Co by dělali Češi v situaci Palestinců?

Postřehy z putování po Svaté zemi - 3. část

9. 6. 2016 / Daniel Veselý

Z Hebronu jsem pokračoval dál mikrobusem a místním taxi na jih do vesnice At Tuwani, která se spolu s dalšími vískami v okolí, jež jsou ze všech stran sevřeny nelegálními osadami, nachází v South Hebron Hills (Area C). Cestou, která místy připomínala tankodrom, jsme překročili luxusní silnici, jež byla vyhrazena pouze pro Izraelce a jež spojuje nelegální osady s Jeruzalémem. Měl jsem v úmyslu navštívit aktivisty z Operation Dove, kteří sídlí u jedné z tamních rodin a kteří v této oblasti monitorují porušování lidských práv. Přestože zde nikdo z aktivistů nebyl k nalezení, všude žijí lidé a palestinský venkov působí ještě vlídněji a přátelštěji než města. Navázal jsem hovor s jedním „západně vyhlížejícím“ mladíkem, který pracoval na stavbě domu. Zjistil jsem, že mladík, který se představil jako Sami, je čistokrevný Palestinec a trvale zde žije. Přiložil jsem ruku k dílu s příslibem, že mi Sami, jenž studoval práva a doma pásl ovce, podá veškeré informace o dění v oblasti sám a že v podvečer vyrazíme na obhlídku okolí.

Předchozí části článku ZDE a ZDE.

Hned za vesnicí se nachází malý lesnatý pahorek, kam jsem měl instinktivně namířeno, ale Sami mě zastavil s tím, že jde o výspu, kde ukryti žijí izraelští osadníci a která je nelegální i podle izraelských zákonů. Můj průvodce mi sdělil, že kontakt s mnohdy nepřátelsky naladěnými osadníky by mohl být nepříjemný i pro cizince, který se tam vypraví z palestinské vesnice. Jejich obydlí však byla zdálky snadno rozeznatelná, a to hned z několika stran, takže bylo naprosto jasné, že o nich izraelská armáda dobře ví a jejich přítomnost toleruje.

Pokračovali jsme prašnou cestou okolo palestinských samot, kde není tekoucí voda ani elektřina, a které stály v takzvané palebné zóně, již na palestinské půdě pro své účely vytvořila izraelská armáda. Izraelská lidskoprávní organizace B'tselem o Palebné zóně 918 píše, že se rozkládá na ploše 30 mil čtverečních, kde je zároveň 12 palestinských vesnic, ve kterých žije tisíc obyvatel ZDE.

V roce 1999 izraelská armáda kvůli vytvoření palebné zóny vystěhovala 700 vesničanů, nicméně ti se obrátili na izraelský Nejvyšší soud, který jim nakonec povolil dočasný návrat domů. Tito lidé zde ale žijí v nejistotě a neustálém strachu před další možnou evakuací a navíc čelí útokům ze strany nelegálních osadníků.

Sami, který se se svými příbuznými a přáteli naplno angažuje v nenásilném odporu proti izraelské okupaci, mi vyprávěl, že návrat mnoha vesničanů do jejich domovů se se značným vypětím sil podařil i díky spolupráci s mezinárodními aktivisty. Místní vesničané, jak už bylo řečeno, čelili násilnostem ze strany osadníků, kteří jim podle Samiho slov zničili i jedinou zdejší studnu. Díky společnému úsilí palestinských a mezinárodních aktivistů se podařilo přimět izraelské úřady, aby zbořily zeď, která stála podél silnice spojující Izrael s osadami na Západním břehu, jak mi dále Sami líčil.

Dorazili jsme až na kopec, z něhož se naskytl nádherný výhled do dalekého okolí, avšak i pohled na dvě či tři nelegální osady a vojenská stanoviště izraelské armády. Na dohled bylo i jedno z izraelských měst, neboť At Tuwani a přilehlé vesnice se nacházejí u „hranic“ Západního břehu a Izraele. Chtěl jsem pokračovat dál v cestě - jen několik desítek metrů od nás se vinula silnice, po níž mohli jezdit pouze Izraelci a Palestinci pouze se speciálním  povolením (to ale neplatí pro řadu komunikací v jiných částech Západního břehu), a která vedla k nelegální osadě. Sami ale nechtěl jít dál, protože se obával, že by osadníci mohli dělat problémy a třeba i na nás zaútočit. Se studem jsem si uvědomil, že mi nabídl nocleh v domě své rodiny, a já ji nechtěl dostat do zbytečných problémů.

