Mediální veřejná služba jako hodnota

2. 5. 2014 / Irena Ryšánková

čas čtení 22 minut

Několik poznámek, pronesených na semináři „Standardy veřejné služby v Evropě,“ konané v Senátu 22. dubna 2014. Záštitu nad seminářem měla místopředsedkyně senátu Alena Gajdůšková a europoslanec Libor Rouček.

Veřejná služba – nutnost, nikoliv rozmar. Veřejná služba – poslední veřejný prostor globalizovaného a monopolizovaného světa. Je to platforma nezávislosti a svobodných názorů v mantinelech právních i etických. Veřejná služba není ostrov sám pro sebe, ačkoliv jsou média často vnímána jako něco, co se vznáší nad vodami bez kontaktu s ostatním světem Ale tak tomu není. Veřejná služba se musí nejen řídit určitými standardy, ale bývá jejich součástí, její zaměstnanci je spoluvytvářejí. Cítíme je vnitřně a žijeme s nimi.

Veřejná služba má závazky, ať jsou již jasně dané, či je jen cítíme. Ale polis má vůči ní také závazky.

Závazky jsou

  1. Mravní (autoregulativ - vědomí služby veřejnosti, přesvědčení tvůrců)
  2. Etické (koregulativ – kodex jako podzákonná norma)
  3. Legislativní (zákonný regulativ - soubor požadavků společnosti prostřednictvím zákonodárců ve formě lex specialis)
  4. Znalostní (autoregulativ - specializace, vzdělávání, znalostní CMS)
  5. Jazykové (koregulativ - vzdělávání)

Jistoty, které by měla média veřejné služby dostávat, jsou

  1. Morální (podpora veřejnosti i decisní sféry)
  2. Finanční (zákonný regulativ - fixní náklady + dostatečná míra rozvoje)
  3. Technologické (koregulativ – přednostní příděl kmitočtů, aby byla co nejlepší kvalita záznamu, přenosu/distribuce, služeb, neboť média veřejné služby nejsou součástí trhu)
  4. Legislativní lex specialis, vynětí z pravidel trhu a nepřijatelné veřejné podpory, což zákonodárci i Evropská unie učinili

Je standardem to nejmenší- společný jmenovatel etiky, daný etickými kodexy? Nebo společný jmenovatel vzdělanosti či mravnosti? Míním tím mravnost vnitřní, autoregulující chování novinářů veřejné služby na základě vlastního přesvědčení, nikoliv tu, danou kodexy.

Jsou to snad standardy finanční, tedy nejmenší suma peněz, za níž je médium schopné nejen vysílat iks hodin denně na iks vysílačích daného výkonu, platit elektřinu, zdravotní a sociální platby za své zaměstnance. Je třeba platit zaměstnancům studium a školení, je třeba se rozvíjet, inovovat a být v čele rozvoje technologií, protože i to je jeden z úkolů veřejné služby?

Či se standardem míní pouze zákon, který máme jen proto, aby nás nevyhnali z Rady Evropy, ale jeho naplňováním se nezdržujeme? Ne..., ten zákon máme kvůli sobě, jako garanta civilizační úrovně. Jako součást společenské smlouvy státu s jeho občany o zárukách kvality jejich života.

Nebo je to a musí to být vlastně všechno dohromady, aby publikum - veřejnost věděla, co má od veřejné služby očekávat a že je reálné, aby to dostala?

Standardy jsou ale od jisté míry očekávání kvality, kterou by nám měla veřejná služba přinášet. To, nad čím máváme rukou u soukromých vysilatelů, nejsme ochotni médiím veřejné služby tolerovat ani v nejmenším náznaku. A je to dobře.

Ale jak vnímají veřejnou mediální službu občané zemí Evropy, jsou-li mnohé hodnoty vyprazdňovány byrokracií, jiné zesměšňovány ekonomy, jsou-li deklasovány potržněním – komodifikací etiky, marketinkovou deformací estetiky, okoralostí morálky, pohybující se a profit hledající na hraně zákonů?

Veřejná služba by měla „nést pochodeň pokroku“. Má totiž tu výhodu, že se nemusí spokojit s nejnižším možným jmenovatelem, aby dosáhla zisku pro své majitele. Veřejná služba nemá a nesmí tvořit zisk. Musí uspokojovat potřeby. Veřejná služba potřebuje peníze proto, aby vysílala pro všechny, aby i nejmenší menšina mohla být součástí většiny. Aby veřejná služba mohla experimentovat - vyzkoušela to, co komerční média nechtějí či nemohou.

