Krize EU je způsobena vnitřním politickým bojem v národních státech

28. 6. 2016 / Boris Cvek

V nedělních Otázkách V. Moravce mne překvapila míra shody mezi ministrem Zaorálkem, který představuje naši tradičně proevropskou stranu ČSSD, a europoslancem Zahradilem za tradičně protievropskou ODS. Shodli se v tom, že za brexit nese odpovědnost předseda Evropské komise Juncker a česká politika by se měla postavit na stranu zastavení další integrace EU.

Tzv. demokratický deficit Evropské unie, tedy to, že Evropská unie nefunguje jako jeden stát, v němž se evropští politici zodpovídají přímo evropským občanům, ale naopak místo evropských politiků máme evropské úředníky, kteří jsou instalováni na základě zákulisních dohod národních politiků, je způsoben nedostatečnou mírou integrace Evropské unie. Skutečnou moc a odpovědnost mají v Evropě stále jen politici národních států, kteří si ji nechtějí nechat vzít. Juncker je jimi dosazená figura, která bez nich nemůže prakticky nic. Stejně tak Evropský parlament je pouze stínem národních parlamentů.

Jak se má tedy Evropská unie „reformovat“, aby to nenarušilo národní mocenské poměry a zároveň aby to vyšlo vstříc „lidu“, který je pod vlivem lživé bulvární kampaně, inspirované národními mocenskými boji (v případě brexitu soubojem uvnitř jedné národní politické strany), a který volí často protestně, aniž by vskutku chtěl to, pro co hlasuje? Rozuměl bych tomu, že se politici děsí toho, jak moc jsou lidé napříč EU nespokojeni s fungováním Unie, jenže ta hlavní otázka je, co se za touto nespokojeností vlastně skrývá – je to pouhý iracionální protest lidí, kteří si neuvědomují, že žijí v části světa, jež má snad nejvyšší kvalitu života vůbec a zároveň příšernou historii plnou válečného utrpení? Je to vzpoura bulváru, který se rozhodl ve jménu zisku postavit se na jednu stranu politického boje v národních státech?

Když na brexit budeme aplikovat zásadu cui bono, dojdeme možná k překvapivému závěru, že není ve skutečnosti v zájmu nikoho. Farage ani Johnson nejásají, oni bojovali bitvu o moc v Británii a použili k tomu EU a spoustu bulvárních lží. Pokud je brexit srovnatelný z pohledu EU s amputací – jak o tom mluvil pan Zaorálek – pak tuto amputaci provedli britští národní politici ve jménu osobních mocenských ambicí na britské politické scéně. Jestli tohle je argument pro sociální demokracii přejít na pozice ODS a útočit na pana Junckera a tvrdit, že další integraci EU je třeba zastavit, nezní to příliš přesvědčivě – spíše se naopak zdá, že se ČSSD začala děsit míry nespokojenosti českého lidu s EU a nechce ztratit své mocenské pozice, tím spíše v době, kdy nás čeká vleklá krize kolem tzv. „reorganizace policie“. Zřejmě i proto se ministr Zaorálek pustil – naprosto mimo téma – do přítomného europoslance Teličky s tím, že on, Zaorálek, bojoval proti Bakalovi tím, že Bakalu nazval gaunerem, kdežto Telička Bakalovi za velké peníze sloužil. Míra nervozity v ČSSD musí být nesmírně vysoká a není to kvůli veřejnému zájmu, ale kvůli mocenským pozicím, které může ztratit.

Krize Evropské unie není krizí Bruselu, ale krizí národních politiků, kteří stojí na půl cesty mezi Evropou nezávislých národních států, jaká tu byla před druhou světovou válkou, a Evropou sjednocenou do jednoho státu. Evropský lid a EU bez demokratických deficitů tu nemohou být do té doby, dokud skutečnou moc budou mít národní politikové a tato moc se bude rozdělovat národními volbami.

0
Vytisknout
1924

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2016