Svědectví Samiho Al-Hajj, kameramana, který "omylem"strávil ve věznici Guantánamo 6 let

14. 1. 2013

Zatímco demonstranti ve Washingtonu protestují k jedenáctému výročí otevření námořnické základny Guantánamo, znovu se otevřela diskuze o relevantnosti opatření ex-presidenta Bushe, které, jak se zdá, se nyní přelévají do agendy Baracka Obamy. Při jmenování Johna Brennana do vedení CIA, zpravodajský portál DemocracyNow! zveřejnil několik týdnů starý videorozhovor s bývalým zajatcem z Guantánama -- Sami Al-Hajj, jediný žurnalista držen ve věznici Guantánamo.

Amy Goodman dokončila reportáž spěšně, právě kvůli jmenování Johna Brennana do čela CIA. John Brennan ve svém projevu v roce 2012 bránil použití bezpilotních letadel, (označovaných americkou veřejností jako "drones") při proti-teroristických operacích na Blízkém východě. V projevu uvedl, že bezpilotní letadla se ověřila jako nejlepší prostředek pro potírání terorismu, které šetří životy amerických vojáků i civilistů ve válečných oblastech.

Jeho tvrzení bylo záhy vyvráceno, když vyšlo na jevo, že 98% obětí právě těchto letounů jsou civilisté. Celková bilance obětí jde do tisíců (PBS Frontline uvádí 2052 obětí, CIA uvádí 1400 "podezřelých militantů" a kolem 30 civilních obětí). Brennan reagoval prohlášením, že tato čísla mu před jeho projevem nebyla známa, což popírá Americký velvyslanec v Pakistánu Cameron Munter. Podle jeho slov přichází stovky lidí s obavami z dronů na americkou ambasádu, popisují hrůzné zážitky s drony a žádají konec takovéto šikany. Munter pravidelně tlumočí obavy Pakistánců do nejvyšších pater Bílého Domu, Brennan tedy o těchto statistikách musel vědět.

Brennan je také vášnivým obráncem mučení, pro které zavedl eufemismus " rozšířené techniky výslechu" (enhanced interrogation techniques), a nedobrovolných převozů zajatců do jiných zemí (extraordinary rendition). (DemocracyNow!, PBS Frontline, CIA)

Sami Al-Hajj byl držen ve věznicích v Afghánistánu a na Guantánamu bez obžaloby po více než šest let. Byl zadržen v Pakistánu v prosinci 2001 při pracovní cestě do Afghánistánu. Vojáci jej převezli do vazby USA, nejprve do věznic v Kandaháru a Bagramu, o šest měsíců později se ocitnul ve věznici Guantánamo, přestože se již předtím odhalilo, že Američané hledali jiného kameramana Samiho.

V samotném Guantánamu byl opakovaně bit a mučen. Stejně jako v Guantanámu, i v Afghánistánu byl napaden psy, byl mu nasazen pytel na hlavu, byl zavěšen na stropě. Bylo mu zamezeno spát po dlouhé dny. Vyšetřovatelé ho vyslýchali více než stokrát. Během mnoha z těchto výslechů byl dotazován na jeho nadřízené v Al-Jazeeře.

V lednu 2007, Sami Al-Hajj začal protestní hladovku proti jeho uvěznění. Po 438 dnech hladovky byl konečně propuštěn, v květnu 2008. Amy Goodman v Blízkovýchodním městě Doha zpracovala rozhovor se Samim Al-Hajj v centrále Al-Jazeery, kde Sami nyní vede oddělení lidských práv a veřejných svobod, které bylo otevřeno při jeho návratu.

Jeho svědectví začíná popisem zatčení, když se snažil překročit hranice Pákistánu do Afghánistánu.

Byli jsme v Kandaháru měsíc a pak jsme se museli vrátit zpět do Pákistánu, protože situace v Kandaháru začala být velmi nebezpečná. Zůstali jsme v Guettě, v Pákistánu. Poté, co Taliban skončil v Kandaháru, dostali jsme hlášení z centrály v Doha, abychom šli zpět a udělali reportáž o nynější situaci. 15 prosince jsme se s mým kolegou Sadahem Abdelhaqem, korespondentem Al-Jazeery, pokusili překročit hranici v Chamanu. V ten den tam bylo přes 70 novinářů z různých zpravodajských agentur a všichni byli na cestě do Kandaháru. Zastavili ale jenom mě.

Když jsem se zeptal proč, řekli mi, že dostali rozkaz zadržet kameramana Al- Jazeery se jménem Sami. Vybavuji si, že voják co mě zastavil, mi řekl: "Tebe znám, pamatuji si, že jsi již dvakrát přecházel hranice tady, a jsem si jistý, že jsi novinář. Asi došlo k chybě." Někam volali a potom mi řekli, že jim přišel rozkaz od Američanů, aby zastavili kameramana Al-Jazeery, jehož jméno je Sami.

Později v Guantánamu ale i v Bagramu mi vyšetřovatelé tvrdili, že jsem se tam dostal nedopatřením, že potřebují jiného muže. Poté jsem se dozvěděl, že američtí agenti žádali Pákistánce, aby zastavili našeho korespondenta Tayseera Allouniho. Ne proto, že by Tayseer Allouni udělal něco špatného. Chtěli se dozvědět pár informací, protože on byl posledním novinářem, který udělal rozhovor s Usámou bin Ladinem. Proto s ním potřebovali mluvit. Chtěli vědět kde ho potkal a kdo mu pomohl ho najít.

