Dvě stě padesát let USA jako příležitost ohlédnout se za Tocquevillovou Demokracií v Americe – třetí, závěrečná část

24. 7. 2026 / Boris Cvek

Především Tocqueville tvrdí, že Američané myslí individuálním rozumem a že i když neznají teoretickou filozofii, jejich myšlení je v tradici Luthera, Descarta a Voltaire. Tocqueville dokonce chápe Francii jako zemi, kde se zrodila metoda myšlení rovnosti, tedy pochybnosti a individualistického rozumu. Američan tak nespoléhá na tradice, rodinu, ale na vše si chce dělat názor sám. Limitem je zde vliv většiny a náboženství, které je přijímáno bez filozofických pochyb zejména proto, že nemá politické ambice.

Důležité je Tocquevillovo srovnání Unie, Anglie a Francie, pokud jde o filozofii. Když píše o Anglii, začíná krásným vystižením nominalismu: Bůh nepotřebuje obecné pojmy, zná každého jednotlivě. Naopak lidé to nedokážou a svědectvím jejich omezenosti jsou obecniny. A musí zobecňovat a stavět na nedokonalosti, aby přežili, protože dokonalé poznání nemají (základní princip filozofického pragmatismu). Nicméně anglický nominalismus Tocqueville chápe spíše politicky: svobodná země, kde panuje nerovnost, nevede lidi k obecným konceptům, ale vede je k vnímání rozdílnosti a jednotlivin.

Francouz zase podle Tocquevilla zobecňuje pořád, protože je od revoluce posedlý rovností. Tocqueville tím spíše pohrdá. A občan Unie ve věcech, kterým se nevěnuje prakticky, podléhá povrchnosti většiny, a podobá se Francouzovi, zatímco pokud jde o obchod a politiku, tam věří jenom tomu, co prakticky funguje a teoretická zobecnění odmítá.

Tocqueville stále opakuje tezi, že demokracie, tedy rovnost, vede k masovosti, úpadku kvality – jak řemeslných výrobků, tak umění – a povrchnosti. Není ovšem jednoznačně na straně aristokracie, i když je naprosto jasné, že v oblasti kultury, ducha, umění, dokonce i řemesel jí fandí. Jeho líčení toho, jak si bohatí aristokraté kupovali jen kvalitní, tedy velmi drahé věci, jak řemeslné cechy zaručovaly kvalitu, jak pro skutečnou kulturu je zapotřebí být bez fyzické práce a vůbec bez jakékoli ekonomické starosti o svůj život, je velmi důrazné, rozvleklé a přesvědčené – nikoli přesvědčivé. Bohužel jsou to teze nepodložené konkrétní analýzou vývoje umění nebo manufaktur v tzv. aristokratických dobách. Není ani analyzován vývoj umění a průmyslu v Anglii, i když Anglie je dávána za vzor vysoké kultury a každý pionýr v lesní pustině na západě USA má prý nějaký výtisk Shakespeara.

Na druhou stranu je pravda, že Tocqueville připouští, že aristokracie může vést k izolaci od lidu a mrtvolné umělosti umění i řemesel. Za ideál považuje jakousi směs a nutné napojení na lid. Samozřejmě povrchnost masové produkce v demokracii je celkem patrná, nicméně myslím si, že i v 18. století ve Francii byla většina produkce balast, určitě v oblasti literatury. Velmi rozsáhle se Tocqueville věnuje poezii a možným námětům básnictví v demokratické společnosti, a opět je tezovitý: demokracie prý směřuje k oslavě univerzálního lidství a tím k Bohu. To jsou prý pravé básnické náměty, k nimž demokratický básník, básník rovnosti, nezvratně směřuje. A pak k mému šoku konečně uvádí nějaké příklad: Byron, Chateaubriand, Lamartine. Tedy typický, vyhrocený romantismus. Asi by ho hodně překvapili prokletí básníci a avantgarda, i když já třeba mám tendenci tam vidět podobnost s Byronem a chápat Byrona spíše jako básníka individuální vzpoury proti nějakému demokratickému, univerzálnímu lidství.

