Postřehy z putování po Svaté zemi - 2. část

6. 6. 2016 / Daniel Veselý



Cesta z Betléma do nedalekého Hebronu, již jsem bez problémů absolvoval v mikrobusu, je rovněž lemována několika nelegálními osadami. Ještě dříve, než vylíčím své postřehy a zážitky z Hebronu, jenž je řadou zasvěcených pozorovatelů považován za jakýsi mikrokosmos izraelské okupace, podívejme se nejprve na politické „rozparcelování“ Západního břehu.

Západní břeh Jordánu byl na základě Přechodné dohody Olso II v roce 1995 rozdělen na tři základní oblasti: Oblast A, B a C. Oblast A, která je plně pod kontrolou Palestinské samosprávy (PA), zaujímá zhruba 18 procent území Západní břehu a nacházejí se zde větší města, jako jsou Ramalláh, Náblus, Betlém, Jericho a podstatná část Hebronu. Oblast B, jejíž civilní správu zajišťuje Palestinská samospráva a bezpečnostní záležitosti spravuje PA společně s izraelskými okupačními orgány, tvoří 22 procent Západního břehu. Oblast C, která je zcela pod izraelskou kontrolou, pokrývá asi 63 procent Západního břehu, a na rozdíl od předchozích dvou oblastí se zde budují a rozšiřují nelegální osady, jichž je v současnosti asi 125, dále pak nelegální výspy a vojenské základny a zóny.

Zatímco v oblastech A a B žije většina Palestinců, v oblasti C, kde se nachází nejkvalitnější orná půda a značné množství zdrojů pitné vody, přebývá 350 tisíc izraelských osadníků a 300 tisíc Palestinců – ti žijí převážně ve vesnicích, které obklopují židovské osady. Izraelské orgány zde Palestincům v hojné míře znemožňují samostatnou výstavbu a rozvoj, zatímco nelegální osadníci mají v těchto ohledech výsadní práva.

Je třeba zdůraznit, že ono výše načrtnuté rozdělení Západního břehu mělo být přechodnou záležitostí a správa oblasti C měla plně přejít do rukou Palestinské samosprávy (aby existovala reálná půda pro vytvoření samostatného Palestinského státu na Západním břehu Jordánu a v Gaze), k čemuž ale dosud nedošlo.

Nahlédneme-li do příslušné mapy ZDE, jasně vidíme, že oblasti A a B jsou doslova obklopeny oblastí C; tato se jeví jako rakovinné bujení v pokročilém stádiu, jak jsem se ostatně na vlastní oči přesvědčil nejen v Hebronu.

Vjíždíte-li do Hebronu a dalších palestinských měst a vesnic, spatříte podél sinic cedule, které izraelským občanům oznamují, že tam mají podle zákona vstup zakázán. Systém komunikací na Západním břehu, konkrétně jejich rozdělení na palestinské a izraelské, je předmětem mnoha vášnivých debat a později se o něm zmíním podrobněji. Samotný Hebron je rozdělen na sektor H1 (80 procent města), jenž obývá zhruba 215 tisíc Palestinců, a sektor H2 (zbývající část města), kde žije asi 500 až 800 nelegálních izraelských osadníků. Na jednoho osadníka pak připadá jeden izraelský voják.

Staré město v Hebronu je na první pohled úchvatné, nicméně procházíte-li uličkami tamního tržiště, brzy narazíte na nevzhlednou ocelovou mříž místo stropu, nad níž se tyčí budovy s izraelskými vlajkami, tedy obydlí nelegálních osadníků, jak mi sdělili místní. Ubytoval jsem se u jedné palestinské rodiny na starém městě, která zde vlastní levný, avšak útulný hostel. Z okna svého pokoje, který se nacházel téměř na střeše několikapodlažní budovy, jsem zahlédl několik osadnických budov s nezbytnými izraelskými vlajkami, jež byly vzdáleny sotva sto metrů.

