Válka na Ukrajině: Hybridní konflikt, elektronický boj, Materialschlacht

18. 3. 2015 / Karel Dolejší

Válka na Ukrajině, která se s největší pravděpodobností v příštích týdnech opět rozhoří plnou silou, má řadu unikátních rysů kombinovaných s charakteristikami velmi tradičními a naprosto nepřekvapivými. Na prvním místě jde o "hybridní konflikt", v němž zdánlivě ustálená frontová linie poskytuje zavádějící obraz, poněvadž neuplyne den, aby nedošlo k zadržení záškodníků v hlubokém ukrajinském zázemí.

Současně jde ale i o souboj v informačním prostoru, který až dosud Rusko jednoznačně vyhrává nejen na poli propagandy, když upírá protistraně i možnost získávat dostatek aktuálních zpráv z bojiště jinak než prostřednictvím HUMINT. A pod tím vším se jedná o válečný konflikt s operačním tempem snad desetinovým ve srovnání s klasickým modelem 2. světové války. Daleko spíše toto válčení na fyzické úrovni připomíná válku první, včetně faktu, že 70% ukrajinských a až 80% "separatistických" ztrát připadá na vrub dělostřelecké palby.

Posledně zmíněné údaje jsou nejlepším komentářem k propagandistické interpretaci konfliktu na základě poddůstojnických ctností. Ovšemže ve válce tohoto typu odvaha jednotlivého vojáka řeší asi tolik, jako slavný francouzský jezdecký útok u Sedanu předem odsouzený k záhubě. Lidi trhají na kusy tuny oceli a trinitrotoluenu vrhané na statické pozice s železnou pravidelností v takovém tempu, jaké dovoluje systém zásobování municí. Odvaha v situaci zmíněného typu znamená především neutéct z oblasti pod palbou, třebaže se změnila v peklo na zemi. A vítězí strana, která je lépe vybavena a zásobována. Protože ta protivníka v otevřené krajině rozstřílí na cucky z raketometů a děl a ve většině případů pak zahájí v podstatě již jen "vyčišťovací operace".

Dělostřelectvo bylo na Západě opakovaně zanedbáváno, ne-li rovnou odepisováno. Po 2. světové válce převládla představa, že jeho roli převezmou jaderné zbraně. V 70. letech zkušenost z lokálních konfliktů demonstrovala jasně, že sovětské systémy mají navrch, a vyvolala na chvíli revival raketometů a houfnic. Avšak zkušenosti z válek 90. let opět přinesly představu, že děla nahradí stíhací bombardéry s přesnou municí, takže v zásadě už nejsou třeba. Doktrinální móda postupně hovořila o technologické převaze, kulturní kompetenci a nakonec o dronech. A všechny války vedené podle zmíněných zaručených receptů byly nakonec prohrány.

Válka na Ukrajině je proti tomu "válkou chudého muže" na fyzické úrovni vedená prostředky často archaickými. Na obou stranách fronty se vedle nejnovějších elektronických systémů používají některé zbraně staré i sedmdesát let. Druhoválečné modely minometů, na jejichž munici "separatisté" přivazují improvizované balíčky střeliviny v textilních obalech namísto standardních pomocných náplní, nebo stejně staré šestasedmdesátky na některých blokpostech. Ale v zásadě se válčí především dělostřeleckými zbraněmi z konce sovětské éry, s několika výjimkami.

Nejnovější ruský raketomet 9A52-4 Tornado-S zavedený do výzbroje v roce 2014 má nahradit starší modely a podle znění dohody Minsk 2 se uznává jeho přítomnost na ukrajinském bojišti. Je lehčí než hlavní předchůdce 9A52/2 Směrč, o němž bude řeč později, a takto pojmenovaná "rodina" subtypů dovede používat munici všech hlavních starších raketometů. Varianta Tornado-S může speciální naváděnou municí 9M528 vést palbu až na vzdálenost 120 km, standardní neřízené 300 mm rakety 9M55 různých verzí s hmotností 800 kg a kazetovou, trhavou, minovou či protitankovou submunicí dostřelí až 90 km. Jedná se o šestinásobné odpalovací zařízení, takže jedna salva váží 4,8 tuny. Na území "Novoruska" se přitom nacházela jediná muniční továrna v Luhansku, kde se ovšem vyráběla pouze munice do ručních zbraní. Tento závod byl navíc jedním z prvních "humanitárních" konvojů na zpáteční cestě přestěhován do Ruska. Představa, že "separatisté" v rok trvajícím konfliktu vyrábějí téměř osmimetrové rakety pro systém Tornado kdesi v garáži z okapových rour je přirozeně zcela nesmyslná. Není pochyb o tom, odkud jsou jim přiváženy.