Tocqueville spojuje bombastičnost a přehánění v literatuře s demokracií, ačkoli je v kontrastu s „aristokratickými dobami“, za které považuje fakticky klasicistní Francii, typická prostě pro romantismus. Tocqueville nemohl předvídat vývoj kultury v demokratických zemích. Povážlivější je, když píše o divadle tak, že divadlo v demokracii se na rozdíl od divadla v aristokracii orientuje na potěšení lidu, kašle na formu atd., aniž zmíní Shakespeara. Pro Tocquevila je aristokratickým divadlem Racine – diváci si po zhlédnutí představení ještě hru doma jednou přečtou a zkoumají, zda dodržuje všechna pravidla. Tocqueville jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že divadlo je tak úzce spojené s veřejným životem, že staré kusy se už nehrají, protože jsou nesrozumitelné, neodpovídají době. Zjevně ho minul návrat Shakespeara do divadel. Je pravda, že Francie je zvláštní země, ale velká bitva o francouzské klasicistní divadlo přišla už v roce 1830 s Victorem Hugem, který byl ve srovnání se Shakespearem sešněrovaný a klasicistní. Tocqueville zjevně v roce 1840 velkou bitvu o francouzské divadlo ignoruje. Pokud jde o Unii, tvrdí, že v demokracii musí být divadlo populární (bylo za Shakespeara), ale v Americe jeho doby není: vysvětluje to puritánským dědictvím, které divadlo naprosto odmítalo.

Tocqueville obviňuje demokratické historiky z toho, že moc zevšeobecňují, že vytvářejí velká schémata o vývoji světa, čímž berou lidem pocit svobody. V aristokratických dobách naopak historikové dávají podle něj velký důraz na jednotlivce a svobodná rozhodnutí. Typickým příkladem jsou pro něj antičtí historikové. A tady bych trochu protestoval, protože třeba Thúkydida (Tocquevill má na mysli ovšem Plútarcha) je těžko číst jako nějaký důraz na svobodu jednotlivce. Je fakt, že Thúkydidés nevytváří žádný systém, žádnou osudovou nutnost, ale lidé jsou u něj pohlceni situací a rozhodně nepůsobí moc svobodně: musejí reagovat a mají velmi omezené možnosti. Mnohem zajímavějším paradoxem je ale to, že sám Tocqueville chápe nástup demokracie jako něco nevyhnutelného a má obrovský sklon uvažovat mechanicky dichotomii demokracie vs. aristokracie. To, co jeho myšlení dává životnost, není důraz na svobodu jednotlivce, ale nekonzistence reality samé a rezignace na to ji nějak systematizovat, usmiřovat.

Pokud jde o řečnictví v americkém parlamentu, zjevné už z prvního dílu je Tocquevillovo pohrdání demokratickými zákonodárci, kteří podle něj reprezentují samolibost lokální komunity a nemají na to, aby chápali většinu toho, co se děje v parlamentu – a jako otroci komunity, která je volí, musejí předstírat aktivitu, což je nutí tlachat o všem možném. Na druhou stranu tady velmi trvá na svobodné aktivitě voličů, což je v rozporu s působením demokratických historiků na lid – a to se dá vyřešit snadno tím, že lid prostě své historiky nečte. Ale Tocqueville nemluví hezky ani o aristokratických parlamentech, třeba anglickém, a na závěr uznává, že když zvolený demokrat umí mluvit a rozumí veřejnému zájmu, že taková situace představuje vrchol politické rétoriky a krásy.

Tocqueville je velmi zaujatý napětím mezi rovností a svobodou. Rovnost chápe jako mnohem větší sílu dějin, neodolatelnou, ale také nebezpečnou. Zjevně vychází ze zkušenosti francouzské revoluce: ve jménu zrušení šlechty Teror. Uznává, že ideální rovnost vede k naprosté svobodě, ale reálně rovnost může podle něj vést k despocii a tyranii. Despota a tyran může chtít, aby si všichni jeho otroci byli rovni, dokonce bude posilovat individualismus v tom, aby se lidé stáhli z veřejného života – a nejlépe přímo egoismus.