Cestou zpátky jsme obezřetně obešli lesnatý pahorek, kde žijí ukrytí osadníci, a vydali se krást třešně do nedalekého sadu, jenž podle Samiho slov patřil dříve, než jej zabrali osadníci, jeho rodině. Sami přirozeně vnímal přítomnost osadníků, které chrání izraelská armáda, s neskrývanou nelibostí, ba nenávistí; tito lidé si nárokují půdu, která po mnoha generací patřila místním Palestincům, jimž poskytovala nejnutnější obživu. Můj průvodce mi také ukázal místo, kde údajně jeden z maskovaných osadníků s nožem v ruce napadl jednoho palestinského muže, který jen o vlásek unikl smrti. Útočník prý minul srdce jen o několik centimetrů, přestože zuřivě kvedlal nožem v těle napadeného muže.

Podle poznatků lidskoprávní organizace Christian Peace Team Members, jež monitoruje útoky osadníků na Palestince v Hebronu a jeho okolí, obyvatelé At Tuwani a okolních vesnic čelí reálnému násilí ze strany osadníků, nicméně jejich odpor vůči okupační zvůli zůstává nenásilný ZDE. Útočníci napadali i palestinské děti, neštítili se ani otrávit ovce a kozy místních pastevců a tyto incidenty izraelská policie odmítla vyšetřit.

Večer jsme se sešli s několika Samiho příbuznými a přáteli, šlo o studenty a jednoho učitele angličtiny, a diskutovali jsme o všem možném. Ke svému překvapení jsem zjistil, že Samiho otec je známý politický aktivista a pracuje v Palestinské samosprávě už od jejího založení. Ačkoliv tuto lukrativní pozici vykonává v relativně prosperujícím Ramalláhu, jeho plat, ze kterého musí uživit šest dětí, činí v přepočtu pouze 22 tisíc korun měsíčně.

K nelíčenému údivu přítomných jsem vypravoval, že v mé domovině je spousta lidí nepřátelsky naladěná vůči muslimům. Cítil jsem opět stud, neboť ani v této krajině, kde žijí převážně muslimové, jsem se s žádnou nevraživostí nesetkal, ba naopak. Tato klidná subtropická noc mi utkvěla hluboko v paměti; vzpomínám, jak se na obzoru prolínala žlutá a červená světla. Mí společníci mi vysvětlili, že žlutá světla jsou palestinská obydlí a červená izraelská vojenská stanoviště.

Druhý den časně ráno jsme se se Samim vypravili pást ovce. Dokonce jsem na chvíli dostal stádo na starost, aby se nezaběhlo k osadníkům, a Sami se ještě s dalším pastevcem-studentem vydali pohovořit s palestinskými farmáři, kteří u osadníků směli pracovat. Poté se mě zeptali, co soudím o tom, že tito vesničané pro ně pracují. Co jsem mohl odpovědět, když Sami i jeho společník sami dobře chápali, že jejich krajané potřebují práci a peníze, neboť je velice obtížné se uživit na jejich mizející půdě. Ostatně i oni dva, až vystudují, si chtějí najít zaměstnání v Izraeli.

Ještě týž den jsem se vrátil zpátky do Betléma, kde jsem strávil jednu noc, abych mohl všechny dosavadní zážitky a poznatky jaksepatří vstřebat a druhý den ráno jsem vyrazil do Jeruzaléma, který jsem na začátku své pouti po Svaté zemi doslova přelétl v touze dostat se co nejdříve na Západní břeh. Ubytoval jsem se v hostelu přímo v srdci starého města, jež se dělí na muslimskou, křesťanskou, židovskou a arménskou čtvrť, a které se nachází ve východním Jeruzalémě, který Izrael nelegálně anektoval v roce 1980.

