Byl Mehmet Ali Ağca řádným komunistou? Aneb výlet do ideologie

6. 8. 2016 / Karel Dolejší


13. května 1981 turecký Kurd Mehmet Ali Ağca na římském Náměstí Sv. Petra čtyřikrát zasáhl z pistole papeže Jana Pavla II. Podle původní verze pachatelovy biografie si vraždu objednala tajná služba komunistického Bulharska a řídit ji měl bulharský vojenský atašé v Itálii Zilo Vasilev.


Pokud byste se rozhodli, že vlastně není důležité zjistit, co se stalo, ale především záležitost pojednat z pohledu obhajoby pachatelem udaných organizátorů, nabízí se následující otázka: Byl pachatel atentátu členem komunistické strany? Na takto položenou otázku lze poměrně spolehlivě odpovědět, že nikoliv. Mehmet Ali Ağca nikdy nevstoupil ani do turecké, ani do bulharské, ani do kterékoliv jiné komunistické strany.

Eventuálně je možno ještě otázku rozšířit. Existovala kategorie příznivců komunistické strany, kteří sdíleli celou řadu názorů a postojů, ale formálně nikdy do strany nevstoupili. V anglické terminologii se pro takové lidi vžil termín "fellow travelers". Lze snad o Ağcovi tvrdit, že patřil k blízkým sympatizantům komunistů? Ani zde nelze odpovědět kladně. Kromě neověřeného tvrzení pachatele, že prodělal dvouměsíční vojenský výcvik v Sýrii orientované na tehdejší východní blok a epizodického pobytu v Bulharsku není k dispozici žádná indicie, podle níž by se Ağca kdy zajímal o komunistickou ideologii. Spíše lze ještě tvrdit, že coby příznivec turecké ultranacionalistické organizace Šedí vlci zastával názory v řadě ohledů s komunistickou ideologií neslučitelné.

Jak se zaručeně nic nedozvědět

Pokud odpovíme na obě otázky - zda byl Mehmet Ali Ağca řádným komunistou a zda s komunisty sympatizoval - znamená to, že byl nějak osvětlen jeho reálný vztah k bulharské tajné službě a její možný podíl na atentátu?

Ani v nejmenším. Působení komunistických tajných služeb na Západě se vůbec neomezovalo na komunisty a jejich sympatizanty. Zrovna tak se zájmovými osobami mohli stát lidé v podstatě apolitičtí, ale pracující na důležitých postech, které se rozvědky východního bloku snažily zkompromitovat, uplatit, případně obojí. A kromě toho se komunističtí agenti starali také o extrémisty všech možných odstínů, u nichž se snažili zjistit, zda by část jimi plánované agendy nemohla být třeba pro Moskvu výhodná - pokud ano, dočkala se štědré materiální i organizační podpory, na rozdíl od části nežádoucí.

Jakmile alespoň v základních obrysech znáte způsoby práce komunistických tajných služeb, vůbec vás nenapadne redukovat otázku jejich možné účasti v atentátu na papeže na otázku, zda byl pachatel ideologicky na stejné vlně jako byrokratické diktatury komunistických stran. Ale dokonce ani když tyto metody vůbec neznáte, nedává smysl klást otázku tak, jak byla položena v titulku. Zajímá-li vás, co se stalo, zkoumáte, co se stalo - ne to, zda fakta zapadají do nějakého ideologického mustru, který jste si předem svévolně instalovali do hlavy.

Podívejte, tady na lopatce nemá žádnou ploutev!

V roce 2013 Ağca publikoval nové vydání svých memoárů a příběh svého činu výrazně přepsal. Nyní tvrdí, že bulharská verze byla jen krycí historkou, protože ve skutečnosti si vraždu Jana Pavla II. objednal bývalý duchovní vůdce Islámské republiky Írán ajatolláh Chomejní, s nímž se v Teheránu osobně setkal.

Ovšem i u této verze by bylo možno argumentovat, že Ağca není šíitský muslim a tedy ho s íránským režimem vlastně nic podstatného nespojuje. Ale proč by vlastně někdo argumentoval tak nesmyslně - kromě zaujatých obhájců íránského režimu, samozřejmě? Je přece velmi dobře známo, že režim podle vlastní úvahy využívá třeba sunnitské Kurdy, alávity či sunnitské džihádisty. K čemu by bylo dokazování, že Šedý vlk není šíita? Byl by to jen průhledný argumentační faul.

