Ideová prázdnota prezidentských voleb

23. 1. 2018 / Dominik Zámec


Druhé kolo prezidentských voleb se bezpochyby nese na vlně silných emocí, nekritických pohledů a také zakrývání skutečných problémů této země. Co nám tyto volby říkají o stavu české politiky a společnosti?


Výsledek prvního kola odráží stav a náladu ve společnosti. Do druhého kola postoupil současný prezident Miloš Zeman, avšak ne s velkým náskokem. Odhady, že vyhraje hned v prvním kole, se ukázaly jako přehnané. Jeho vyzyvatelem je akademik Jiří Drahoš, který si během kampaně vedl velmi dobře a hned získal podporu většiny poražených kandidátů. Máme zde úplně jiný model než v roce 2013, s jinou náladou a společenským kontextem, včetně toho, že Miloš Zeman post prezidenta letos obhajuje.


Je jasné, že se zde střetnou dvě úplně odlišné postavy, s jiným přístupem a pojetími politiky, avšak v rámci jedné politické kultury. Zeman je prezident, který do všeho moc rád mluví a potřebuje, aby ho bylo slyšet. Své názory přizpůsobuje podle nálady ve společnosti a nevadí mu si v tomto kontextu obléci populistický kabát. Jeho schopnost reprezentace, či zdravotní stav nepatří mezi jeho přednosti. Zeman je ovšem velmi zkušený politik, který si prošel špinavými vodami polistopadové politiky a dokázal se v nich orientovat poměrně dobře. Zeman se stal reprezentantem těch, kteří nejsou slyšet. Jedná se především o starší lidi, prekariát, nemocné a chudé. Stal se hlasem těch, kteří se cítí odstrčeni na okraji společnosti a nikdo jejich volání o pomoc neslyší. Když pak Zeman přijede dělat svou kampaň do zapadlé vesnice poblíž Zlatých hor, vítají ho obyvatelé s nadšením, protože mají pocit, že se o jejich život někdo zajímá. Odtud i ta nenávist vůči „pražské kavárně“, která symbolizuje kosmopolitní, liberální a bohatou Prahu, zatímco zbytek republiky ještě vytoužené plody ekonomického růstu neviděl.

Jiří Drahoš na druhou stranu symbolizuje nepolitického kandidáta, jehož hlavní zbraní je „slušnost“ a názorová neutralita, která avšak může některé voliče odradit. Jiří Drahoš je tím, který reprezentuje jakýsi návrat před rok 2013. V tomto se jeví podpora Jiřího Drahoše jako pokus o, ať už reálný, či nikoli, restart české politiky. Drahoš se sice snaží nalézt své místo v politickém středu, aby nikoho nepobouřil, ale zároveň může svou ideovou prázdnotou odlákat voliče s jasnými názory. Jako postava bude také jistě imponovat těm, kteří jsou unaveni pětiletým bojem „Hrad, nebo kavárna“.

Zeman si určitě zaslouží kritiku za šíření rasismu, xenofobie a islamofobie. Socio-ekonomický kontext je ovšem mnohem hlubší a Zemana převyšuje. On samozřejmě zná efektivní způsoby jak využít strachu a nenávisti, která se šíří českou společností. Zeman stimuluje veřejné mínění a manipuluje s ním, ale tyto názory a nálady do společnosti neiplantuje, jen díky němu ještě sílí. Zemanův vztah k Rusku a Číně je také velmi kontroverzní. V rámci Ruska se dá hovořit o určité ekonomické spolupráci. Nicméně výroky, že se do totalitní Číny jezdí učit jak stabilizovat společnost, jsou už za hranicemi.

Zemanovy billboardy, které otevřeně útočí na Jiřího Drahoše a na imigranty jsou dezinformující a jen zakrývají skutečné problémy české společnosti. Zemanovo heslo „tato země je naše“ je nejen populistické, ale představa samostatné země je iluzí. Česká ekonomika je z velké části závislá na německé, jsme země s levnou pracovní silou pro západní koncerny a český premiér je Slovák, který je trestně stíhaný za podvod. Náš současný prezident se jezdí do Číny učit jak „stabilizovat společnost“. Tolik k této krásné zemi, která je přece „naše“.

