O zrození tzv. peer review hodnocení vědeckých prací

7. 6. 2016 / Boris Cvek

Ve veřejnosti je poměrně velké povědomí, i když často dost zjednodušené a zavádějící, o různých vědeckých objevech a teoriích. Už mnohem méně se ale ví o tom, jak věda vlastně funguje a že její objevy a teorie jsou produktem složitého, rozporného a společensky podmíněného procesu hledání konsensu.

V dnešní době musí vědec, který chce publikovat např. v oblasti přírodních věd, přistoupit na to, že jeho práce bude v daném vědeckém časopise podrobena tzv. peer review, tedy redakce ji pošle na posouzení nezávislým odborníkům v oboru a na základě jejich vyjádření se pak zachová: odmítne její publikování, nebo vyžaduje nějaké úpravy, nebo ji publikuje tak, jak je. Samozřejmě ve světě dnešní vědy, kde se na základě publikací rozhoduje o vědeckém bytí a nebytí každého vědce, je peer review široce a kriticky diskutovaný proces.

Přitom se velmi málo ví o historii jeho vzniku. Užitečné informace lze najít ve vydání Nature z 21. dubna tohoto roku, časopisu, který sám zavedl peer review až v roce 1973 (a většina prací, kterém jsou do Nature dnes posílány, se k peer review ani nedostane, protože je odmítnuta už jen na základě posouzení editory časopisu). Věda je samozřejmě společenský proces, žije z podpory dané společnosti a její dnešní podobu lze historicky spojovat s obdobím, kdy si vybojovávala společenskou prioritu.

Kořeny peer-review podle Nature lze hledat u Williama Whewella, filozofa vědy, který v roce 1831 navrhl britské Královské společnosti, aby všechny zprávy, které hodlá publikovat ve svém časopise Philosophical Transactions, nechala posoudit jí pozvanými oponenty. Whewell předpokládal, že tyto posudky by mohly být pro čtenáře možná ještě zajímavější než samotné posuzované texty a že vědci budou poctěni tím, když jejich práce budou kriticky číst dva nebo tři odborníci v jejich oboru. V té době bylo běžnou praxí – namísto peer review – že o tom, zda vědecká práce bude, nebo nebude, publikována, rozhodovala komise, složená z odborníků v daném oboru prostým hlasováním.

Whewellovi ve skutečnosti nešlo o nový způsob, jak rozlišit kvalitní práce od těch horších, což je v zásadě smysl peer review dnes, nýbrž o to, jak popularizovat vědu a zvýšit její prestiž. Inspiroval se v tom postavením akademiků ve Francii, kteří byli placeni za to, že psali různé posudky, a tyto posudky měly respekt u vlády. Slovo „expert“ prý v té době nebylo v angličtině běžné a ve francouzštině označovalo člověka, který píše hodnotící zprávy. Právě v tomto smyslu, tedy připodobnit se instituci společensky uznávaných expertů, jakou byla Francouzská akademie, byl Whewellův návrh Královskou společností akceptován.

Praktické problémy, spojené s peer review, se ukázaly již na prvním případu, kterého se chopil sám Whewell a k němuž přizval svého bývalého studenta Lubbocka. Vybrali si jednu astronomickou práci (autorem byl George Airy) o pohybech Země a Venuše a v jejím hodnocení se vzájemně naprosto rozešli. Diskuse o článku trvala měsíce, a když každý z nich napsal návrh závěrečné zprávy, oba texty „nemohly být více rozdílné“. Základní problém byl v tom, jaký smysl má vlastně takový posudek práce mít. Lubbock se soustředil na technické provedení a byl k němu kritický, Whevelovi šlo mnohem více o širší význam a kontext daného výzkumu, což ho vedlo k pozitivnímu hodnocení Airyho práce.

V této neřešitelné situaci se Lubbock rozhodl oslovit Airyho a žádat na něm vylepšení, což bylo ovšem podrážděně odmítnuto. Lubbok nakonec ustoupil a k veřejnému čtení, dne 29.3.1832, se dostal pouze pozitivní posudek Whewellův. Ten byl pak také otištěn v Proceedings of the Roayl Society, novém periodiku Královské společnosti. Někdy v té době s peer-review začaly experimentovat také Astronomical Society of London a Geological Society of London. Termín „referee“, který se dnes běžně používá pro označení posuzovatelů dané práce v rámci peer-review, do přírodních věd přinesl geolog George Greenough z oblasti práva. Nicméně právě zavedení peer-review na půdě Královské společnosti vedlo k jeho rozšíření do dalších vědeckých společností po celé Británii. Časopisy, které nebyly spojeny s žádnou vědeckou společností, na systém peer review postupně přecházely až začátkem 20. století.

Velice brzy se peer-review stalo neveřejným procesem (dnes je např. v biomedicíně běžná praxe, že jména hodnotitelů zůstávají autorům hodnocené práce neznámá), jehož cílem bylo zamezit publikování nekvalitních prací, a ani nikdy předtím nedošlo k publikaci negativních posudků. Od začátku bylo také peer review předmětem tvrdé kritiky. Např. v roce 1845 vyšel v jednom londýnském časopise obrázek, zobrazující hodnotitele jako soudce plné závisti, kteří pod rouškou anonymity jednají ve svých sobeckých zájmech na úkor bezmocného autora.

V roce 1903 udělala Geological Society of London průzkum postojů vůči peer review a zjistila, že postoje jsou nesmiřitelně rozdílné. Slovo „referee“ mělo tak špatný zvuk, že bylo málem zakázáno používat ho na půdě této společnosti. Ještě v roce 1932 byl Albert Einstein šokován, že si jeden americký časopis dovolil poslat jeho práci na posouzení v rámci peer review. Teprve po druhé světové válce se stalo normou, že každý solidní vědecký časopis musí mít peer review (zopakujme ale, že Nature ho zavedl až v roce 1973).

Samotný termín „peer-review“ pochází z poválečné doby, kdy se výrazně zvýšily výdaje na vědu a výzkum a vědecká komunita (sousloví „scientific community“ je právě z této doby) potřebovala udržet a zlepšovat svou pověst ve společnosti. Název „peer-review“ původně pochází z prostředí vládních agentur, které na základě takto nazvaných procedur rozdělovaly veřejné peníze. Když se ze systému, založeného na referees, stalo oficiálně peer-review, byl to signál dovnitř společnosti, že vědci dokáží efektivně regulovat svou činnost a správně využívat veřejné peníze. Jak uzavírá autor článku v Nature: „Peer review se nevyvinulo pouze z potřeby vědců důvěřovat výzkumu jiných vědců. Bylo zároveň odpovědí na politické požadavky veřejné kontroly. Každý zodpovědný pokus o návrh, jak jít dál, vyžaduje porozumění tomu, že zde bývaly i jiné způsoby posuzování vědeckých prací.“

Pozn. red. BL: Dodejme k tomu, že kromě vynucování si kvality vydávaných článků může peer review také zabránit publikaci nových, nekonvenčních vědeckých zjištění, pokud jsou v rozporu s příjímaným konvenčním vnímáním daného vědeckého oboru. Jiným imperativem je, že se referee musí chovat odpovědně a neventilovat v peer review svůj akademický excentrismus.

Původní text v angličtině:

Peer review: troubled from the start

0
Vytisknout
2485

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2016