České Assisi

25. 11. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 9 minut
 

Pokaždé, když procházím kolem  Anežského kláštera na pražském Františku, kterému se také přezdívá České Assisi, vyvstane mi na mysli vzpomínka na nejmladší dceru českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské, Anežku Přemyslovnu, která patřila k nejvýznamnějším představitelkám této panovnické dynastie. Asi se budete ptát: „Proč“? A já vám odpovím: „ Protože na svou dobu to byla velmi obdivuhodná, silná, vysoce vzdělaná a moudrá žena, se smyslem pro spravedlnost a charitativní činnost na české půdě“. A v tomto klášteře, který na její podnět nechal v letech 1233–34 postavit její bratr Václav I. jako úplně první stavbu ve stylu gotické architektury v Čechách, působila jako řeholnice a současně i jeho abatyše. Pakliže se budete chtít o této světici, která byla svatořečena papežem Janem Pavlem II. v roce 1989, dozvědět něco více, stačí sáhnout po nejnovější knize z nakladatelství Jota s názvem Tajemství: Neskutečný příběh Anežky České, jejíž autorkou je uznávaná česká režisérka, dramaturgyně, scénáristka a spisovatelka Tereza Dobiášová.

Paní Dobiášová, jaký byl pro vás ten prvotní podnět, který dal vzniknout této knize?

 

Roky jsem hledala cestu, jak se vyrovnat s křesťanstvím a s církví: vlastně jsem chtěla patřit do jeho náručí, chtěla jsem žít svůj duchovní život v nějaké komunitě, ale nešlo to - zdálo se mi, že křesťanství je náboženství jen pro muže a že jako žena, s ženským tělem, se svými touhami, potřebami, se svojí duchovností jsem pro křesťanství vždycky jen podřadný, nehodnotný, tvor předurčený ke studu za to, že vůbec jsem.

Když jsem začala uvažovat nad tím, že se vrátím do Prahy, začala jsem se po ní znovu courat a kroky mě zavedly párkrát do Anežského kláštera. To místo mě oslovilo, zasáhlo, a jak jsem tak bloumala nad tím, jak chci žít dál, začala jsem se zajímat o Anežčin příběh … Ale v jejích biografiích, legendách jsem nenacházela, co jsem hledala - příběh. Příběh, kterému bych mohla uvěřit, ve kterém bych ucítila pohyb, to, co jsem vnímala v Anežském klášteře, co mi učarovalo, příběh, který bych si uměla představit. A to mě přinutilo se jím začít zabývat jako autorka: začít v něm hledat pravdu. Nešlo mi o pravdu historickou, ale o pravdu příběhovou - psychologickou, pravdu, která by dnes mohla být pochopitelná, platná.

Jak hodně náročný byl pro vás sběr podkladů k jejímu vytvoření?

Neměla jsem ambici napsat historický román, takže jsem neměla ambici vykutat data, o kterých dosud nikdo nevěděl. Publikací o Anežce a její době je relativně dost a ve většině z nich se opakuje to samé - informací o jejím životě je k dispozici v podstatě dost málo.

Kromě dat o jejím životě mě ale zajímalo to, jak lidé v Anežčině době mysleli, cítili, v jakých obrazech, příbězích se zrcadli, a tak jsem četla hodně středověké literatury, věnovala se mytologii, studiu obraznosti její doby. V podstatě to bylo takové kulturologické zkoumání světa, v němž Anežka asi žila a který ji formoval. Bylo to takové bloumání mezi skládankou obrazu minulé doby, současností, mou představivostí a tématy, o kterých jsem chtěla psát, otázkami, které mi Anežčin život kladly.

A proč jste použila v názvu knihy slovo: Tajemství - znamená to, že její život byl opředen něčím, o čem jsme dosud neměli tušení? Můžete jenom naznačit, abychom potencionální zájemce o vaší knihu, neochudili o čtenářský zážitek…

V podstatě jsem kolem dějové osy postavené na základě historických dat ovinula příběh jejího života, jak si myslím, že se mohl stát. Vyfabulovala jsem ho, vysnila, vyfantazírovala jsem si ho - stejně, jako když píšete román. Ten příběh je dost daleko toho, jak se její příběh vypráví většinou - vlastně jsem jí připsala tajný život, skrytý, který nezanechal stopu v historických materiálech - proto Tajemství.

V Anežčině příběhu mapujete nejen 13. století jako období protichůdných mocenských duchovních proudů, ale také i její dětství a dospívání, které vzhledem k tomu, že putovala po evropských dvorech jako osamělé dítě – muselo být pro ní velmi skličující nebo spíše na tu dobu stresující?

