Img

Jsme my Češi odsouzeni k degeneraci a zániku?

12. 1. 2017 / Daniel Veselý

V souvislosti s uprchlickou a migrační krizí se neustále objevuje celá řada zkreslených či vyloženě lživých zpráv, které nám podstatně ztěžují zachování kritického pohledu na tento fenomén. Třebaže migrační vlna podle relevantních statistik v novém roce pomalu ale jistě ustupuje, stále mezi mnohými Čechy přetrvává paranoidní představa, že uprchlíci a migranti ohrožují naši identitu, naše zvyky, způsob života, ba ve fatálním ohrožení se ocitá celý národ. Pokud se v českém prostředí objevují hlasy zpochybňující tento hysterický narativ, stanou se mnohdy terčem nenávisti, výhrůžek a zatracení. Jedním z těchto osamocených a statečných hlasů je historik Matěj Spurný, který se snaží dekonstruovat tuto zhoubnou mytologii přispívající značnou měrou k lobotomizaci veřejného mínění v České republice.

Spurný, který se profesionálně zabývá osudy sudetských Němců, českých Řeků i volyňských Čechů, poskytl rozhovor časopisu Interview, z nějž byla na Facebooku zveřejněna vydatná ochutnávka. Celý článek vyjde až na konci ledna, nicméně i tak se dozvídáme řadu podnětných informací, s nimiž by měla být seznámena co nejširší čtenářská obec.

Historik vyzvedává paralelu v tragických osudech lidí, kteří museli opustit své domovy před 2. světovou válkou, během ní i poté, a osudech dnešních migrantů a uprchlíků, kteří do Evropy směřují ze zemí Blízkého východu a Afriky. Zatímco v představách mnohých Čechů bývá migrace redukována na její ekonomické aspekty, podle Spurného lze například exodus z afrických zemí klasifikovat jako migraci environmentální. „Změnily se klimatické podmínky, není tam voda. Je to ekonomická migrace, když lidi umírají žízní? Oni jdou samozřejmě za lepším, ale zároveň to není tak, že všichni chtějí utéct ze svého domova a žít někde jinde,“ říká Spurný.

Historik míní, že lidé v pozdním socialismu opouštěli tehdejší Československo s vidinou lepšího života na Západě, a to i přesto, že byli na rozdíl od naprosté většiny dnešních migrantů relativně zaopatření.

Spurný rozlišuje mezi integrací a asimilací. Podle jeho názoru není nutné, aby všichni mluvili perfektně česky, měli stejné zvyklosti, a aby byli v druhé generaci nerozeznatelní od majoritní společnosti, nicméně je záhodno migranty začlenit do společnosti a dát jim k tomu příležitost.

Podle historika se česká společnost vyznačuje jakýmsi kultem průměrnosti a nedokáže, třeba na rozdíl od německé společnosti, konstruktivními způsoby čelit jinakosti. Homogenita české společnosti není dle Spurného v éře globalizace udržitelná, neboť jsme propojeni se světem, z čehož mocně těžíme. Můžeme si vybrat, zda budeme žít ve vězení za vysokými zdmi, anebo ve spojení se světem, což obnáší i jistá rizika. „Masarykův přítel H. G. Schauer v 19. století napsal, že bychom se sami sebe měli ptát, jestli my jako Češi něco dáváme Evropě a světu. Pokud si na tuhle otázku odpovíme kladně, pak má smysl, abychom existovali, a existovat budeme. Pokud si ale odpovíme záporně, říká Schauer, pokud náš přínos je minimální nebo žádný, pak nemá smysl pečovat o potok, který se sám ztrácí v písku,“ tvrdí Spurný.

Češství samo o sobě není hodnotou, jak historik míní, neboť hodnotou je něco, co přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví. Podle Spurného český národ bez kontaktu a interakce se světem, stejně tak i bez konfliktů s jinakostí, časem zdegeneruje, či rovnou zanikne.

Historik také poukazuje na skutečnost, že veškeré kulturní hodnoty vznikly prolínáním kulturních vlivů, třeba i činností lidí, kteří nemluvili česky. Kupříkladu i tak ryzí symbol češství, jakým byl Bedřich Smetana, nacházel inspiraci v německé klasické hudbě.