Veřejná služba je poslední výspou společného veřejného prostoru, který v tomto globalizovaném, monetarizovaném a do jisté míry i oligarchizovaném světě existuje. Média veřejné služby jsou národními kulturními institucemi. Jsou specializovanými archivy ale i tvůrčí dílnou, laboratoří národní kultury.

Musí již od samé podstaty své existence naplňovat mnohá očekávání. Nejen ta, která jim do legislativy vtěluje parlament. Ta očekávání tvoříme my, občané.

Většina veřejnoprávních médií vznikla v první či druhé polovině 20. století vždy byla služba veřejnosti, nikoliv podnikání za účelem zisku.

V Africe jsou veřejnoprávní média také „vysíláním pro lid“, ovšem řeší převážně otázku té nejlidovější zábavy a maximálně otázku gramotnosti těch cílových skupin, které pro tamní komerční vysílatele, pokud vůbec existují, nejsou zajímavé. A tak veřejnoprávní vysílatelé v Africe vysílají povětšinou popový škvár, proti kterému jsou i venezuelské seriály intelektuální. Dlouhodobým výsledkem je kulturní odcizení národních elit a jejich podlehnutí cizí kulturní a hodnotové propagandě.

Ale Evropa očekává od vysílání veřejné služby zcela jinou kvalitu.

Teorie společenské odpovědnosti totiž říká, že sdělovací prostředky by měly plnit službu veřejnosti a být samoregulovatelné dodržováním těchto zásad:

  • dodržováním povinnosti přispět k tomu, aby demokratická společnost zůstala demokratickou v zájmu zachování svobod jednotlivce.
  • vysokými standardy profesionality a objektivity, jakož i férovosti, pravdivosti a přesnosti.
  • reflexí rozmanitost kultur, které zastupují.
  • Vyhověním právu očekávat profesionální a tvůrčí výkony.

Frederick S Siebert, Theodore Peterson, Wilbur Schramm: Four Theories of the Press. 1956.

Sociální odpovědnost ovšem dopadá nejen na reportéry a výrobce médií. Odpovědnost padá i na spotřebitele - aby se stali mediálně gramotní a byli schopni udržet vysoké, ale rozumné očekávání médií o atraktivitě vysoké kvality obsahu.

Požadavek tvorby společných hodnot zůstal v EU ovšem viset na čtyřech základních principech – „svobodách“ EHS. Ale společným rámcem se stala téměř jako jedinou hodnotou svoboda vnitřního trhu Jednotný evropský akt z roku 1987 totiž jako doplnění Římské smlouvy Zaručuje volný přístup na trhy všech ostatních členských zemí EU, tedy volný pohyb

  1. osob - Římská smlouva, Jednotný evropský akt 1987, Maastrichtská smlouva (zavedla občanství Unie), Amsterodamská smlouva,
  2. kapitálu - Maastrichtská smlouva 1993
  3. zboží - rozsudek Evropského soudního dvora 1979
  4. služeb - Akční plánu finančních služeb 1999

Teprve v březnu 2008 někoho napadlo připojit ke společným hodnotám volného pohybu i znalosti

  1. znalostí - návrh Evropské rady, březen 2008

A kde zůstala společná evropská kultura? Přece uvnitř hranic národních států. Dialog mezi národními kulturami se tak stal převážně jednosměrný a akcentoval převážně společně sdílené konzumní hodnoty.

Při hledání společných hodnot Evropy je jednou z možných cest hledání v normativních aktech. V otázkách mediálních jde kupodivu o dokumenty, vzniklé většinou na kořenovém základě „Deklarace základních práv člověka“, která vedla k podpisu Charty OSN a založení Organizace spojených národů. V uplynulých třiceti letech z nich nečerpala ani tak EU, ale Rada Evropy.

Základní dokumenty stanovují zejména

  1. Přirozenou důstojnost a rovná a nezcizitelná práva a svobody jedince, o nichž dokument „Deklarace práv člověka a občana“ ze srpna 1789 hovoří slovy „Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech.“ a preambule Charty OSN „získat víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů a žen a národů velkých i malých“
  2. nedotknutelnost soukromého a rodinného života
  3. ochranu osobních údajů
  4. svobodu myšlení a projevu, ale i svědomí a náboženského vyznání, které původní „Deklarace práv člověka a občana“ pojmenovává slovy
    „Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.“
  5. právo na objektivní a nezkreslené informace

Dalšími klíčovými dokumenty, snažícími se o integraci či definici společných hodnot, byla

  • Evropská charta pro regionální či menšinové jazyky,
  • Evropská sociální charta a
  • Evropská deklarace Výboru ministrů členských států Rady Evropy, o svobodě vyjadřování a informací, přijatá v roce 1982.

