Brexit nám nabízí nepříjemný pohled do vlastního zrcadla

27. 6. 2016 / Daniel Veselý


Když sleduji bědování a lamentování tuzemských a zahraničních liberálů a řady osob na levici nad výsledky britského referenda, nemohu se ubránit pocitu, že pláčou nad rozlitým mlékem, aniž by chápali očividné souvislosti, jež k brexitu vedly. Ačkoliv souhlasím s obecně sdíleným tvrzením, že brexit posiluje autoritářské, až krajně pravicové proudy nejen ve Velké Británii, ale i v řadě dalších západních zemí, a může být tudíž předzvěstí destruktivního dominového efektu (posilování a scelování extrémní pravice, další růst xenofobního nacionalismu apod.), nabízí nám také možnost hluboké sebereflexe – v čem my sami selháváme a jak můžeme naše jednání změnit, aby bylo alespoň trochu smysluplné.


Řada pozorovatelů se shodne na tom, že Britové se rozhodli opustit Evropskou unii nejen na základě rasistických nesmyslů a pověr (Turci provedou masivní „invazi“ do Velké Británie, Velká Británie platí EU 50 miliónů eur denně atd. ZDE), ale i proto, že cítili oprávněný vztek nad tím, jak jimi byrokratické elity EU dlouhodobě opovrhovaly.

Jestliže projekt spočívající ve sjednocování evropského kontinentu byl na papíře skutečně významným dějinným milníkem, realita po čase ukázala, že tato idea, uvedena v praxi, přináší řadu komplikací a problémů. Mnozí občané Evropské unie se cítili být opomíjeni nevolenými a jim odcizenými byrokraty, kteří nemohli porozumět jejich niterným problémům, což, jak demonstruje bývalý reportér listu New York Times Stephen Kinzer, nutně vedlo k posílení nacionalistických tendencí ZDE.

Zatímco pováleční vizionáři prosazovali sjednocování starého kontinentu jako dar Evropanům – sužovaným po staletí destruktivními válkami, jejich následovníci jednali výlučně jako technokrati moci – ignorovali vůli obyčejných lidí, osvojili si ideologii deregulace, privatizace a redukce sociálních výdajů. Ačkoliv bojovali za volnotržní zónu a otevřené hranice v Evropě, nedbali příliš na sociální ochranu spousty obyčejných lidí, píše dále Kinzer.

Je pravda, že Evropská unie se stala záštitou pro zavádění neoliberálních reforem a úsporných opatření, jež vedly k výraznému zhoršení sociálního postavení miliónů lidí (podle statistik OECD Evropa v průběhu 10 let přišla o 18 miliónů zástupců střední třídy a v předvečer brexitu mělo 27 procent britských občanů problémy vyjít na konci měsíce se svým příjmem, zatímco 1000 bankéřů a 1500 výkonných ředitelů obchodních společností vydělávalo více než jeden milion liber ročně ZDE.) Není rovněž bez zajímavosti, že pro setrvání Velké Británie v EU hlasovali představitelé vyšších vrstev a obchodních kruhů za neopomenutelné podpory sdělovacích prostředků středního proudu.

Co se týče vyvolávání iracionálního a nesmyslného strachu z imigrantů, ať již z východní Evropy či zemí globálního Jihu, podle mínění některých komentátorů hrál při rozhodování většiny Britů o opuštění EU tento faktor přibližně stejnou úlohu jako ekonomická stagnace. Jak ovšem ukazuje analýza zveřejněná v listu Guardian ZDE, brexitu se „dařilo“ nejvíce ve venkovských oblastech Velké Británie, kde žije málo nebo žádní imigranti. Zde zřejmě sehrála klíčovou úlohu absence soužití s imigranty a z ní plynoucí iracionální strach, a to v kombinaci s nízkou zaměstnaností.

Ředitel organizace Global Justice Now Nick Dearden v tiskovém prohlášení k brexitu uvedl, že není žádným překvapením, že lidé veřejně demonstrují tak velkou nedůvěru vůči EU, když její představitelé jednají o netransparentních obchodních smlouvách typu TTIP, implementují ekonomické nesnáze na členské státy unie a zacházejí s migranty a uprchlíky jako s kriminálníky ZDE. Nicméně Dearden, obdobně jako většina progresivních pozorovatelů, chápe brexit jako krok směrem k větší nejistotě a bláhové naději, že se Velká Británie navrátí do dob, kdy byla na výsluní.

Osobně mne dost zaráží, jak extrémní pravicové kruhy dokázaly vytvořit představu o imigrantům a uprchlíkům nakloněné Evropské unii, přestože realita hovoří o naprostém opaku. Represivní opatření vůči těmto nešťastníkům orgány EU začaly zavádět ještě před podepsáním silně kontroverzní smlouvy s Tureckem ZDE; tato „výsada“ se netýká jen izolacionistických a xenofobních států Visegrádské čtyřky, ale i Francie, Velké Británie a dalších západních zemí. Jak je možné, že z toho extrémní pravice dokázala vytvořit životaschopné politikum? Zde liberálové a představitelé levice opět selhali, neboť tento mýtus nedokázali vyvrátit.

Nejeden komentátor si všiml podobností mezi brexitem a trumpismem s tím, že tyto fenomény představují velice špatnou odpověď na legitimní otázky obyčejných lidí, na něž liberální elity odmítaly nalézt odpověď více než 30 let ZDE. Samozřejmě, že není možné tyto osoby, jejichž příjmy dlouhodobě stagnovaly či klesaly, paušálně označit za rasisty a xenofoby, zatímco příjmy mizivého procenta lidí raketově rostly; jejich rozhořčení je mnohdy reálné a v kombinaci s vyvoláváním strachu z imigrantů a uprchlíků představuje vysoce toxickou směs.

Jestliže očividná negativa vyplývající z brexitu, jak jsem je naznačil v úvodu svého textu, mohou skutečně přispět k fatálnímu rozklížení evropské společnosti, není možné ignorovat často osudná selhání liberálních kruhů, které svým neopomenutelným dílem k tomuto neblahému stavu přispěly. Nadto se domnívám, že ultrakonzervativní excesy včetně otevřeného rasismu, který je na vzestupu v celé Evropě, vyvěrají z neschopnosti či přímo neochoty elit Evropské unie efektivně řešit dlouhodobě kumulované problémy obyčejných lidí. Mám také za to, že původně smysluplný projekt evropské integrace nabral špatný směr, a to za aplausu liberálů neschopných kýžené sebereflexe; Evropská unie se ocitla ve slepé uličce a je pouze na nás samotných, jak si s tím dovedeme poradit. Mám za to, že její reforma je v této pohnuté době bohužel nereálná a je nutno přijít s úplně jiným, poněkud lidštějším projektem, což je ale téma na samostatný text.

0
Vytisknout
2179

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2016