Přestože dnešní Česká republika nečelí masivní migrační a uprchlické vlně, staví se většina Čechů k migraci odmítavě. Přitom poválečná československá společnost přijala zhruba 15 000 Řeků, které válka vyhnala z domovů. „To byli lidé, kteří byli většinově negramotní, pokud byli nábožensky socializováni, tak ortodoxně, tedy úplně jinak, než zdejší společnost. Neznali řadu civilizačních výdobytků, které tu byly běžné, takže si je můžeme představit trošku jako současné uprchlíky. Dnešní uprchlíci jsou ale většinou technologicky gramotní, většina z nich umí číst a psát, to tehdy řečtí uprchlíci neuměli,“ přibližuje tehdejší situaci Spurný. V průběhu války v Jugoslávii k nám proudily tisíce muslimů z Bosny a Hercegoviny, aniž by se zvedla vlna odporu, a to je podle historika dáno tím, že v 90. letech byla česká společnost mnohem velkorysejší a tolerantnější, než je tomu dnes.

„Dnes máme obraz muslima, který v podstatě splývá s teroristou, a jistě budeme svědky dalších zaručeně ověřených zpráv, že to jsou násilníci a nevděčníci. To jsou škatulky. Stačí počkat tak dlouho, až nám někdo z nich něco provede a bude to další důkaz, že předsudky jsou pravdivé. Kdyby byly připravené jiné škatulky, jací jsou to chudáci a jak jsou zajímaví a pracovití, tak se samozřejmě také najde dostatek příběhů, které by je zaplnily. My máme ale pro ty první bohužel jenom negativní škatulky. Je tu uměle a účelově vyvolaná hysterie, která brnká na struny nesebevědomí, a zároveň je tu dost politiků i lidí v médiích, kteří ať už účelově nebo z hlouposti rozehrávají tyto věci ještě daleko více, než by bylo nutné,“ konstatuje Spurný.

Zatímco dnešní odpůrci migrantů a uprchlíků nemají zásadní problém s příchodem osob z kulturně spřízněných zemí, mnohdy trnou hrůzou z muslimů, potažmo islámu. Ono je nadmíru obtížné čelit dezinformacím, konspiračním teoriím a předsudkům, když se na jejich etablování podepisují takové „veličiny“, jakými jsou prezident Miloš Zeman nebo novinář Jan Petránek. Nebudeme-li naslouchat střízlivým a informovaným hlasům, octneme se na periferii skutečného poznání.

Docent dějin islámského umění a architektury Kishwar Rizvi, který působí na Yaleově univerzitě, patří k osobnostem, jež rozbíjejí představu o nekompatibilitě islámu a západní kultury. Rizvi upozorňuje na skutečnost, že povědomí o islámu bývá redukováno na náboženskou stránku, přičemž se opomíjejí dopady této víry na umění a kulturu.

Dějiny, tak jak je prezentují současné učebnice historie, v souvislosti s arabským světem akcentují výboje arabských armád a vzestup islámských říší, nicméně upozaďují provázanost středověké a novověké Evropy, Asie a Afriky, co se rozvoje umění, literatury a architektury týče, jak míní Rizvi.

Historik uvádí řadu příkladů: Trubadúrská poezie byla inspirována krásou arabské lyriky, holandský malíř Rembrandt měl sbírku mughalských miniaturních kreseb, italský malíř Gentile Bellini se těšil přízni tureckého sultána Mehmeda II. a působil jako „umělecká spojka“ mezi Evropou a Orientem, francouzský filozof a spisovatel Charles Louis Montesquieu nalezl inspiraci na Blízkém východě, aby vytvořil satirický portrét tehdejší francouzské společnosti, německý velikán Goethe byl ovlivněn perskou poezií apod.

Rizvi naráží na předsudky o islámu dokonce i u svých studentů. Někteří z nich jsou překvapeni, když se třeba dozvědí, že dvě nejdéle fungující univerzity na světě se nacházejí v marockém Fezu a egyptské Káhiře. Rizvi má za to, že by se pedagogové měli více zajímat o zjevná fakta: Tři abrahámovská náboženství, tedy judaismus, křesťanství a islám, se navzájem inspirovala v umělecké, hudební a literární sféře. Vliv islámu je patrný i v dnešní Americe, příkladně v moderní architektuře, uzavírá Rizvi.

I když není radno podceňovat rizika vyplývající z migrace, o nichž kritikové xenofobních projevů ve společnosti v žádném případě nemlčí, je zapotřebí o nich vést racionální debatu nezatíženou exotickými memy, jinak českému národu v lepším případě hrozí degenerace.


Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
3630

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2017