Každý z těchto dokumentů, které, byť s velkou slávou přijaty a ratifikovány vládami, v praxi jsou uplatňovány nedůsledně, otevírá Pandořinu skříňku otázek a problémů pro tvorbu jakýchkoliv společných pravidel, byť v rámci kulturně poměrně homogenního regionu, jakým Evropa stále ještě je.

Nejvyšší zkouškou dobré žurnalistiky je míra její veřejné služby.

Americký novinář Walter Williams, zakladatel a první děkan Missouri School of Journalism na University of Missouri, pozdější rektor univerzity a prezident National Editorial Association, napsal kolem roku 1906 jeden z prvních žurnalistických kodexů. Dodnes je to jedno z nejčistších vyznání, nejbrilantnější definice žurnalistické etiky a ukazuje, že úvahy o jasnosti, přesnosti, čestnosti, pravdivosti a nezávislosti žurnalistiky jako veřejné službě stály u kořene tohoto oboru. Tento etický kodex je mimo jiné brilantním popisem veřejné mediální služby.

Vyznání

Věřím v žurnalistickou profesi.

Věřím, že veřejný časopis je veřejným podnikem , že všichni kteří jsou s ním spojeni, v plné míře své odpovědnosti pracují pro veřejnost, že všechny služby, které poskytnou o něco méně než veřejná služba, jsou zradou této důvěry.

Věřím, že jasné myšlení, jasné stanovisko, přesnost a spravedlnost jsou zásadní pro dobrou žurnalistiku.

Věřím, že novinář by měl psát jen to, co má ve svém srdci, aby to byla pravda.

Věřím, že potlačení zprávy z jakéhokoliv jiného důvodu, než je blaho společnosti, je neobhajitelné.

Věřím, že nikdo by neměl jako novinář napsat, co by neřekl jako gentleman, že braní úplatků z jedné peněženky je stejné jako braní úplatků z jiné peněženky, že této individuální odpovědnosti nemůže nikdo uniknout prošením někoho o pokyny nebo někoho jiného o dividendy.

Věřím, že reklama, zpravodajství a redakční sloupky mají co nejlépe sloužit zájmům čtenářů, že jediný standard užitečné pravdy a čistoty by měl mít přednost před vším, že nejvyšší zkouškou dobré žurnalistiky je míra její veřejné služby.

Věřím, že žurnalistika, která sleduje ty nejlepší z nejlepších, zasluhující úctu, bohabojné a čestné muže, je nekompromisně nezávislá; nepohnutá pýchou názoru nebo chamtivostí síly, je konstruktivní, tolerantní, ale nikdy neopatrná, je sebeovaládající se, trpělivá, vždy uctivá ke svým čtenářům, ale vždy nebojácná, rychle se rozhořčující vůči bezpráví, je neovlivnitelná žádostí o výsady nebo křikem lůzy, snaží se dát každému člověku šanci, a mnohem víc než právo, spravedlivá mzda a rozpoznání lidského bratrství vytváří rovné šance, je hluboce vlastenecká a zároveň upřímně podporující dobrou vůli mezi národy a tmelící přátelství světa, je žurnalistikou humanity, pro dnešní svět.

Ronald T. Tartar, A Creed for My Profession: Walter Williams, Journalist to the World. University of Missouri Press 1998 ISBN 0-8262-1188-7

Totéž platí pro kvalitní žurnalistiku, která chce být službou veřejnosti a nikoliv službou zisku, dodnes .

Lord Reith, první ředitel BBC, o kterém se spekuluje, že byl autorem kréda BBC „informovat, vzdělávat, bavit CELOU SPOLEČNOST“, řekl, že odpovědností vysílání veřejné služby je „vysílat do co největšího počtu domácností všechno nejlepší v každém oboru lidského poznání, snaha a úspěch, a vyhnout se co by mohlo být zraňující“

To bylo v době počátku monopolu vysílání veřejné služby.

