváleno krátce poté, kdy vznikla TNC. Jednání mezi ním a americkými představiteli o privatizaci libyjské ekonomiky odhalil americký kabelogram publikovaný WikiLeaks. Zde se můžeme dočíst, že tento krok podle Abdal-Džalíla vyžadoval změnu režimu a "mezinárodní pomoc", aby toho bylo dosaženo. Utajené schůzky libyjských představitelů, kteří na domácí půdě prosazovali privatizaci, a jejich amerických protějšků jsou zaznamenány v téže depeši.

Další klíčový hráč a předák TNC Mahmúd Džibríl v roce 2007 rovněž získal zaměstnání v libyjské vládě. Podle stejné depeše i tato klíčová persona pomáhala připravovat cestu k privatizaci libyjské ekonomiky a vítala americké společnosti v Libyi. Výše zmíněný zakladatel LIFG Abdalhakím Belhadž chytil svou šanci za pačesy ve stejném roce jako jeho dva kolegové. Ten byl z vězení propuštěn v roce 2010 a pomalu si začal budovat kariéru, jež kulminovala během libyjské revoluce. Nejmocnější vojenský představitel Belhadž vedle dalších však pro mnohé představuje obavy týkající se rostoucího vlivu islamistů v nové Libyi.

Shrnuto. Rok 2011 tyto tři muže, včetně řady spojenců Al-Kajdy, vyšvihl do jejich mocenských pozic satrapů NATO v nové Libyi. Plošná privatizace veřejného sektoru tamtéž, kde dosud mají lidé zdarma přístup ke vzdělání, zdravotním službám a bydlení, a kde dosud 50 procent ropných nalezišť náleží státu, a tvoří tak ekonomický pilíř země, může pomalu a nerušeně začít.

0
Vytisknout
3959

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2011