Jestli jste doufali, že se při prezidentských volbách budou řešit reálné problémy, máte smůlu. Díky populismu, politické průměrnosti a neutralitě se budeme bavit o imigraci a o tom, jak Jiří Drahoš podepsal petici vědců na podporu uprchlíků. Reálné problémy nejsou důležité, ty fiktivní jsou to, oč tu běží. Téma bezpečnost do značné míry pokroutila politickou agendu, a proto máme v parlamentu neofašistickou stranu, která získala přes 10 % hlasů.

Z hlediska politiky pak platí, že je tu vlna populismu, která vyjadřuje nespokojenost se systémem a politikou jako takovou. Jde o nespokojenost s politickou rutinou politiků i s tím, jak hlavní proud reprezentuje svět a jeho problémy (konflikt mezi slovy a skutky). V dnešních poměrech, kdy neplatí teorie klasických zájmů (zájmy dělnické třídy, nebo souboj práce versus kapitál), je potom do značné míry jedno, „kdo“ je jejich mluvčí z hlediska politologického profilu (jestli je hodnotově levý či pravý), přičemž zde hrají prvotní úlohu „silná“ témata (migrace, vztah k EU, národní suverenita), a sám o sobě „fakt“ reprezentace. Část společnosti hovoří o letošní volbě jako o konfliktu pravdy a lži, dobra a zla. Tyto pojmy jsou už tak relativní v rovině každodenního života, ale v politice to platí dvojnásob. Opravdu ani jeden z nich není ten, kdo příjde a celý český národ bude spasen. Toto uvědomění je klíčem k pochopení české politiky a odstranění nálepky konfliktu dobra a zla, které se poslední dobou stalo populární.

Všechny emoce kolem voleb jen zakrývají skutečné problémy české společnosti, jako je xenofobie, milion lidí v exekuci, pracující chudoba, nízké platy, podfinancované školství a velké regionální rozdíly. Především mezi centrem a periferiií, respektive Prahou a zbytkem republiky, jemuž se Praha hodně vzdálila.

Určitá „ideová vyprázdněnost“ (nejen) české politiky se zde projevuje ve své plné kráse. Nechci znít jako nostalgik, ale západním společnostem chybí politikové jako byl de Gaulle, F. D. Roosevelt, Winston Churchill, Konrad Adenauer, nebo Václav Havel. Lidé, kteří by opravdu měli vize a nebáli se je uskutečňovat a bojovat za ně. Dnes se prosazuje technokratické řízení společnosti a nastupují „údržbáři systému“, kteří se snaží, aby do konce jejich volebního období to ještě nějak šlo, a pak předají otěže dál. U Andreje Babiše vidíme snahy řídit stát jako firmu, žádná vize, idea, jen řídit společnost, aby nejlépe vyhovovala zájmům úzké skupině elit. Z politiky se vytratila dlouhodobá vize a na našich volbách to vidíme čistě a jasně. Na jedné straně populistický kandidát sice s vizí, ale strašně špatnou a na druhé slušný kandidát bez vize. Oba sice vykřikují hesla o prosperující, bezpečné a hrdé zemi, bohužel jsou to jen prázdná hesla.

Komu tedy hodit svůj hlas? Když přihlédneme na fakta a na celkový kontext obou kandidátů, lepším prezidentem by podle mého názoru byl samozřejmě Jiří Drahoš, a proto bych mu dal svůj hlas. Nesmíme podlehnout populistickému strašení a zjednodušování problémů jak to dělá Miloš Zeman. Musíme ovšem na společenské problémy nahlížet komplexně a soustředit se na ty reálné. Jiří Drahoš sice není ideální, raději nevyjadřuje své názory a je až moc neutrální, i přesto je však mnohem lepší volbou, než Miloš Zeman. Je potřeba ale vždy přistupovat k problematice kriticky a nepodléhat tlakům z okolí či zjednodušovat situaci bojem „dobra a zla“.

0
Vytisknout
1740

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2018