Varianty Tornado-U a Tornado-G v rážích 220 a 122 mm na Ukrajině zaznamenány nebyly.

Předchůdce Tornada-S systém 9A52/2 Směrč zavedený v roce 1989 představuje těžší raketomet. Je dvanáctinásobným odpalovacím zařízením pro rakety ráže 300 mm používané i Tornadem, jedna salva tedy váží 9,6 tuny. Používán oběma stranami konfliktu.

Raketomet 9K57 Uragan pochází z konce 70. let a také jej používají obě strany. Může odpálit šestnáct raket 9M27 ráže 220 mm na vzdálenost až 35 800 m. Salva raket s klasickou trhavou hlavicí váží 4,48 tuny.

Raketomet 9K51 Grad je stárnoucí "klasikou" své třídy, často kopírovanou či napodobovanou a některé novější modely (italské, turecké, slovenské...) počítají stále s možností použití jeho 122 mm raket. Model byl zaveden počátkem 60. let a od té doby vznikla celá řada variant munice s dostřelem 20 - 45 km. Na Ukrajině se nachází na obou stranách fronty, ovšem namontovaný na různých typech podvozku, takže jeho přítomnost mezi "separatisty" nelze vysvětlovat údajnou kořistí. Jedná se o čtyřicetinásobné odpalovací zařízení, tříštivotrhavá raketa 9M522 má hmotnost 70 kg, takže jedna salva váží 2,8 tuny. V době intenzívnějších bojových operací jsou takových salv denně odpáleny i desítky. Pokud by se "separatisté" zmocnili určitého množství ukrajinské munice, už by ji museli velmi dávno spotřebovat.

Systém 3M80 Buratino odpaluje z podvozku tanku T-72 třicet raket ráže 220 mm s dostřelem jen 3 500 m a velmi účinnou termobarickou hlavicí. Je určen především k palbě na polní opevnění a živou sílu na krátké vzdálenosti. Rusko jej zavedlo počátkem 90. let a Ukrajina nikdy nepoužívala. Přesto se na straně "separatistů" objevil.

Obě strany také mají k dispozici taktické rakety 9K79 Točka-U s dostřelem až 185 km.

Hlavňové dělostřelectvo zahrnuje modely samohybných houfnic 2S7 Pion ráže 203 mm, 2S19 Msta, 2S3 Akacia v ráži 152 mm, 2S1 Gvozdika v ráži 122 mm, samohybný 120 mm minomet 2S9 Nona-S; tažené modely jsou 152 mm 2A65 "Msta-B", 2A36 Giatsint-B, 122 mm 2A18 (D-30), hybridní 120 mm ruský minomet schopný také přímé palby 2B16 Nona-K využívaný "separatisty", klasický 120 mm minomet 2S12 Sani a 82 mm modely 2B9 Vasilek (automatická zbraň schopná i přímé palby) a 2B14 Podnos.

Nejlehčí z uvedených zbraní, klasický 82 mm minomet 2B14 Podnos, dokáže odpálit na vzdálenost až 4,3 km 30 tříštivotrhavých min o hmotnosti 3,14 kg během jediné minuty. Za hodinu intenzivní palby tedy jeden lehký minomet spotřebuje kolem 5 tun munice, jeden střední nákladní automobil.

Chcete-li, můžete věřit, že "separatisté" tuny munice do svých dělostřeleckých systémů vytahují z kouzelného klobouku, avšak žádná přepjatá chvála údajné nezlomné odvahy "bojovníků za svobodu" nedokáže tuto záležitost uspokojivě vysvětlit. Zato ji velice dobře vysvětlují ruské "humanitární" konvoje. Můžete se rozplývat nad vojevůdcovským "uměním" projevujícím se obkličovací operací u Debalceva, která by v roce 1944 zabrala jediný den, v rámci úsilí vedoucího k "příměří" trvala Rusům déle jak týden a vedla ke zničení každého jednotlivého domu ve městě intenzívní dělostřeleckou palbou.

Nicméně skutečný obraz války zahrnuje především propagandu, intenzivní podvratnou činnost v zázemí, bombové útoky ve velkých ukrajinských městech, radioelektronický boj vedený nejnovějšími ruskými systémy - a hrubou palebnou sílu dělostřelectva používanou oběma stranami nerozlišeně proti obydleným oblastem.

0
Vytisknout
3565

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2015