Aristokracie je naopak podle Tocquevilla systém, kde individualismus je prakticky nemožný, protože lidé musí sloužit svým pánům a páni se zase musí starat o své veřejné postavení. Způsob, jakým lze v demokracii čelit individualismu, byl podle něj doveden do dokonalosti v Unii: občanská společnost, konkrétně obrovské množství spolků, v nichž se občané sdružují, sami jako jedinci bezvýznamní, aby prosazovali své hospodářské, etické, náboženské cíle.

Tocqueville říká, že v USA jeho doby se lidé sdružují kvůli čemukoli, popisuje např. sdružení odpůrců pití tvrdého alkoholu: nejprve se tomu prý smál, ale pak pochopil, že tohle je síla demokracie. Také popisuje, že navzdory průměrnosti a neschopnosti volených úředníků na místní úrovni, Unie prosperuje právě proto, že úředníci jsou voleni lidem, což vyvolává obrovské množství nápadů, jak zlepšit svět: každý chce u lidu uspět a předkládá mu nové a nové projekty stavby průmyslu, cest, zlepšování výroby atd. Všechno jde zdola. Podle Tocquevilla je právě občanská společnost nutně závislá na politické svobodě, takže nelze spoléhat na to, že politiku na sebe převezme stát, zatímco občané se budou starat o rozkvět společnosti. Zjevně mu jde o to, aby odradil Francouze své doby od sklonů k etatismu.

Další důležitý bod svobody a občanské společnosti je pro něj možnost komunikace napříč společností a hlavně ve spolcích, což je možné zejména pomocí tisku. Obrovské množství tisku v USA zdůvodňuje právě bohatým spolkovým životem, každý spolek, každá vesnice, každé politické hnutí má své noviny. Tocqueville v té souvislosti kritizuje Anglii, kde převládá aristokracie a nepochopení pro skutečný spolkový život. Angličané podle něj bláhově chtějí zajistit růst tisku snížením daní z této činnosti, ale tím jen ukazují, že nic nepochopili.

Tocqueville uvažuje o tzv. rozumném egoismu: v dobách, kdy vládlo pár nesmírně bohatých lidí, tedy zhruba ve středověku, převažovala morálka obětování a odříkání proto, aby držela chudáky zkrátka. Chudí neměli naději na zbohatnutí a bohatí se nemuseli bát ztráty majetku. Rovnost přináší v tomto ohledu velký problém, kdy se majetek a vlastní prospěch stává ústřední záležitostí života. Obyvatelé Unie podle Tocquevilla tuto situaci zvládají tak, že neustále zdůrazňují, jak vlastní prospěch, pokud člověk opravdu uvažuje, musí vést k pomoci bližním a společnosti. To je onen rozumný egoismus. Občané Spojených států se prý takto snaží podávat i náboženství, tedy klást důraz na ušlechtilou sebelásku. Prý to zašlo tak daleko, že ani spontánní ušlechtilé skutky, které zjevně nejsou motivovány egoismem, nejsou ochotni chápat jinak než jako výsledek racionálního egoismu. Egoistickou motivaci ziskem věčného života v křesťanství Tocqueville na jedné straně uznává jako základní věc, na druhé straně odmítá, že by skutečně obětaví křesťané mohli mít jen takovou nízkou motivaci.

Tocqueville podrobně vysvětluje, jak rovnost vede k posedlosti majetkem, ale také k uměřenosti – zde dává do kontrastu zhýralost šlechty, která ztratila morální základ a ukájí se v co největší smyslnosti. Tématem je pro něj i tzv. „spiritismus“, tedy silná náboženská hnutí v Unii, kdy lidé putují pustinami za svým prorokem a žijí fascinováni posmrtným životem atd. To chápe Tocqueville jako přirozenou emocionální reakci na převažující praktičnost a posedlost majetkem: jakmile je podle něj nějaká společnost tak posedlá majetkem a praktickými věcmi, jako ta americká, musí to u některých lidí vést zákonitě k otočení se opačným extrémem. V zásadě ale je jasné, že Tocqueville považuje americké učení o rozumném egoismu za jediný způsob, jak udržet rovnostářskou společnost moderního typu ve zdraví.

