Debata v rámci české levice by neměla narážet na ideologické mantinely

Boj s klimatickým rozvratem versus pumpování stovek miliard do zbrojení: Nelze sedět na dvou židlích

2. 7. 2026 / Daniel Veselý

Zatímco na sociální agendě, právech menšin či klimatu nacházíme s progresivní levicí jasnou shodu, u témat jako NATO, Ukrajina nebo EU narážíme na ohlušující ticho. Otevření tohoto bolestivého tématu je přitom pro budoucnost české levice existenčně nezbytné. Pokud nedokážeme o těchto strukturálních rozporech racionálně diskutovat uvnitř vlastních řad, kompletně vyklidíme pole nacionálnímu populismu.

Když pomineme fakt, že samotný Pentagon generuje větší množství emisí než většina středně velkých průmyslových států a je největším institucionálním znečišťovatelem na planetě, naráží tato logická ekvilibristika na brutální politickou a ekonomickou realitu. Levice se zde ocitá v absolutním systémovém patu. Je totiž bezbřeze dětinské se domnívat, že v atmosféře permanentní válečné psychózy a masivního zbrojení bude politicky průchodné drasticky zdanit nadnárodní oligarchii, a takto získané prostředky investovat do transformace klíčových sektorů. Fosilní průmysl a vojensko-průmyslový komplex jsou pouze dvěma stranami téže mince kapitalismu v jeho terminálním stádiu. Mezitím planeta hoří a bude ještě hůře.

Bohužel mladá levice tento očividný politický rozpor ignoruje. Zatímco Alarm, Deník Referendum nebo Voxpot produkují skvělé texty především o domácích problémech, v geopolitických otázkách zůstávají trestuhodně slepí. Když Spojené státy a evropští členové Aliance zahrnují Izrael desítkami tisíc tun zbraní či munice a poskytují mu absolutní diplomatické krytí, tyto platformy takovou perverzní strategii tvrdě a zevrubně kritizují. 

Avšak jakmile dojde na masivní zásobování ukrajinské armády ze strany téhož západního vojenského molochu, tuto linii nadšeně podporují. I když nás korporátní média neustále zásobují spektakulárními zprávami o ukrajinských útocích na Moskvu, Petrohrad či Voroněž, progresivní levice zcela ignoruje reálnou situaci na bojišti, kde má Kreml i nadále drtivou materiální i lidskou převahu.

Chápu, že tato média vnímají kremelský režim jako esenci fašistického a imperiálního kolosu, jemuž je nezbytné vojensky čelit. Avšak spousta Ukrajinců už odmítá nadále umírat či zabíjet. Vždy nám bylo předkládáno, že musíme vojensky, materiálně i diplomaticky napadenou zemi podpořit. Jenže obrovská dezerce z ukrajinské armády a neochota dvou milionů mužů bojovat nejsou jedinými problémy, před kterými Kyjev a Evropská unie stojí. Situace se začíná vymykat z ruky.

Začínám opouštět myšlenku, že Rusko nikdy nezaútočí na státy NATO, dejme tomu na Pobaltí. Během studené války byly totiž útoky zbraněmi dlouhého doletu hluboko na ruském území naprostým tabu a obě znepřátelené strany spolu komunikovaly. Nyní už prakticky žádná pravidla neplatí. A pokud se někdo domnívá, že ruský útok na základě své jaderné doktríny na evropské tranzitní uzly a strategické cíle je zcela vyloučen, žije v Alenčině světě za zrcadlem. Včetně české mladolevicové scény.

Vzájemná deeskalace je jediným východiskem, neboť v sázce je bezpečnost celého kontinentu.