Ideová prázdnota prezidentských voleb
23. 1. 2018
/
Dominik Zámec
čas čtení
7 minut
Druhé
kolo prezidentských voleb se bezpochyby nese na vlně silných
emocí, nekritických pohledů a také zakrývání skutečných
problémů této země. Co nám tyto volby říkají o stavu české
politiky a společnosti?
Výsledek
prvního kola odráží stav a náladu ve společnosti. Do druhého
kola postoupil současný prezident Miloš Zeman, avšak ne s velkým
náskokem. Odhady, že vyhraje hned v prvním kole, se ukázaly jako
přehnané. Jeho vyzyvatelem je akademik Jiří Drahoš, který si
během kampaně vedl velmi dobře a hned získal podporu většiny
poražených kandidátů. Máme zde úplně jiný model než v roce
2013, s jinou náladou a společenským kontextem, včetně toho, že
Miloš Zeman post prezidenta letos obhajuje.
Je
jasné, že se zde střetnou dvě úplně odlišné postavy, s jiným
přístupem a pojetími politiky, avšak v rámci jedné politické
kultury. Zeman je prezident, který do všeho moc rád mluví a
potřebuje, aby ho bylo slyšet. Své názory přizpůsobuje podle
nálady ve společnosti a nevadí mu si v tomto kontextu obléci
populistický kabát. Jeho schopnost reprezentace, či zdravotní
stav nepatří mezi jeho přednosti. Zeman je ovšem velmi zkušený
politik, který si prošel špinavými vodami polistopadové politiky
a dokázal se v nich orientovat poměrně dobře. Zeman se stal
reprezentantem těch, kteří nejsou slyšet. Jedná se především
o starší lidi, prekariát, nemocné a chudé. Stal se hlasem těch,
kteří se cítí odstrčeni na okraji společnosti a nikdo jejich
volání o pomoc neslyší. Když pak Zeman přijede dělat svou
kampaň do zapadlé vesnice poblíž Zlatých hor, vítají ho
obyvatelé s nadšením, protože mají pocit, že se o jejich život
někdo zajímá. Odtud i ta nenávist vůči „pražské kavárně“,
která symbolizuje kosmopolitní, liberální a bohatou Prahu,
zatímco zbytek republiky ještě vytoužené plody ekonomického
růstu neviděl.
Jiří
Drahoš na druhou stranu symbolizuje nepolitického kandidáta, jehož
hlavní zbraní je „slušnost“ a názorová neutralita, která
avšak může některé voliče odradit. Jiří Drahoš je tím,
který reprezentuje jakýsi návrat před rok 2013. V tomto se jeví
podpora Jiřího Drahoše jako pokus o, ať už reálný, či nikoli,
restart české politiky. Drahoš se sice snaží nalézt své místo
v politickém středu, aby nikoho nepobouřil, ale zároveň může
svou ideovou prázdnotou odlákat voliče s jasnými názory. Jako
postava bude také jistě imponovat těm, kteří jsou unaveni
pětiletým bojem „Hrad, nebo kavárna“.
Zeman
si určitě zaslouží kritiku za šíření rasismu, xenofobie a
islamofobie. Socio-ekonomický kontext je ovšem mnohem hlubší a
Zemana převyšuje. On samozřejmě zná efektivní způsoby jak
využít strachu a nenávisti, která se šíří českou
společností. Zeman stimuluje veřejné mínění a manipuluje s
ním, ale tyto názory a nálady do společnosti neiplantuje, jen
díky němu ještě sílí. Zemanův vztah k Rusku a Číně je také
velmi kontroverzní. V rámci Ruska se dá hovořit o určité
ekonomické spolupráci. Nicméně výroky, že se do totalitní Číny
jezdí učit jak stabilizovat společnost, jsou už za hranicemi.
Zemanovy
billboardy, které otevřeně útočí na Jiřího Drahoše a na
imigranty jsou dezinformující a jen zakrývají skutečné problémy
české společnosti. Zemanovo heslo „tato země je naše“ je
nejen populistické, ale představa samostatné země je iluzí.
Česká ekonomika je z velké části závislá na německé, jsme
země s levnou pracovní silou pro západní koncerny a český
premiér je Slovák, který je trestně stíhaný za podvod. Náš
současný prezident se jezdí do Číny učit jak „stabilizovat
společnost“. Tolik k této krásné zemi, která je přece „naše“.
