Jindřich Š. Baar. Od nostalgie k nadčasové moudrosti
3. 2. 2014 / Miroslav Vejlupek
Dosud čtou beletrii, a snad všichni v Klenčí to vědí: to na matčino přání šel Holubojc mladý místo na filozofii do semináře.
Pochybujeme, že to bylo jenom přání. Myslíme na citový nátlak. Myslíme na umanutost. Na pláč a nářek nevzdělané chalupnice. (Pánbů si vzal mladičkou dcerušku, a proto Jindřich musí...)
Buď jak budˇ je osud adolescenta, příští to kredibilní autority, klasickým příkladem rodinných poměrů, v nichž je ekonomicky závislý potomek vmanipulován do role, která je završeným zrealizováním zafixovaných představ rodiče a nic na tom, že vykoupených citovým neštěstím, ba zadupanou svobodnou vůlí i znicotněnými hodnotami pokračovatelem rodu vyznávanými. Ten je jakoby majetkem a ty hodnoty jakoby nerozum. (Dodnes to tak bývá.)
Že víme, o čem mluvíme, čtenář přisvědčí, když ocitujeme z pokusu o tklivý umělecký text jiného seminaristy, Baarova přítele Ivana Kitzbergera:
"Na hřbitově jsou pomníky na hrobech. I z nás každý postavil na hřbitůvku ve svém srdci pomník, jeden jediný pomník, drahý, nejdražší v světě, a na ten pomník vyryl nápis. Jediné slovo má ten nápis -- a tisíce slov vykládá. Několik písmenek jen a tisíci jiných bys ho nevyložil. Ten nápis zní: Odříkání. Má syn otce / a otec syna, / má muž ženu / a žena muže, / má bratr sestru / a sestra bratra / má přítel přítele. // A kněz? // Je synem bez otce, / je otcem bez syna, / je mužem bez ženy, / je bratrem bez bratra, / je bratrem bez sestry, / přítelem bez přítele. // A proto třikrát blažen, má-li aspoň ten hřbitůvek. Smí nám tedy někdo zakazovati naše hroby krášlit květem myšlenek? Smí nám to někdo zakázat?"
Baar? Také měl svůj hřbitůvek a květů myšlenek dost a dost. Když odešel třiadvacetiletý ze semináře, napsal si do deníku:
"Přinesl jsem si tištěné oznámení, že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. (rozuměj roku 1892 -- pozn. aut.) míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud svůj... Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné... Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž -- mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově: Básník, kněz a spisovatel, velký, nedostižný přede mnou stojí."
Osobnostní vůle měl někdejší výtečný domažlický gymnazista z Klenčí pod Čerchovem na rozdávání a houževnatý a pracovitý byl jako málokdo. Zkrátka po bulácku.
Ale k onomu úkolu životnímu! Jan Psohlavý se zavčasu dovtípil, že být básníkem mu není dáno, zato prozatérem byl mezi katolickými kolegy velmi uznávaným, spisovatel par excellence. Třebas kněz, psací stůl mu nebyl odrazištěm ani k mentorování, ani k didaktičnosti.
A přece, přece Baarovi křivdíme. Byl jím. Byl básníkem. Sto čtyřicet pět let je tomu, kdy takřečený nekorunovaný chodský král přibyl do světa západního hraničního podhůří a pak napsal, co ve veletoku času směl, mnoho pajánů bylo o tom všem zplozeno a bezpočet přívlastků-dekorací přidáno, a přece se nám zdá nepatřičné opisovat je ještě v jednadvacátém století. Což takhle ztratit slovo o kumštu psát paralely osudu člověka a osudu stromu? Baar jej totiž ovládal a byl v tom dobrý, dobrý.
Totiž. - - - Zabrousili jsme přehluboko do dvacátého století a přistihli mladého spisovatele, třicet pět mu zrovna je, nad rukopisem povídky, kterou on nadepíše "Staré stromy". Je to název postihující Baarovu literární slabost jak pro stáří, tak pro přírodu. Mladý adjunkt Veselý obejde zestárlého ředitele panského dvora v Ohařově a přesvědčí mladého knížete, aby přikázal vytrhat alej šedesáti jabloní. Je to právě ta alej, kterou ředitel, když on adjunktoval, dal vysázet podél prašné cesty se souhlasem tehdejšího mladého knížete. Je tomu už půlstoletí. Dnes? Stromy jsou staré, nahnilé -- ředitel zesláblý, seschlý jako větve těch stromů -- starý kníže pán nemocný jako jeden každý neplodný strom v aleji.
Strojník lokomobily zvládl svoji práci za pouhé dvě hodiny. Půlstoletí se uzavřelo. Když se ředitel vrátil z objížďky dvorů do Ohařova, jemu drahé stromy ležely před ním mrtvé. Když se vrátil večer domů, na psacím stole ležel telegram: Ve Vídni zemřel starý kníže pán.
V knize ředitelova života přibyl ještě jeden list -- ten o pensionování. - - -
Ve "Starých stromech" má vrch autorova svrchovaná schopnost impersonální lásky a umělecká způsobilost antropomorfizovat. K té Baar sáhl také o deset let později (1914) při psaní povídky "Švestka". I zde má strom dar lidské řeči a poradí mladému děvčeti, aby si přineslo ...
Jen popořadě. - - - Bože, ta je naivní! Přihlouple čistá! Hanka, teprv osmnáct, služka v rodině statkáře Říhy ...
Přijede mladý Pavel Říha, a ten týden dovolené mu stačí, aby se pobavil a aby služtičku svedl. Když opět opouští dvůr přeplněný životními jistotami, přikáže své milence, totiž hračce, aby o všem pomlčela. Jenže jak by ona mohla? Přesvědčena o závazku, poblázněná, Pavla si idealizující ... Těhotná!
Pavel? Co si to taková nějaká myslí?! On má přece snoubenku a s tou se také ožení.
Stala se z ní bojovnice: napsala tedy dopis Pavlově nevěstě. Také -- teď už jen -- "nevěsta" napsala dopis: statkáři Říhovi. "Ven!" přikázal statkář, vždy počestný.
... Když nebohé zdrcené, uštvané dítě přitlačilo celý svůj majetek na trakaři až k rodnému stavení, rozkacená matka nepustí dceru dovnitř. Ať se Hana vrátí tam, kde ji zkazili! Trakař je o to těžší, ale přece jej dotlačila do Říhovic sadu, odkud vyhlížívala Pavla. Nad její hlavou zašeptala švestka: "Vystup ke mně, posloužím ti ráda, jsem silná, unesu tvé mladé tělo -- ale provaz vezmi s sebou ..."
... Když strážník časně ráno odvezl mladou oběšenkyni na trakaři do umrlčí komory, mladý Říha bez omeškání poslal šafáře vykopat a uklidit strom, který svědčil ...
Ne. Ne, což mohl znevážený, na duši ztýraný, odhozený človíček ustát tak běsivý poryv cynismu? Cynismu panského synka, cynismu společenské konvence a -- v umělecké rovině - i stromu? Což měl východisko? Spisovatel a kněz, dvojnásobný tedy znalec člověkova niterného obrazu, Jindřich Šimon Baar, řekl, že neměl.
Koho by napadlo, že ve vznešených nadějích člověka a stromu, jako i v trýznivém skonu člověka a stromu pohledáš tolik jednostejného, že umělec nedotvořit nemohl? Právě že Umělec. Před sto pětačtyřiceti lety (7. 2.) se narodil.
Diskuse