Proč se dnes a zítra v ČR něco slaví?

5. 7. 2011 / Boris Cvek

Pro českou a evropskou historii jsou totiž tři zmínění katolíci, kteří se rozbíhají svým vlivem na východ do slovanského pravoslaví a na západ do luterské a kalvínské reformace, naprosto klíčoví.

Ne kvůli tomu, že by náš národ k něčemu obrátili a vychovali. K. J. Erben v 19. století ve své sbírce Kytice krásně ukazuje, že christianizace evropského lidu se nikdy de facto nepodařila a lid žil pohanským, pradávným pohledem na život, čili nepodařila se mise věrozvěstů, ale ani snaha očistit církev, pro kterou umřel Mistr Jan Hus v ohni.

Pokud tedy slovem "podařit" míníme proměnu širokých vrstev obyvatel. Jarmareční zábava byla pro lid vždy nakonec důležitější než nějací věrozvěstové (katolická církev to pochopila, a proto po staletí spojovala - dokud se totiž ještě starala o tytéž masy, které dnes řvou na koncertech populární hudby - nábožné poutě s lidovou zábavou, sladkostmi, atrakcemi, alkoholem a poměrně nevázaným veselím).

Na druhou stranu představu o spravedlivém a nespravedlivém, hodnotném a bezcenném nebo vůbec nějakou hlubší kulturu, jež by podložila a vyložila fungující společnost, nelze postavit z jarmareční zábavy. Proto se od osvícenských dob počítá s tím, že lid je třeba, aspoň pokud to je vůbec možné, vzdělat, že je třeba věnovat se osvětě, že je zapotřebí šířit racionální úvahu o přírodě a souvislostech všech věcí (hlavní úkol slavné Encyklopedie editované Diderotem a D'Alembertem).

Tím se osvícencům podařilo položit základy relativně svobodné a rovnostářské západní civilizace, která by mohla v mnohém naplňovat sny hlavního květu české vzdělanosti, totiž Jana Ámose Komenského, dědice věrozvěstů i Mistra Jana, sny o "všeobecné nápravě věcí lidských", sny o vítězství rozumu nad temnotami středověku.

Jenže kromě mnoha problémů, jež tato civilizace vytváří na globální škále, se ukazuje být její velkou slabinou právě možné vítězství jarmarku nad vzdělaností, povrchnosti a tuposti, střípkovitých vědomostí, slov bez obsahu nad hloubkou, kontextem a břitkou myslí.

Svátky věrozvěstů a Mistra Jana Husa tu nejsou pro zábavu, jsou odkazem na to, že náš život probíhá v širším dějinném kontextu a že společenství lidí potřebuje hlubší hodnoty, jinak se stane džunglí. Abychom nezahynuli na mělčině vlastní historické zkušenosti, abychom viděli dopředu, musíme se dívat i dozadu. Jarmark je klam a únik, ale rozvaliny, smrt a zánik mohou být jeho reálným důsledkem. Je ostatně pozoruhodné, že dědictví vážnosti a nonkonformity, nápravy věcí lidských, přejala po reformaci v době osvícenství přírodovědná a inženýrská mentalita, která je dnes "mezi lidmi" jaksi na ústupu.

Už neplatí, že 1+1=2, aspoň v myšlení mnoha půjčujících si, už neplatí, že prestižní má být náročné studium, jež bude odpovídat za chod průmyslu a jeho zlepšování (kde se nesmí nic fatálně pokazit, jinak hrozí výbuchy, hromadná umírání, zamoření oblastí) nebo za lidské zdraví, dnes je čas "hravosti" bez důsledků, čas ne-budoucnosti a ne-minulosti, čas kdy je za umění považováno cokoli, co tvůrce baví, čas vtípků a toho být "happy", čas úniku před problémy a racionálním hledáním cest, jak se s nimi vypořádat. Kéž by to byl aspoň čas hříchu a bylo by nad ním možno husovsky moralizovat! Hřích a moralizování už vyžadují jakési ponětí o vážnosti situace.

To je základní rozvrh, v němž žili a který nám jako dědictví přinášejí věrozvěstové i Hus. Jak kdysi krásně řekl T. S. Eliot o svém oblíbeném Baudelairovi: uvědomovat si hřích, dokázat být hříšným, to je něco důstojného, něco co už vymizelo. Dnes se dá kárat právě tupost a povrchnost, nikoli hřích, asi jako není hřích, když člověk staví koryto pro svou říčku směrem nahoru od pramene a je tak zabedněný, neznalý a lhostejný, že neví, že tudy voda nikdy nepoteče. Není to ani nihilismus, je to tupost a blbství, ochrnutí vyšší nervové činnosti.