OFCOM, který dohlíží ve Velké Británii na veřejnoprávní vysílání, klasifikuje čtyři cíle, resp. „účely“ veřejné služby:

  1. informovat o „našem“ chápání světa,
  2. podporovat znalosti a výuku,
  3. odrážet britskou kulturní identitu
  4. reprezentovat různorodost a alternativní názory

Podle definice subjektu veřejnoprávního vysílání dle bodu 253.2 britského zákona 37 CFR je subjektem veřejného vysílání „nekomerční vzdělávací vysílací stanice, jak je definována v kapitole 397 zákona 47 a veškeré neziskové instituce nebo organizace.“

Definice vysílání veřejné služby Broadcasting Research Unit 1985 zní dodnes platně:

  • Geografická univerzalita
  • Univerzálnost vkusu
  • zvláštní ustanovení pro menšiny
  • zvláštní vztah k pocitu národní identity a komunitám
  • Vysílání vzdáleno od všech zájmů
  • Univerzálnost platby
  • soutěž v kvalitě programu, ne v sledovanosti
  • Autoregulace

V roce 1985 definovala britská Broadcasting Research Unit (BRU, 1981–1991) vysílání veřejné služby tak, že zahrnuje:

  • Geografickou univerzalitu. Vysílání programů by mělo být k dispozici pro celou populaci. (Stanice jsou dostupné celostátně, bez výjimky. Obecně platí, že „celostátní“ kritérium splní buď existencí členských stanic po celé zemi (jak je tomu v případě PBS), nebo jako u většiny ostatních veřejnoprávních stanic ve světě, je pro celostátní vysílání použito dostatečné množství vysílačů.)
  • Univerzálnost vkusu. Vysílání programů, které splní všechny zájmy a vkus. (např. BBC menšinové kanály (BBC Four a BBC Radio 3)
  • zvláštní ustanovení pro menšiny, zvláště pro znevýhodněné menšiny. (Např. S4C ve Walesu, BBC Asian Network, Radio-Canada, a australský multikulturní kanál Special Broadcasting Service (SBS), BBC podporuje multikulturalismus a rozmanitost i pomocí komentátorů a hostí různého etnického původu; Na Novém Zélandě poskytuje veřejnoprávní vysílání podporu pro Maory a jejich kulturu)
  • Provozovatelé vysílání by měli uznat svůj zvláštní vztah k pocitu národní identity a komunitám. (Například ABC – Australian Broadcasting Corporation má ze zákona povinnost „podporovat a propagovat hudební, dramatické a další múzické umění Austrálie“ a „vysílat programy, které přispívají k pocitu národní identity se zvláštním důrazem na australské regiony a venkov“)
  • Vysílání by mělo být vzdáleno od všech zájmů, – zájmových skupin, inzerentů i vlády.
  • Univerzálnost platby. Jedním z hlavních nástrojů vysílání by měla být přímá financovanost korpusem uživatelů. (Například licenční poplatek BBC, nebo dotace členské stanici v případě PBS/NPR. CBC vždy spoléhala kromě příjmů z reklamy na dotace vlády, což znamená, že musí konkurovat komerčnímu vysílání. Někteří argumentují, že to oslabuje její mandát jako skutečně veřejnoprávního vysílání, které nemá komerční zájem)
  • Vysílání by měl být strukturováno tak, aby podporovalo soutěž v kvalitě programu spíše než soutěž pro čísla.
  • Autoregulace. Veřejný (etický) kodex (Pokyny pro vysílatele – Guidelines for broadcasting) by měl nahradit zákonná omezení vysílatele

Zajímavé na tomto označení veřejné služby je důležitý bod, který praví, že veřejná služba má být placena korpusem uživatelů. Znamená to tedy, že vylučuje současné tlaky na privatizaci a grantové financování či zestátnění médií veřejné služby, ke kterým dochází zejména v postsovětském bloku. Jako by se příslovečná kola dějin otáčela zpět. Po převratech, které v socialistických zemích proběhly téměř svorně v roce 1989 a následně došlo k odstátnění

monopolních státních médií a k jejich transformaci jednak na média veřejné služby a za druhé na komerční média. Zdá se, že někteří současní „mocní“ se rozpomněli na staré časy a chtějí si veřejnou službu opět podřídit.

Proč? Aby média byla opět poslušně služebná a poplatná právě vládnoucí garnituře. To v sobě ovšem skrývá krátkozrakost: Vládci netuší, že příští volby může vládnout někdo jiný a média veřejné služby budou pak poplatná jejich protivníkům. Druhým důvodem je nezávislost. Pud sebezáchovy u politiků funguje a u mnoha z nich je imperativ veřejné kontroly jejich práce médii neveřejném zájmu hraničící s dehonestaci pracně budovaného veřejného obrazu. A pak jde o peníze. Privatizace médií veřejné služby je přece výhodou pro strádající komerční média, nebo ne?

Važme si veřejné služby. Je jednám z mála posledních veřejných prostorů, v nichž se najdou i ti nejmenší.