Ještě předtím, než jsem se vydal na cestu křivolakými a vůní Orientu prosycenými uličkami, jsem se dal do řeči s palestinskými starousedlíky a tázal se jich, jaký mají názor na vražedné útoky palestinských militantů na Izraelce. Místní mi sdělili, že takzvaná intifáda nožů byla vyprovokována jedním z nelegálních osadníků, který zaútočil na palestinského muže, a ten jej v sebeobraně usmrtil malým nožem. Obdobnou verzi jsem si druhý den vyslechl na letišti v Tel Avivu od jednoho Palestince, který žije ve východním Jeruzalémě. Těžko nyní posoudit, zda jde o pravdivou verzi událostí, jež zaplavily západní média, nicméně život palestinských obyvatel starého města a východního Jeruzaléma obecně není vůbec lehký.

Dokonce i z nejvyšších kruhů izraelské armády zaznívají názory, že tyto palestinské útoky jsou hnány vztekem a jsou pomstou za izraelském operace; vyvěrají také z bezmoci a frustrace kvůli stagnaci diplomatických iniciativ ZDE. Ze zprávy izraelské tajné služby Šin Bet se dozvídáme, že za těmito nepokoji stojí „pocity národní, ekonomické a osobní deprivace“ ZDE. Mnozí analytikové usuzují, že u kořene intifády nožů stojí i otázka přístupu ke Chrámové hoře, která má značný náboženský význam jak pro Židy, tak pro Araby, s tím, že zde fundamentalističtí Židé s podporou některých členů izraelské vlády usilují o větší práva pro židovské věřící ZDE.

I zde vznikají nelegální izraelské osady, jejichž výstavba doslova izoluje východní Jeruzalém od Západního břehu - tímto způsobem funguje i separační bariéra - přitom hovoříme o kulturním a náboženském centru Palestinců.

Mnohým Palestincům, žijícím na Západním břehu, je znemožněn přístup k mešitě al-Aksá, jež je pro muslimy třetím nejsvatějším místem.

Podle organizace B'tselem se Izrael dlouhodobě snaží o to, aby co se demografické a geografické stránky týče, udržel svou suverenitu nad východním Jeruzalémem, a to diskriminací v oblasti bydlení, vyvlastňováním palestinské půdy, budováním obydlí pro nelegální osadníky, bouráním palestinských domů, rušením trvalého pobytu a sociálních benefitů pro Palestince, kteří pobývají v zahraničí minimálně sedm let, a nespravedlivým rozdělováním městského rozpočtu ve prospěch izraelských občanů ZDE.

Východní Jeruzalém, zejména pak staré město, je ale bez příkras velmi nádherným místem, kde dějiny dýchají na každém kroku, doslova z každého zákoutí a kamene. Potěšilo mne, že muslimská čtvrť téměř plynule navazovala na židovskou, aniž by zde stál jinak nezbytný checkpoint či izraelští vojáci; muezinnova modlitba z mešity splynula s údery zvonu z chrámu Božího hrobu, a to mi dalo na chvíli zapomenout na zdejší krušnou realitu.

V průběhu mé cesty po Svaté zemi mne napadala spousta zneklidňujících a bolestných myšlenek, jež jsem dosud nedokázal plně zpracovat, a na závěr se podělím alespoň o jednu z nich. Jestliže my Češi žijeme v relativním bezpečí a klidu, nikdo nás vojensky neokupuje ani nám nekrade zemi, nečelíme fyzickým útokům ze strany cizí armády ani náboženských fanatiků, přijde mi naprosto absurdní, že bojujeme s fantómem cizí invaze a okupace; někteří z nás se dokonce ozbrojují či alespoň volají do zbraně. Napadlo mne, co bychom my chrabří čeští jonáci dělali, kdybychom čelili skutečné invazi a okupaci, kdy jde o život; sklonili bychom šíje jako již tolikrát v dějinách, nebo bychom byli schopni vést v první řadě nenásilný odpor proti okupantovi jako Palestinci?

0
Vytisknout
2411

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2016