DANIEL VESELÝ JE V PALESTINĚ:

Postřehy z putování po Svaté zemi

28. 5. 2016 / Daniel Veselý

Rozhodl jsem se, že vyrazím do nedalekého Betléma, který je od Jeruzaléma vzdálen pouhých osm kilometrů. Cestoval jsem autobusem s palestinskými dělníky, jimž se od izraelských úřadů podařilo získat pracovní povolení. Možná to byl jen můj klamný dojem, ale přišlo mi, že z jejich očí čiší jakýsi podivný smutek, až deprese - zatímco jsme projížděli kolem všelijakých administrativních budov, na jejichž střechách vlálo moře izraelských vlajek; zatímco bylo dobře vidět separační zeď, která se vine jako nenažraný had a která Izraelce a Palestince nesmyslně odděluje; zeď, již Mezinárodní soud pro spravedlnost označil za nelegální; stejně tak jsme míjeli nelegální izraelské osady, které i podle některých zastánců izraelské politiky představují zásadní překážku v blízkovýchodním mírovém procesu, a „nezbytné“ checkpointy.

Údajné rodiště Ježíše Nazaretského Betlém se nachází v takzvané oblasti A, která plně spadá pod palestinskou správu. Bez větších obtíží zde vedle sebe žijí palestinští muslimové, jichž je většina, a palestinští křesťané. Nedaleko poutního místa pravověrných křesťanů Chrámu Narození Páně stojí mešita, což by mnohým Čechům mohlo nenávratně nabourat jejich utkvělý blud o nekompatibilitě křesťanské a islámské kultury.

Hned po příjezdu do Betléma, aniž bych se stačil rozkoukat, jsem přijal nabídku jednoho taxikáře a vydal se na okružní jízdu po uprchlickém táboře Aida, který je zčásti obehnán osmimetrovou zdí. Místní taxikáři hovoří plynnou angličtinou a fungují taktéž jako skvělí průvodci. Když jsem se procházel po uprchlickém táboře Aida, sevřela mne zvláštní tíseň; ačkoliv zde dnes stojí domy, které jsou mnohdy v dezolátním stavu, dříve tu byly pouze stany plné uprchlíků. Budovy i samotná zeď byly posety graffity (včetně proslulých Banksyho graffit) a nápisy upomínajícími na palestinskou tragédii – Nakbu - a připomínajícími palestinské hrdiny, kteří padli v boji s okupanty. Nicméně mne překvapilo, že žádný z nápisů nevybízel k násilí, ale naopak všechny nabádaly k dialogu, porozumění a mírumilovnému soužití. Fotografie Daniela Veselého z táboru Aida jsou ZDE

Uvědomíme-li si, že okupovaní mají podle mezinárodních pravidel právo vzdorovat násilné okupaci a že snahy Palestinců a mezinárodního společenství domluvit se s Izraelem a Spojenými státy na vytvoření samostatného palestinského státu, který by existoval vedle státu židovského, v prvé řadě ztroskotaly na nechuti Tel Avivu a Washingtonu přistoupit na mezinárodní konsenzus ohledně blízkovýchodního mírového uspořádání, zdá se toto volání po dialogu marné

Taktéž místní obyvatelé, nejen ti žijící v bezútěšných podmínkách uprchlických táborů, jsou přátelští a vstřícní; vítali mne podobně jako loni, když jsem cestoval po Íránu, a v dřívějších letech po jiných islámských zemích: „Ahoj, vítej v Betlémě, jak se máš? …“ To byl citelný rozdíl oproti Jeruzalému, kde lidé v obyčejném styku zdaleka tak vřelí nebyli. Snad je to i tím, že Jeruzalém je mnohem větším městem než Betlém.

Ptal jsem se obyčejných Palestinců, jak vnímají vražedné útoky palestinských militantů na obyčejné Izraelce v Jeruzalémě v průběhu takzvané intifády nožů. Ti tyto zločiny kategoricky odmítali s konstatováním, že jde o zoufalé jedince a že jejich jednání nelze ztotožňovat s chováním drtivé většiny Palestinců, kteří chtějí žít v klidu, bez ponižujících bariér, checkpointů a násilí ze strany okupačních sil a osadníků – mnohdy náboženských fanatiků.

Druhý den jsem se vypravil na obhlídku nelegálních osad v okolí Betléma, kde žijí převážně Židé pocházející z Ruska a Spojených států. V blízkosti osad stojí malá izraelská základna, jejíž posádka má nelegální osadníky ochraňovat před Palestinci. Taxikář, který mne tam odvezl, mi vyprávěl napůl žertovnou a napůl smutnou příhodu o tom, jak vezl jednoho amerického novináře židovského původu. Zastavila je izraelská hlídka a dotyčného novináře se zeptala, odkud pochází. Když vojáci ke své hrůze zjistili, že jde o Američana a navíc Žida, kterého veze Palestinec, okamžitě jej vyzvali, aby vystoupil z vozu a vrátil se kalupem do bezpečí Jeruzaléma s tím, že mu zajistí odvoz. Novinář jim prý opáčil, že se s palestinským taxikářem cítí bezpečněji než by se cítil s nimi, a jejich nabídku odmítl…

Mezi dvěma těmito nelegálními osadami, které jsou obehnány elektrickými dráty, žije jedna početná palestinská rodina, která se odmítla vystěhovat, neboť tam po staletí žili její předci. Přestože jde o relativně mladé osady, jejichž výstavba není zdaleka u konce, zde žijícím Palestincům je „expandovat“ zakázáno.

Schizofrennost situace na Západním břehu podtrhuje i skutečnost, že izraelským Židům je z bezpečnostních důvodů zakázáno vstupovat do oblastí spravovaných palestinskými orgány, takže i oni jsou omezováni ve svobodě pohybu. Samostatnou kapitolu pak tvoří nelegální osadníci, kteří žijí izolováni za elektrickými dráty, bývají ozbrojeni a cestují jen po jim vyhrazených komunikacích.

Zítra mám namířeno do města Hebron, které je považováno za „mikrokosmos“ izraelské okupace. Spolu se 120 tisíci Palestinci zde žije několik stovek nelegálních osadníků, které chrání pár tisíc izraelských vojáků.

Pokračování příště