Pokud jde o pachatele současných atentátů na Západě, jejich mnohokrát zpochybňovaný vztah k "islámskému státu" je daleko jasnější než v případě Mehmeta Aliho Ağcy a jeho skutečných či údajných sponzorů, kteří se k činu římského atentátníka nikdy nepřihlásili. Že patří k IS prohlašují totiž zcela otevřeně dnešní pachatelé i sama teroristická organizace. Úkolem nezaujaté analýzy pak není obhajovat nějakou ideologii popíráním toho, co tvrdí jednohlasně pachatelé i IS, a převáděním pozornosti k otázce, zda byli pachatelé "skutečnými" muslimy, nebo jejich životní praxe vykazovala jakési nesrovnalosti. V prvé řadě jde o to vyjasnit oboustranně deklarovaný vztah. Zjistit, jakými mechanismy probíhal kontakt, zda měl podobu oboustranné komunikace, nebo jen jednostranné ("úkol pro kohokoliv" publikovaný v kyberprostoru, jehož se pachatelé sami ujali), atd.

Řekl tohle Lenin? Hlasujme!

Je docela dobře možné, že velká většina komunistů v 80. letech minulého století odsuzovala atentát na papeže, a dost možná s ním nesouhlasila ani většina šíitských muslimů. Ani to však automaticky neznamená, že obě Ağcovy verze atentátu jsou vymyšlené a nemají ke komunistům či šíitům zaručeně žádný vztah. Bylo by možno citovat velmi mnoho textů komunistických klasiků, v nichž je pranýřován individuální teror, aniž by se tím sebeméně popřela bohatě doložená praxe komunistické podpory a výcviku teroristů. A zrovna tak je dobře známo, co znamená tradiční levantská či perská intrika, díky níž se výroky a skutečné činy rozcházejí jako oheň a voda. Také pokud jde o výklad posvátných textů.

Pokud by se někdy v budoucnu podařilo ověřit, že atentát na papeže v roce 1981 byl skutečně objednán Íránem, jak uvádí pachatel (a Bulhaři, kteří z celého východního bloku měli s Teheránem nejlepší vztahy, s ním organizačně pomohli), stále bude možno poukazovat na fakt, že většina Íránců by s činem nejspíše nikdy nesouhlasila. Ale současně neplatí a už vůbec z toho nevyplývá, že by atentát jen proto neměl k Íránu či obecněji šíitskému islámu žádný vztah. K debatě je pouze otázka, do jaké míry případní organizátoři reprezentovali všechny ostatní členy skupiny.

Se současnými zločiny sunnitských extrémistů se to má velice podobně. Ani přesvědčivé odsouzení většinou sunnitských muslimů by neznamenalo vyřízení otázky po vztahu pachatelů k sunnitskému islámu, protože o základních teologických otázkách se v žádné náboženské tradici nehlasuje. Džihádistická interpretace je sice v této větvi islámu tradičně minoritní, ale nikdy nebyla jednoznačně odsouzena a dokonce ani neexistuje teologická autorita, která by to mohla udělat - která by legitimně a nezpochybnitelně prohlásila pachatele násilných činů ve jménu víry za osoby stojící mimo půdu sunnitského islámu. Příslušná autorita by teprve musela vzniknout, například při egyptské univerzitě al-Azhar, ale je velice nepravděpodobné, že by se v takovém případě dočkala jednohlasného uznání v ostatních islámských státech.

Víte-li všechno předem, nakonec nevíte nic

Ty kdo mají zájem poznávat svět po každé tragické události posledních dní čekala otázka, jak pachatel dospěl k rozhodnutí, co ho ovlivnilo, co motivovalo, zda mu s činem někdo pomohl. Přímluvci ideologie ovšem mají pokaždé stejný úkol: Znova zopakovat "Nebyli to opravdoví muslimové a neměli skutečný vztah k Islámskému státu".

Opravdu nevidím, k čemu by tohle mohlo být dobré.

0
Vytisknout
3176

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2016