Abychom pochopili, jakou nepřetržitou péči věnovala Evropa doteď veřejné službě, jejím etickým imperativům a jejím zásadám i v moderní, digitální éře, zde je přehled nejdůležitějších normativních dokumentů, definujících problematiku:

Zásadní milníky v definici veřejné služby

  • Definice veřejné služby Broadcasting Research Unit 1985
  • Zpráva Peacockova výboru Britský parlament 1986
  • Kampaň za kvalitní televizi 1988
  • Prohlášení o kvalitě dětských pořadů YMA
  • Dětská televizní charta Media for Children Foundation 1995-8
  • Evropská úmluva o přeshraniční televizi Rada Evropy 1989
  • Televize bez hranic Evropská unie 1989-2010
  • Úmluva o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů UNESCO 2007
  • Definice veřejné služby European Broadcasting Union (EBU) 1993
  • 4. ročník Evropské ministerské konference o politice hromadných sdělovacích prostředků Rada Evropy (COE) 1994, Praha
  • Parlamentní shromáždění Rady Evropy 1995 - Usnesení o roli televizní veřejné služby v multimediální společnosti
  • Evropský parlament 1996 - Protokol o systému veřejné služby v členských státech (Evropská unie 1997)
  • Definice vysílání veřejné služby Nezávislá konzultační komise o veřejnoprávním televizním vysílání 2000, Londýn
  • Povolení veřejné služby (EBU 1996)
  • Bílá kniha o komunikační reformě (Britská vláda 2000-2001)
  • Britský parlament (diskuze 2001)
  • Královská charta (BBC 2006)
  • Rámcová dohoda BBC se státním tajemníkem Jejího Veličenstva pro kulturu, média a sport BBC 2006, 2010, 2011

Rezoluce, Prohlášení a Doporučení Rady Evropy (COE)

  • Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) Výbor ministrů Rady Evropy
  • Doporučení Rec (1996) 010 o garanci nezávislosti veřejnoprávního vysílání (Výbor ministrů Rady Evropy 1996)
  • Doporučení Rec (2004) 1641 o vysílání veřejné služby (Parlamentní shromáždění Rady Evropy 2004)

  • Prohlášení o zajištění nezávislosti veřejnoprávního vysílání v členských státech – (Výbor ministrů Rady Evropy 27. září 2006 )
  • Prohlášení o ochraně úlohy médií v demokracii v souvislosti s koncentrací médií (Výbor ministrů Rady Evropy 31. ledna 2007)
  • Doporučení Rec (2007) 2 členským zemím o pluralitě médií a různorodosti mediálního obsahu (Výbor ministrů Rady Evropy 31. ledna 2007)
  • Doporučení Rec (2007) 3 o úloze veřejnoprávních sdělovacích prostředků v informační společnosti (Výbor ministrů Rady Evropy 2007)
  • Doporučení Rec (2007) 16 opatřeních na podporu internetu médií veřejných služeb (Výbor ministrů Rady Evropy 2007)
  • Rezoluce 1636 (2008) o ukazatelích médií v demokracii (Parlamentní shromáždění Rady Evropy 2008)
  • Doporučení 1855 (2009) o regulaci audiovizuálních mediálních služeb (Parlamentní shromáždění Rady Evropy 2009)
  • Prohlášení Výboru ministrů o úloze médií v podpoře sociální soudržnosti a mezikulturního dialogu (Parlamentní shromáždění Rady Evropy)
  • Zpráva o financování veřejnoprávního vysílání a Doporučení 1878 (2009) o financování veřejnoprávního vysílání (Parlamentní shromáždění Rady Evropy 2009)

Mezinárodní smlouvy

  • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR) z 16. 12. 1966, definující mimo jiné svobody náboženského vyznání a projevu
  • Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (ICESCR) z 19. 12. 1966
  • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod103, zejména ve znění protokolů č. 3, 5 a 8,
  • Úmluva o právech dítěte
  • „Media development indicators“ UNESCO – komplexní soubor ukazatelů vývoje médií ve světě, které pomáhají určit strategie rozvoje komunikací v celkovém kontextu národního rozvoje na úrovni OSN

a vzhledem k přistoupení České republiky k Radě Evropy a Evropské unii také

  • Evropská úmluva o lidských právech Rady Evropy (1950)
  • Charta základních práv Evropské unie
  • Evropská dohoda o zamezení vysílání přenášeného ze stanic mimo národní území (1965)
  • Evropská dohoda o ochraně televizního vysílání (1960)
  • Evropská dohoda o programové výměně televizních filmů (1958)

0
Vytisknout
8570

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2014