Tocqueville udává mnoho příčin, proč jsou podle něj obyvatelé Unie neklidní: tou hlavní je touha po majetku, po tom užít si život. Smrtí končí možnost užít si pozemský život, a tak chvátají od jednoho požitku k druhému, dokonce si ani ten první pořádně neužijí a už se bojí, že nestihnou jiné. Na druhou stranu prý odmítají pro daný požitek vynaložit příliš mnoho majetku nebo úsilí, protože by jim to právě bránilo mít jiné požitky. Dokud lidé nejsou, míní Tocqueville svobodní, mají nad sebou pár privilegovaných a představují si snadný úspěch, který nastane, jakmile privilegia skončí. Jenže pak zjistí, že se všichni navzájem stanou sobě konkurenty, což přináší frustraci.

U občanů Unie podle Tocquevilla přes touhu po majetku přece jen vzkvétá svoboda, protože Američané mají ve zvyku se věnovat i veřejným záležitostem. Rozumný egoismus není jednoduchý a jednoznačný. Jinak si ale dává velmi záležet na tom, aby zdůraznil, že zanedbávání veřejných záležitostí pro své požitky a majetek je cesta k tyranii. Náboženství je podle něj pro občany Spojených států zásadní a rozumný zákonodárce musí v demokracii náboženství podporovat. Nicméně náboženství bez politického vlivu. Prostě podle Tocquevilla pokud lidé v demokracii nevěří v nesmrtelnost duše, je demokracie prakticky nutně na cestě k tyranii.

Omezení se na hmotný prospěch a přítomnost podle něj představuje nebezpečí degenerace společnosti, ba dokonce to může skončit neschopností produkovat blahobyt. V demokracii právě proto, že je postavená na rovnosti a vytváření obživy, je důležité dívat se na dlouhodobé, nesnadné cíle, které překračují lidský život. Podle Tocquevilla je dokonce trénování mysli směrem k budoucnosti něco, co přibližuje člověka k náboženství. Potom se věnuje tomu, že v Unii tak či onak mají téměř všichni nějaké propojení s lidmi, kteří musí pracovat, takže práce, tedy práce za peníze, tam není vnímána pohrdlivě, jak je to v aristokracii. V Americe podle něj každý dělník může vědět, že i prezident pracuje za peníze.

Průmysl a obchod na rozdíl od zemědělství poskytují naději rychlého zbohatnutí, proto obyvatele Unie průmysl a obchod tak lákají. Dokonce i k zemědělství prý přistupují jako k něčemu průmyslovému a obchodnímu, nakupují třeba pole a prodávají je, aniž by sklidili. Unii Tocqueville mnohokrát ve svém díle podává jako obrovské hemžení byznysu a výroby, jaké nemá nikde do té doby obdobu.

Postavení specializovaného dělníka je podle Tocquevilla stále slabší a podobá se nevolníkovi nebo dobytku, zatímco postavení vlastníka je stále podobnější tradiční aristokracii. To je podle něj velké nebezpečí pro demokracii, a to tím spíše, že tato nová aristokracie nemá funkci udržování tradic, péči o společnost, ale prostě jen dělníky ždímá, a pak je předhodí státu, aby se o ně staral. Nová průmyslová aristokracie není podle Tocquevilla skutečnou třídou, protože ti lidé nemají společného ducha, společné tradice.

