Dokonalá privatizace

19. 6. 2013 / Ilona Švihlíková

Miloš Pick, velký český národohospodář, který již bohužel není mezi námi, již v 90. letech psal o tom, že české hospodářství se "stabilizuje na samém dnu." Myslel tím dlouhodobou stagnaci a úpadek výkonnosti českého hospodářství.

Netušil, že to platí i o politice.

Je ovšem pravda, že Nečasova (čti: Kalouskova) koalice je schopná posunovat ono dno stále níž a níž. Má jednu jedinou schopnost: přežívat v hnilobě. Navazuje tím na dlouhodobé procesy, které se dotýkají již prvotního nastavení ekonomického a politického systému v procesu transformace na počátku 90. let.

Velký ohlas měl nedávno uskutečněný rozhovor s Janem Stráským. Řada pasáží z rozhovoru pro Hospodářské noviny je velice signifikantní, např. na otázku zda byl záměr nechat vybrané "nakrást": "Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl." A dále na otázku bankovního socialismu jako specifické české cesty kapitalismu: "Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy."

Zdroj: ZDE

Ale neměl by zapadnout ani rozhovor s Tomášem Ježkem v Ekonomu:

"Po skončení kuponové privatizace, když vznikl kapitálový trh a začaly fungovat privatizační fondy. Tam je zakopaný pes. Klíčový zákon o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992 byl úmyslně pokažen..." Na otázku, kdo ho pokazil, odpovídá: "Václav Klaus, Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák na federálním ministerstvu financí. Šlo o takový ďábelský detail.... A tak se stalo, že vedení fondů ovládlo majetek kuponových akcionářů a začalo s ním nakládat jako s vlastním. Petr Kellner a další dostali štědrou nadílku. ... Navíc, a to chci třikrát zdůraznit, se už neobíral stát, ale jedni občané okrádali druhé... Nechci hodnotit, co třeba pan Kellner dělá dnes. Asi to dokonce dělá dobře. Jenomže dobře hospodařit se dá i s nakradeným majetkem.... Tvrdím, že za všemi těmi průšvihy a šílenostmi stojí Václav Klaus. Zprvu tomu nikdo nevěřil. To musela na konci jeho kariéry přijít novoroční amnestie a abolice, aby lidé pochopili, co tu po celou dobu dělal." (Zdroj: Rozkradená republika?, Ekonom, č. 14, 2013, str. 6-7.)

Celkově byla podceněna (nebo spíš záměrně využita) tzv. path dependency, pojem, který naznačuje, že určité typy chování, jednání a rozhodování mají dlouhodobou setrvačnost a přenášejí se i přes jinak zásadní změny (třeba revoluce).

Zmiňme dva jevy:

sítě vztahů, kontaktů a kamarádíčků, které se transformací a la Klaus přenesly na vyšší úroveň

obyvatelstvo skryté ve svém privatismu, pasivní, defenzivní, obdivně vzhlížející k autoritám, připravené se "nechat vést"

Obé trvá dodnes, ale během oněch dlouhých více než dvaceti let dostává patologické rysy.

V rámci ekonomiky pozorujeme nesmírně silný nepotismus (na všech úrovních, od obsazování volných míst ve firmách, na úřadech, od obcí po ministerstva). Tak se multiplikují neschopné osoby na důležitých úřadech, lidé, kteří nechápou, co by měli dělat, jaká je jejich agenda atd. Ztrácí se tak schopnost vést úřad, obec, ministerstvo, stát. Odbornost je někdy na překážku, ale téměř nikdy nestačí, není-li podpořena "těmi správnými kontakty".

Druhým jevem jsou chronicky předražené zakázky šité na míru, opět na všech úrovních. Tímto způsobem se dlouhodobě a vytrvale tuneluje český stát, efektivita a snaha o inovace jsou často směšné, neboť nejdůležitější jsou opět kontakty s těmi správnými lidmi.

Nejsofistikovanějším způsobem korupce je tzv. dobývání renty. Zde se přímo vytváří prostor pro vydlabávání veřejného sektoru. S-karty či "penzijní reforma" jsou klasickými případy dobývání renty.

Stát se pod tlakem těchto faktorů, ve spojením s pasivitou obyvatelstva, začíná rozkládat a není schopen plnit své základní funkce.

Stát je náš -- to bylo heslo, které jsem použila na jedné z protivládních demonstrací. Myšleni: stát je nás -- občanů a má ty funkce, které si my, občané, přejeme z daní, které platíme. V současném kontextu je ovšem třeba podotknout, že stejného názoru bude zřejmě síť "hochů (tu a tam i nějaké děvče), kteří spolu mluví". Za ty roky skutečně dospěli k závěru, že stát je tu pro ně: aby z něho tyli (veřejné zákázky), hlídali si právní prostředí (zákony na míru, dobývání renty, dosazování kámošů), kdyby byl problém nechali někoho sledovat... Následkem je totálně zprivatizovaný stát, v němž vše, co je veřejné, slouží určitému úzkému partikulárnímu zájmu, za kterým stojí PRACHY. Na prodej je prostě všechno: počínajíc poslanci, státními firmami a konče rozvědkou. Co si račte přát?

V situaci, kdy si hlavní ekonomičtí aktéři uvědomují, že už není moc z čeho brát (a brousí si zuby na privatizaci zdravotnictví, zbytků kultury apod.) si někteří "podnikatelé" chtějí uchovat svůj vliv a moc např. cestou skupování médií. Jiní už chtějí mít po bujném mejdanu 90. let klid, už se nechtějí rvát o další kost a už vůbec si nepřejí vstup nových aktérů na "trh". Chtějí si svůj majetek pojistit a situaci zastabilizovat. Podle hesla: Eh, čo, kradlo sa, kradlo. Terazky som pán! Takoví zase zakládají politické strany.

Pro současné aféry je tu varianta, o níž hovořil Oskar Krejčí.

Nicméně nelze ani vyloučit možnost, že se jedná -- vzhledem k na první pohled chaotické situaci -- o pokus o tzv. řízený přechod. Tedy nahradit v situaci tenčících se zdrojů partu A partou B.

0
Vytisknout
13686

Diskuse

Obsah vydání | 21. 6. 2013