Vyrazil jsem na obhlídku města a v jedné z bočních uliček starého města, zhruba sto metrů od místa, kde jsem nalezl dočasné útočiště, jsem po točitých schodech vystoupal na terasu jednoho z místních palestinských domů. Vedle terasy této staré budovy se téměř na dosah ruky nacházejí domovy osadníků i vojenská stanoviště, která mají sloužit pro jejich ochranu před palestinskými útočníky. Stanoviště vojáka, který bděl nad bezpečností zde žijících Izraelců, se od terasy nacházelo zhruba 15 metrů; střecha palestinského obydlí byla pokryta ostnatým drátem a drátěnou klecí.

Palestinská rodina, která tento dům obývá, se podle slov jejích dvou členů stává terčem pravidelných nočních razií a kontrol. Palestinský mladík mi vyprávěl, že během těchto nevítaných nočních návštěv izraelských vojáků přišli o život dva jeho bratranci a on sám nemůže opustit svůj domov a odcestovat do nedalekého Hebronu, jinak by se jeho rodina ocitla v ohrožení. Samozřejmě, že je vždy těžké posoudit pravdivost slov místních obyvatel, ať už se jedná o Palestince či Izraelce, nicméně skutečnost, že se v Hebronu izraelští vojáci dopouštějí zločinů na palestinské populaci, byla reflektována i v západních mainstreamových médiích ZDE. O tom svědčí i nedávný incident, při němž izraelský voják doslova popravil na zemi ležícího a zcela paralyzovaného podezřelého palestinského útočníka.

V souvislosti s mnohdy tvrdými potyčkami mezi Palestinci a izraelskými osadníky, či přímými vraždami spáchanými rukama palestinských militantů příkladně během „Války z Osla“, jak hlásá jedna z informačních cedulí v sektoru H2, byla uzavřena spousta palestinských obchodů a podniků, a to se přirozeně projevilo na výrazném útlumu palestinských obchodních aktivit ve starém městě a jeho okolí. Místní Palestinci s nostalgií v očích vzpomínali na doby, kdy v čele Palestinské samosprávy stál Jásir Arafat. Charizmatický palestinský lídr finančně podporoval místní ekonomiku a život zde nebyl tak obtížný, jak je tomu dnes. Stávající prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás se takové popularitě vůbec netěší a spousta Palestinců v Hebronu i jinde jej vnímá velice kriticky, s čímž se ostatně vůbec netají.

Pokračoval jsem dál hlavní ulicí starého města směrem k Ibrahímově mešitě a Jeskyni Patriarchů a cítil jsem stud i neblahý smutek z toho, že nemohou vyhovět všem těm zoufalým obchodníkům s cetkami a vonným zbožím, kteří mají kvůli izraelským omezením mizivé příjmy. Na konci ulice se nachází izraelský checkpoint. Musím přiznat, že mne překvapilo, že i v sektoru H2 stojí pár palestinských krámků a že v přilehlých ulicích žije několik palestinských rodin. V této části města jako by se rušný život zastavil, vyjma prostranství, které se nachází před vstupem do Jeskyně Patriarchů, kde v roce 1994 židovský náboženský fanatik Baruch Goldstein povraždil 29 muslimů.

I toto pro Židy posvátné místo lze navštívit jen po nezbytné kontrole na checkpointu – a v samotných prostorách Jeskyně Patriarchů je k vidění ozbrojená izraelská hlídka. V době, kdy jsem tento památný objekt navštívil, zde bylo několik skupin patrně izraelských školáků, které doprovázeli dospělí průvodci, kteří byli rovněž ozbrojeni. Snažil jsem se s nimi navázat kontakt, leč neúspěšně - snazší to bylo s izraelskými hlídkami v ulicích sektoru H2 i mimo něj. Celkem mne zarazilo, že nemluví příliš dobře anglicky – na rozdíl od mnoha Palestinců, s nimiž jsem v průběhu své cesty po Západním břehu hovořil. Z jejich řeči ale vyplynulo, že by se raději slunili na bezpečných plážích u Tel Avivu, než aby hlídali několik stovek osadníků. Celkem vtipná byla poznámka jednoho z vojáků, který mi s vážnou tváří tvrdil, že jeho úkolem je chránit také Palestince. Avšak další z vojáků – jednalo se výlučně o mladé muže a děvčata – se netajil tím, že izraelská okupace přináší nejednu nespravedlnost. Stal jsem se také svědkem nepříjemné scény, kdy izraelský voják znemožnil jednomu palestinskému muži, aby mohl pokračovat dál v cestě, aniž by proto existoval pádný důvod.