Tocqueville se snaží ukázat, že jakmile ve společnosti převažuje rovnost, lidé jsou schopni vcítit se do všech vrstev společnosti a vztahy se stávají civilizovanějšími. V Unii té doby došlo ve srovnání s Evropou k obrovskému zmírnění trestání zločinců a prakticky se neprováděl trest smrti (dnes je tomu USA vs. EU naopak). Jako příklad kontrastu uvádí úryvky z dopisů paní de Sévigné (17. století) o popravách a mučení lidí v Bretani, které popisuje fakticky, jako by šlo o jiný živočišný druh. Tocqueville tvrdí, že paní de Sévigné představuje typickou situaci v aristokratické společnosti: ačkoli to byla jemná, citlivá, ušlechtilá žena vůči sobě rovným, vžít se do utrpení nižších tříd nedovedla.

Egoismus a soucit s lidmi napříč společností v Unii se podle Tocquevilla nevylučují, naopak: soucit je založen na egoistické představě, že se to, co se děje druhému, děje mně. Tradiční aristokrat si nikdy nebude naopak nad mučeným chudákem ani vteřinu představovat, že se to děje jemu. Podobně je tomu v USA mezi pány a otroky.

Jako kontrast k prostotě a nenucenosti mravů v Unii uvádí Tocqueville Angličany, kteří jsou podle něj pyšní, odtažití a nedůtkliví proto, že zároveň žijí v aristokracii, zároveň ale jde o aristokracii finanční, takže není hned jasné na prvním setkání, kdo kam patří (na rozdíl od aristokracie dědičné). Nedůtklivost Angličanů je dána podle něj právě tím, že jejich společnost trpí aristokratickými předsudky a každý se bojí, aby si nezadal (naopak Francouz ví, kam patří, a šlechtic se bude nenuceně bavit se čeledínem, neboť hranice mezi nimi jsou nepřekročitelné).

Obyvatelé Unie, ač anglického jazyka, anglického původu atd., jsou podle Tocquevilla pravým opakem Angličanů v běžném chování: jsou nenucení, přímí, neurážejí se a dokonce je těžké jim naznačit, že člověka obtěžují, protože je ani nenapadne, že by jim to někdo mohl chtít dát najevo. Radikálně se ale mění, když jsou ve Francii, kde se cítí nejistí, kde nevědí, jak zapadnout do nerovné společnosti a kde se ti bohatí z nich snaží hrát si na šlechtu, a protože nerozumějí etiketě a zvyklostem, urážejí se pro každou maličkost.

Rovnost a svoboda vedou nutně a obecně ke kultivaci, nenucenosti a jemnosti mezilidských vztahů. Všichni občané demokratické společnosti se podle něj cítí jaksi na stejné lodi, všichni chápou, že si musejí vzájemně pomáhat, a tak si pomáhají (nesmíme zapomenout, že nejde o ideální stav, ale o kontrast s aristokratickou společností).

V aristokracii byly po staletí rodiny sluhů a rodiny pánů, sluha i pán věděli, že se jejich postavení nedá změnit, a začali do sebe jaksi vrůstat. Sluhové byli pyšní na své pány, hledali u nich ochranu atd. V demokracii je to naopak: sluha pracuje na základě smlouvy, jeho vztah k pánovi je nahodilý a krátkodobý. Samozřejmě něco jiného je postavení otroků. Za nejhorší považuje Tocqueville revoluční časy, kdy se dávnověké postavení sluhů a pánů mění a poměry je staví proti sobě. Sluhové najednou chápou své postavení jako křivdu a pánové se zase bojí vlastního pádu. Z toho pak vzniká rozpad společnosti a teror. Lékem na to je demokracie v americké Unii jako vzor klidné, stabilní společnosti. Postupný rozklad neměnných vztahů pána a sluhy probíhá už dávno před revolucí. S výjimkou dělnické třídy ve velkých fabrikách musejí podle Tocquevilla mzdy v demokracii chudým růst a rovnost se stávat stále obecnější, což probíhá jaksi zákonitě, z logiky věci.