Jestli
jste doufali, že se při prezidentských volbách budou řešit
reálné problémy, máte smůlu. Díky populismu, politické
průměrnosti a neutralitě se budeme bavit o imigraci a o tom, jak
Jiří Drahoš podepsal petici vědců na podporu uprchlíků. Reálné
problémy nejsou důležité, ty fiktivní jsou to, oč tu běží.
Téma bezpečnost do značné míry pokroutila politickou agendu, a
proto máme v parlamentu neofašistickou stranu, která získala přes
10 % hlasů.
Z hlediska
politiky pak platí, že je tu vlna populismu, která vyjadřuje
nespokojenost se systémem a politikou jako takovou. Jde
o nespokojenost s politickou rutinou politiků i s tím,
jak hlavní proud reprezentuje svět a jeho problémy
(konflikt mezi slovy a skutky). V dnešních poměrech, kdy
neplatí teorie klasických zájmů (zájmy dělnické třídy, nebo
souboj práce versus kapitál), je potom do značné
míry jedno, „kdo“ je jejich mluvčí z hlediska
politologického profilu (jestli je
hodnotově levý či pravý), přičemž zde hrají prvotní
úlohu „silná“ témata (migrace, vztah
k EU, národní suverenita), a sám o sobě „fakt“
reprezentace. Část společnosti hovoří o letošní volbě jako o
konfliktu pravdy a lži, dobra a zla. Tyto pojmy jsou už tak
relativní v rovině každodenního života, ale v politice to platí
dvojnásob. Opravdu ani jeden z nich není ten, kdo příjde a celý
český národ bude spasen. Toto uvědomění je klíčem k
pochopení české politiky a odstranění nálepky konfliktu dobra a
zla, které se poslední dobou stalo populární.
Všechny
emoce kolem voleb jen zakrývají skutečné problémy české
společnosti, jako je xenofobie, milion lidí v exekuci, pracující
chudoba, nízké platy, podfinancované školství a velké
regionální rozdíly. Především mezi centrem a periferiií,
respektive Prahou a zbytkem republiky, jemuž se Praha hodně
vzdálila.
Určitá
„ideová vyprázdněnost“ (nejen) české politiky se zde
projevuje ve své plné kráse. Nechci znít jako nostalgik, ale
západním společnostem chybí politikové jako byl de Gaulle, F. D.
Roosevelt, Winston Churchill, Konrad Adenauer, nebo Václav Havel.
Lidé, kteří by opravdu měli vize a nebáli se je uskutečňovat a
bojovat za ně. Dnes se prosazuje technokratické řízení
společnosti a nastupují „údržbáři systému“, kteří se
snaží, aby do konce jejich volebního období to ještě nějak
šlo, a pak předají otěže dál. U Andreje Babiše vidíme snahy
řídit stát jako firmu, žádná vize, idea, jen řídit
společnost, aby nejlépe vyhovovala zájmům úzké skupině elit. Z
politiky se vytratila dlouhodobá vize a na našich volbách to
vidíme čistě a jasně. Na jedné straně populistický kandidát
sice s vizí, ale strašně špatnou a na druhé slušný kandidát
bez vize. Oba sice vykřikují hesla o prosperující, bezpečné a
hrdé zemi, bohužel jsou to jen prázdná hesla.
Komu
tedy hodit svůj hlas? Když přihlédneme na fakta a na celkový
kontext obou kandidátů, lepším prezidentem by podle mého názoru
byl samozřejmě Jiří Drahoš, a proto bych mu dal svůj hlas.
Nesmíme podlehnout populistickému strašení a zjednodušování
problémů jak to dělá Miloš Zeman. Musíme ovšem na společenské
problémy nahlížet komplexně a soustředit se na ty reálné. Jiří
Drahoš sice není ideální, raději nevyjadřuje své názory a je
až moc neutrální, i přesto je však mnohem lepší volbou, než
Miloš Zeman. Je potřeba ale vždy přistupovat k problematice
kriticky a nepodléhat tlakům z okolí či zjednodušovat situaci
bojem „dobra a zla“.
7748
Diskuse