5. 8. 2019 / Pavel Urban
Proti tomu stojí názor, že i obyčejní občané by se měli podílet na politice více, než jednou za čtyři roky při volbách. Formou demonstrací, happeningů atd. atd. Které nemají nahradit klasickou politiku. Ale průběžně ji omezují a směrují. Takováto, řekněme průběžná, demokracie má být lepší, než jen ta volební.
Bohužel to není tak jednoduché.
Řekněme, že se na Letné sešlo dvě stě tisíc lidí. Řekněme, že na každého přítomného připadají tři další, kteří z nějakého důvodu nemohli přijet. V takovém případě by Babišovo odstoupení bylo vítězstvím demokracie 800 000 občanů.
A zároveň porážka demokracie půldruhého milionu občanů, kteří v posledních volbách dali svůj hlas Babišovi. (Respektive ANO, ale to není velký rozdíl.) V době, kdy už bylo každému jasné, co je Andrej zač.
Hovoří-li se v souvislosti s protibabišovským hnutím o lidských právech, jsou to především práva demonstrantů. Potom práva dalších občanů, pokud nejsou pro Babiše. Sám Babiš svá práva překračuje či zneužívá – ale má je také.
Naproti tomu Babišovi voliči představují, pokud se na ně vůbec vzpomene, jen jakýsi technický problém. Jejich právo mít v čele státu člověka, kterého si zvolili, nikdo nezpochybňuje ani neumenšuje. Spíš se zdá, že většinu Babišových odpůrců vůbec nenapadlo, že by takové právo mohlo existovat.
Aktivisté, zvlášť jsou-li úspěšní, mají tendenci zjednodušit politiku na souboj politiků a aktivistů. Mlčící většinu nepotřebují, většinou ani je neohrožuje (jejich pacifikace je na politicích), a tak ji ignorují.
Tím se spousta věcí ohromně zjednoduší. Můžete být například zásadovými demokraty, aniž byste tím ohrozili jiné své základní hodnoty. Protože o občanech, kteří tyto hodnoty nesdílí jako o občanech vůbec neuvažujete. Ze stejných důvodů nemáte důvod pochybovat o společenském míru, jehož udržování je primárním úkolem demokracie. Můžete tedy na tu demokracii hodit spoustu dalších věcí. Třeba dodržování lidských práv. Nebo cokoli jiného, co považujete za správné. Nebo snít o zásadních změnách, které provede pouhých deset procent populace. (Možné to opravdu je. Otázka je, co se stane, až v rámci té změny sáhnete zbývajícím devadesáti procentům na něco, co považují za důležité. Třeba životní úroveň.) Pokud by snad přece jenom nastaly komplikace, budou je řešit politici, a ne Vy.
Aktivistická politika tak dělí občany na dvě kategorie. Na voliče, kteří jsou si rovni, a na aktivisty (od organizátorů až po řadové účastníky demonstrací), kteří si jsou rovnější. Tato nerovnost je do jisté míry spravedlivá. Většinou i prospěšná.
Nicméně všechno má své meze. Mlčící většina může mít pocit, že je ze hry úplně vyšachována. Může si zvolit, koho chce, aktivisté stejně budou mít právo veta. Takovýto pocit vyvolává poptávku po silných osobnostech, ochotných si to ve jménu práv mlčícího většinového rozdat s aktivisty. Pokud taková osobnost uspěje a dokáže aktivismu čelit, pak se jí ledacos i odpustí. Zvlášť pokud jde o neduhy, kterými trpí i jiní politici. A leckdy i špičky aktivistů.
Výsledkem je polarizace společnosti, jakou vidíme například v USA. Ať už si o Donaldu Trumpovi myslíme cokoliv, jedno mu upřít nelze. Pořádně vytočil dosud neprůstřelnou liberální polovinu Ameriky. Podle její logiky měl už dávno padnout nebo aspoň ustoupit. Ani jedno se dosud nestalo. I kdyby příslušníkům kdysi preferované a dnes ignorované údajné většiny nedal Trump nic než pocit zadostiučinění, i tohle může být důvod ho volit. Tím spíš, že jeho protivníci jim také nic nedají.
V České republice snad zatím tak daleko nejsme. Oproti západním zemím jsme stále společensky zaostalí. Proto jsme zatím spolu jakž takž komunikovali. Skutečnost, že masa Babišových odpůrců ignoruje jeho voličskou základnu ale signalizuje, že k radikální polarizaci dochází i tady.
Co s tím? Na stránkách BL se několikrát objevily výzvy k (znovu)získání Babišových voličů. Cestou obnovy autentické levice či středu. Výzvy jsou to chvályhodné.
Co ale chcete těm voličům nabídnout? Babiš zadlužuje tuto zem na vrcholu konjuktury. Ekonomové všech stájí se mohou chytat za hlavu, ale Babišovi voliči to zřejmě akceptují. Stejně tak je nevyvádí z míry absence uvědomělé klimatické politiky či lhostejnost vůči levicově liberálním hodnotám. Asi je tyto hodnoty moc neoslovují. Pokud k nim nemají přímo averzi. Proč by tedy měli přejít k těm, kteří tyto hodnoty vyznávají? Proto, že jim k babišovskému důchodu přidají ještě tři stovky navíc? To by teoreticky zafungovat mohlo. Jenže o něco takového se snaží sociální demokracie. A nefunguje to.
Osobnost? Momentálně na levici žádnou nevidím. Ale i kdyby se objevila, Babiš je osobnost také. Osobnost známá, víceméně víme, co od ní můžeme čekat. Proč by měl Babišův volič osobnost měnit?
Protože Babišovi voliči jsou v podstatě levicoví či středoví? Možná ano, ale jejich pojetí levice či středu zjevně s Babišovou politikou příliš nekoliduje.
Chce-li někdo Babišovy voliče získat tak, aby se dali tvarovat, pak musí postupovat jako misionář na pohanském území. Musí ty pohany důkladně poznat, musí být schopen myslet a cítit, jako oni. Musí získat jejich důvěru. A pak je snad může i trochu přetvářet.
A teprve potom lze uvažovat o tom, jak obnovit autentickou levici. Nebo autentický střed.
Ti, kteří už nyní definují, jak má ta autentická či skutečná levice vypadat dávají najevo, že ty „pohany“ poznávat nemusí, neboť je již znají. Většinou jim nedělá problém toto poznání logicky vysvětlit. Problém je v tom, že Babišovi voliči, a nejen oni, tuto logiku sdílet nemusí. V tom případě bude ona autentická levice subjektem, který degraduje lidi na figurky ve vlastní hře, aniž by projevil o tyto lidi skutečný zájem. O takové, jací skutečně jsou a jak se vidí. To je ta nejlepší cesta, jak málokoho získat, a naopak odpudit i ty, kteří by se samotným levicovým programem souhlasili. Nemluvě o tom, že figurkám můžete dát ledacos. Ale rozhodně ne emancipaci, kterou se radikálnější levice teoreticky zaštiťuje.
A politický střed? To samé v bleděmodrém.
Diskuse