Podle Tocquevilla je rozpad tradiční rodiny, tedy rodiny, kde vládne otec jako neomezený despota, nutný a dlouhodobý. Tvrdí třeba, že i zastánci aristokracie ve Francii umožňují už svým dětem, aby jim tykaly, což považuje za konec autority. V Unii otec už není despota, ale stal se autoritou založenou na rovnosti a přátelských vztazích. Emancipace mladých mužů, a dokonce i žen, z otcovské rodiny tam probíhá rychle, vztahy mezi lidmi v rodině – rodiče vs. děti, sourozenci – jsou mnohem více založené na společném citovém životě než na autoritě. Sama demokratická společnost nedává autoritě otce ostatně žádnou oporu. Dramatická nenávist dětí k necitelným otcům, kteří musejí prosazovat tradiční rodinu, v demokratické rodině prý mizí. Naopak – a tomu věnuje celou zvláštní kapitolu – emancipované, realisticky vychované dcery, musejí, jakmile vstoupí do manželství, poslouchat své muže a obětovat se pro ně. V tomto i americká rodina zůstala tradiční rodinou. Tocqueville líčí ženy, které z městského prostředí Nové Anglie musely jít se svými muži do pustin západních teritorií, kde živoří v chatrčích, rodí děti, slouží a zapírají se. Musely by se pro muže obětovat, i když jinak, ale i v Nové Anglii.

Obyvatelé Unie jsou podle Tocquevilla nesnesitelně hrdí a vyžadují, aby je všichni chválili, což je prý dáno tím, že jsou v demokratické společnosti v neustálé nejistotě o své postavení, a tak se bojí i o postavení své vlasti. Dává to do kontrastu s Angličany: Angličané, a myslí tím určitě aristokracii, jsou prý naopak tak pyšní na svou zemi, že pohrdají i chválou ostatních, nic takové nechtějí, stačí si sami se svou pýchou a pohrdáním.

Tocquevillevěří v něco jako lidstvo“, které má v zásadě stejné hodnoty a potřeby, pokud se dostane do svobody a rovnosti. Všichni by se tak měli nakonec podobat obyvatelům Unie. Čest je podle něj výsledek daného uspořádání společnosti: ve středověku stála šlechta na vojenské moci, takže její čest byla dána válečnicky, tedy čestné bylo bít se, válčit, plenit, vraždit. Naopak vydělávat si vlastní prací bylo hluboce ponižující.

Naopak v Unii je základem obchod a průmysl a potřeby společnosti spějí k riskantnímu chování, takže třeba bankrot (čestný, ne podvodný bankrot) je tam podle Tocquevilla něco, co není v rozporu se ctí, naopak v tehdejší Evropě by to bylo společensky strašné. Tocqueville píše, že znal aristokraty, kteří se museli raději nudit v bídě, než by si mohli dovolit pracovat, za to by je společnost vyřadila ze svých řad. Rovnost podle něj obecně vede k tomu, že společnost, ačkoli je barvitá, vypadá dost homogenně: nejsou v ní věkověké kasty jako v aristokratické společnosti, všichni čelí naopak podobnému osudu. To také vede k tomu, že lidé jsou sice v Unii ctižádostiví, neustále usilují o majetek a postavení, ale taky se neustále bojí, že to ztratí, neustále si uvědomují krátkost života, aby stihli aspoň něco užít, což všechno dohromady limituje jejich ambice. Tocqueville dokonce tvrdí, že v demokratické společnosti je třeba pěstovat velké ambice pro velké věci, protože sama společnost má tendenci tuto schopnost likvidovat.

Svoboda a rovnost vedou k rozmanitosti, protože lidé jsou různí a spontánně se sdružují podle svých zálib, chutí, zájmů do rozmanitých spolků. Rovnost podle Tocquevilla dříve či později vede ke mravnější a ctnostnější společnosti, i když se to tak po revoluci nezdá. Zmiňuje zajímavý paradox: šlechta, která byla před revolucí mravně rozložená, prostopášná, se v důsledku revoluce obrodila, zatímco nižší vrstvy to mají – podle něj dočasně – naopak.