Z historie víme jen kdy, kde a proč tam pobývala. Nic víc. Lidé té doby pravděpodobně vnímali dětství dost odlišně než my, ale domnívám se, že se Anežka musela cítit osaměle, vykořeněně. Jaké to pro ni bylo, jak prožívala dětství jsem také v Tajemství vyfabulovala a vlastně to tvoří základ toho, proč se ve finále rozhodne tak, jak se rozhodne.

O Anežce se také traduje, že byla zasnoubena s mnoha princi, ale ani jeden sňatek z nich se neuskutečnil. Čím to?

Měla dva snoubence: jeden zemřel, druhý na konec svatbu odmítl z politických důvodů. Pak tu byli další nápadníci, včetně samotného císaře. Anežka byla pro svého otce předmět sňatkové politiky, skrz kterou uzavíral spojenectví, spojoval majetky, hrál o moc v evropském měřítku. Sňatky nebyly v té době na šlechtických dvorech o lásce a pro Anežku to byla povinná služba.

Jaké to muselo být na osobní úrovni, jak to prožívala, jaký to mělo vliv na to, jak se na konec rozhodla, je také jedno z důležitých témat, na které jsem v knize hledala odpověď.

Ale o tom, zda jste ji našla, se již musí čtenáři přesvědčit sami tím, že se do tohoto příběhu začtou...

Velmi zajímavé je i pokrokové rozhodnutí jejího bratra Václava I., který jí nechal svobodu rozhodnutí, což myslím, že na tu dobu, to bylo zcela něco ojedinělého, že..?

Mohlo v něm hrát i roli to, že papeže považoval za významnějšího spojence než císaře, který žádal o její ruku. Nicméně v něm mohl sehrát roli i vztah mezi sourozenci a domnívám se, že blízkost mezi nimi, to, že Václav nechtěl nechat Anežku odejít z Prahy, bylo v té situaci důležité.

Na tom, že Anežka dala přednost duchovnímu životu před světským prý měla velkou zásluhu její teta, svatojiřská abatyše Anežka a její dvě sestřenice sv. Alžběta Uherská a sv. Hedvika Slezská. Je to tak?

Bylo určitě důležité, že viděla ve svém okolí ženy, které se vydaly touto cestou.

Díky svému vysokému vzdělání psala a četla v češtině, latině, němčině, italštině a dokonce si prý dopisovala nejen se sv. Klárou, ale i s papeži Řehořem IX. a Inocencem IV., takže vlastně s nimi spolupracovala na praktických i teologických aspektech ohledně vedení kláštera a celého řádu, což svědčí o tom, že musela být i velmi energická, aby v té době dokázala své návrhy prosadit podle svého. Jste téhož názoru?

Ne všechno se jí podařilo prosadit, ale podle její dochované komunikace s papežem se dá soudit, že byla velmi vytrvalá a asertivní.

V roce 1238 se však svého postavení abatyše i titulu vzdala. Podařilo se Vám zjistit z jakého důvodu?

V textu Tajemství” se věnuji jejímu životu do okamžiku rozhodnutí vstoupit do řádu, ale pokud si to dobře vybavuji, tak se titulu abatyše vzdala, aby se mohla věnovat jen modlitbám a rozjímání.

Prý si kvůli tomu dokonce nechala v klášterním kostele Nejsvětějšího Salvátora zřídit svou soukromou ložnici a oratoř...

Stále mi to nedá, abych se vás nezeptala, zda také nepřemýšlíte i nad filmovým zpracováním vaší knihy. Myslím, že by to stálo za zamyšlení. Co říkáte..?

Najít jazyk ilustrací ke knize nebylo úplně jednoduché, a myslím, že i s filmem by to mohlo být podobné, spíš ještě složitější: najít filmový jazyk, který neprozradí příliš, bude dost lehký, obrazivý … nevím, ale tohle asi není na zamyšlení pro mě, nejsem filmař.

A myslíte, že by to nějaký dokázal?

Věřím, že ano a že se objeví, až bude ten správný čas. Budu nad tím přemýšlet.

Můžete našim čtenářům prozradit, zda na vašem pracovním stole leží nějaký další zajímavý historický námět?

V loňském roce jsem napsala ještě jeden román, který se ale zabývá českou “předhistorií”, mýtickou dobou před osmým stoletím (ten zatím četli jen mí nejbližší) a teď vlastně pomalu pracuju na pokračování Tajemství, na období od rozhodnutí Anežky vstoupit do kláštera až do její smrti. Není to už jen o Anežce, děj se tam otevírá víc do šíře, k Přemyslu Otakaru II., k Rožmberkům a až do Milána, kde žila v té době charismatička, která prý byla dcerou českého krále. Zatím ale nemám jasnou dějovou stavbu a tak uvidíme, co z toho vznikne.


1
Vytisknout
1235

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2021