V sektoru H2 se mi podařilo vmísit se mezi skupinu amerických Židů a dostat se do objektu izraelských kasáren, v jejichž okolí probíhal archeologický průzkum, jenž dokazuje dávnou přítomnost Židů v Hebronu. Nicméně izraelské úřady jedné z tamních palestinských rodin kvůli archeologickým pracím zabavily pozemky, kde rostou ovocné stromy. Podle tvrzení jedné starší paní z této rodiny, které patřil dům, který byl z obou stran oplocen, její rodina čelí neustálým útokům ze strany ilegálních osadníků. Tato starší dáma mi s hořkostí v hlase líčila bezútěšnou situaci jejích nejbližších; nepropadala však beznaději a nihilismu.

Měl jsem také příležitost navštívit dům jedné z izraelských osadnic, která vášnivě obhajovala právo své rodiny a dalších osadníků žít v Hebronu. Dokonce mi ukázala dokumenty, které byly někdy na začátku minulého století napsány v hebrejštině a arabštině a podle nichž tehdejší arabští lídři prodali židovským osadníkům pozemek, v němž tato žena nyní bydlela se svým manželem a dvěma dětmi. Avšak tato žena a její manžel, který i doma chodil ozbrojen, se netajili tím, že si nepřejí vznik samostatného Palestinského státu, odmítli připustit, že by se židovští osadníci dopouštěli násilí na Palestincích a považovali i mainstreamového izraelského historika Bennyho Morrise za antisemitu. Na druhou stranu o překot tvrdili, že mají přátele mezi Palestinci, aby snad nedošlo k mýlce, že nenávidí všechny Araby bez rozdílu. Oproti arabským obyvatelům Hebronu, s nimiž jsem měl příležitost hovořit, ale neprojevovali přílišnou soudnost a už vůbec ne smysl pro základní fakta.

Jak vyplývá ze studie Úřadu OSN pro koordinování humanitární činnosti (OCHA), soužití mezi arabským a židovským obyvatelstvem v Hebronu po celá staletí probíhalo bez vážnějších problémů; ba dalo by se usoudit, že zde existovala jakási arabsko-židovská symbióza ZDE. Tato de facto idylická realita nicméně pominula s příchodem sionistických kolonistů do Hebronu na začátku 20. století, kteří se netajili svými touhami vybudovat na území historické Palestiny svůj vlastní stát. V průběhu 20. let 20. století se městem šířily zvěsti, že sionisté do Palestiny přijíždějí proto, aby místním obyvatelům zabrali zemi a vraždili je, což, jak se dalo očekávat, vedlo k zažehnutí nepřátelských vášní mezi Araby. Tato nenávistná atmosféra přinesla své shnilé ovoce v podobě falešných zpráv o tom, že Židé masakrují Araby v Jeruzalémě, a tato fáma vyhnala do ulic Hebronu krvežíznivý dav, který povraždil 67 Židů. Mnoho dalších Židů bylo před běsnící lůzou zachráněno místními muslimy.

Nicméně autoři analýzy OCHA konstatují, že izraelská osadnická politika v Hebronu, počítaje v to zábor palestinské půdy, jež výrazně akcelerovala poté, co Izrael v roce 1967 dobyl Západní břeh, zde podstatně zvýšila míru násilí; příchod radikálních židovských fundamentalistů do města, kteří chovají vůči Palestincům nesmiřitelnou zášť, je skutečným jádrem napjaté bezpečnostní situace ve městě.

Ano, toto stanovisko mohu potvrdit i na základě své několikadenní návštěvy Hebronu, který je po Mecce, Medině, a Jeruzalému nejsvětějším městem islámu; podivný a zdánlivý klid před bouří hrozí každým dnem přerůst v další kolo nesmyslného násilí.

Pokračování příště

0
Vytisknout
2459

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2016