Aristokratická společnost podle Tocquevilla dává ženě tak bezvýznamné postavení, že nutně vede k jejímu sexuálnímu zneužívání. Navíc manželství z lásky bylo něco fakticky nemyslitelného, takže když se k tomu někdo odhodlal, často se tím vydědil ze společnosti, což vedlo pak k tomu, že to manželství dopadlo špatně – a vznikla iluze, že manželství z lásky musí končit katastrofou. Tocqueville argumentuje tím, že žena, ale ani muž, v tradiční společnosti nevstupují do manželství dobrovolně, že jsou to často ještě děti v plenkách, když se berou, a že smyslem je jen transfer majetku. To pak vede k nevěrám, nespokojenosti v manželství atd.

V Unii podle Tocquevilla naopak žena je výchovou a postavením na takové úrovni, že se vdává ze svého rozhodnutí (z dnešního pohledu to jistě není pravda, ale ten kontrast je s Evropou cca roku 1830). Jenže jakmile se vdá, už má svou roli danou a musí, prý dobrovolně, poslouchat. Tocqueville, ačkoli velmi bystrý, vzdělaný, pokrokový člověk, naprosto odmítá představu, že by muž a žena byli rovni, že by třeba žena mohla podnikat nebo dělat mužská povolání. Podle něj jde o fyzicky jiné bytosti a sama příroda je určila k jiným osudům, naprosto rozdílným. Marie Curie by pro Tocquevilla byla popřením přírody, nebo by spíše pochopil, jak se mýlil.

Hlavní problém jeho doby je pro Tocquevilla revoluce, nástup demokracie v Evropě, který považuje zároveň za nevyhnutelný, ale také za vysoce rizikový. Unie je mu důkazem toho, že demokracie může být klidná, dbalá práva, průmyslového rozvoje, bohatství, sociálního rozvoje, vzdělanosti atd. Unie je ukázána jako příklad zdravé demokracie, kde většina lidí hledá ekonomický profit v soukromém podnikání (a nikoli ve státní správě), jak by to podle něj mělo být. Rozklad státu uspokojováním ambicí mas pomocí zaměstnání v úřadech prý hrozí ve Francii.

Hlavní důvod, proč demokracie neznamená další a další revoluce je pro Tocquevilla existence střední třídy a její lpění na vlastním majetku, pohlcensot většiny lidí vlastními činnostmi a zájmy, rozšíření movitého vlastnictví, které je v revolucích nejvíce ohroženo. Samozřejmě, jak už dříve velmi podrobně analyzoval, problémy vojenských střetů hrozí Americe tam, kde je otrokářství, které se musí časem rozložit. V rozvinuté demokracii nehrozí prý ani intelektuální revoluce, protože všechno je rovnostářské, ploché, masové, přízemní… asi by se hodně divil, kolik intelektuálních a uměleckých revolucí v demokracii v 19. a 20. století proběhlo.

Aristokratická armáda je podle Tocquevilla stabilní, každý v ní má své místo dané původem, šlechtici neberou vojenskou službu jako životní realizaci, ale včas ji opouštějí. Vojáci v demokracii naopak bývají odloučeni od života a mohou být společenským problémem. Aristokratická armáda nemá tendenci cítit se během míru nějak upozaděna, zatímco demokratická ano a může proto toužit po válce a vyvolat ji. Demokratická společnost, posedlá podnikáním, obchodem a průmyslem, válku ale nechce. Jediná šance podle Tocquevilla, jak neutralizovat demokratickou armádu, je dostat do ní vojáky, kteří budou sloužit jen na krátký čas a budou všechny své naděje a hodnoty spojovat s občanským životem, taky je podle něj možné neutralizovat vysoké důstojníky jakýmsi pocitem spokojenosti z dosažení hodností. Problém jsou prý poddůstojníci, ti budou chtít válku, která jim umožní rychlý postup nahoru. Demokracie se podle Tocquevilla stává silnější ve válce s tím, jak válka trvá déle a odvádí lidi od obchodu, průmyslu atd.