S pomocí Allaha se Tayseer dostal bezpěčně zpět do Dohy. Američané pravděpodobně vystopovali, že Tayseerův kameraman se jmenuje Sami. Ale ten Sami je z Maroka, já jsem ze Súdánu. Takže došlo k této chybě, Američané chtěli po Pákistáncích, aby zastavili Samiho, kameramana pana Tayseera, ale zastavili mě. Ale když jsme přijeli do Bagramu, hned při první příležitosti mě vzali na výslech. Jejich první otázka byla: "Proč filmuješ Usámu bin Ladina?"

Odpověděl jsem: "Já jsem Ladina nenatáčel, protože v tu dobu jsem byl v Doha. Můžete si to ověřit v mém pasu a na letenkách. Já nejsem ta osoba, kterou hledáte. A nebál bych se říct, kdybych Ladina natočil, je to moje práce a čistě moje věc. Pokud se mi naskytne příležitost natočit Ládina teď, tak to udělám. A nebudu se za to stydět, protože to je moje práce. Ale opravdu, já jsem nic z toho neudělal."

Tak mi řekl: "OK, ty jsi tady, ale my potřebujeme někoho jiného. Ty jsi tu neměl být. Ale když tě pustíme, co o nás řekneš?" Řekl jsem mu, že celému světu popíšu, co provádějí se zajatci, protože v Bagramu je mučili a bili. Děli se tam hrozné, hrozné věci. I já jsem byl v Bagramu mučen.

Byli jsme, jak si pamatuji, uprostřed noci, asi o půlnoci, 7 ledna -- pákistánští agenti nás předali Americké straně na letišti Quetta. Nejdříve nás prohledávali, potom nám nasadili černé kápě na hlavu, zakryli nám oči (Američané). Dali nám pouta na ruce i nohy. To bylo tři týdny poté, co mě Pákistánci zatkli na hranicích. Do té doby týdny jsem byl v pákistánské vazbě v Quetta, byl to normální pokoj, ale nemohl mi dovoleno opustit budovu. Ale potom mě předali na letišti Američanům.

Ti mě prohledávali a potom mě vhodili mezi ostatní lidi do toho letadla -- takového, co je pro balíky, ne pro lidi. Nejsou tam sedačky. Vhodili nás na zem a také nás připoutali lanem. Nedovolili nám mluvit nebo se na cokoliv zeptat, třeba poprosit o vodu nebo jít na záchod, nic. Když někdo promluvil, zbili ho a křičeli velmi urážlivá slova. Bylo tam asi 20 -- 25 lidí. Letěli jsme z Guetta a ještě někde jsme zastavovali, přidali k nám další zajatce a pokračovali jsme do Bagramu. Tam jsme byli na počátku roku 2002, přesněji 7. Ledna, tři měsíce poté, co Američané začali bombardovat Afghánistán.

Když jsme přijeli do Bagramu, začali nás postupně vypouštět z toho letadla. Když jsme byli u dveří, tak nás jednoho po druhém vystrčili ven, tak, že jsme padali do neznáma, a přitom nám sundali pouta z nohou, takže když jsem dopadl na zem, zlomil jsem si nohu a upadl.

V té době, v lednu, to bývá hrozná zima, pod nulou. Pořád jsem měl kápi na hlavě, jen jsem mohl slyšet lidi kolem mě, jak brečí. Slyšel jsem i štěkot psů a rány, jak někoho bijí. Pak někdo přišel za mnou a zeptal se: "Proč jsi přišel bojovat proti USA?"

Řekl jsem jim: "Nepřišel jsem sem bojovat za nikoho, jsem z -- Jsem novinář."

Zeptali se mě, odkud jsem a já řekl, že jsem ze Súdánu. Rozuměl, že jsem ze Saudské Arábie a ptal se: "Proč jsi přijel ze Saudie bojovat proti nám?" a začal mě bít také. Chytl jsem se za nohu, kde už byla podlitina a on mě začal bít do toho místa. Poté nás postavili a vyrovnali do jedné linie. Svázali nám ruce dohromady kolem paží, na začátku a na konci řady byl jeden voják a hráli si na přetahovanou.

Někteří z těch lidí, nemohli se hýbat. Tak je zbili, že ani nemohli vstát a chodit. Pořád jsem slyšel ty psy. Chodili jsme asi 20-30 minut a pak nás všechny dali na jedno místo, bylo to otevřené místo, ale cítili jsme, že tam je světlo. A tak nás po jednom dávali na to místo, byl to otevřený letecký hangár. Tam nás strčili, jeden po druhém. Museli jsme si tam kleknout a celou dobu být v té pozici.

Dál postupovali individuálně. Někoho vzali a za 10 minut šli pro dalšího. Moje číslo bylo 35. Já jsem spadl a někde jsem ležel, tak mě někdo zvedl, protože byla opravdu zima. Moje noha natékala a byla stále více citlivá, a já jsem musel klečet asi hodinu, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem jít dovnitř, protože jsem slyšel zvuky lidí. Křičeli a brečeli. Tak jsem si myslel, že je tam mučí, tak -- nebo je tam rovnou zabíjí nebo na ně používají studenou vodu nebo psa...

A pak přišel čas na mě. Moje noha, nemohl jsem se hnout, takže mě vzali silou a vhodili mě do nějaké místnosti. Tam mi poprvé sundali tu kápi. Viděl jsem tam někoho, byl nahý, bez oblečení, někdo ze zajatců. Byl jsem v šoku. A potom mě umístili uprostřed kruhu, všude kolem mě byli vojáci. Někteří měli obušek. Někteří měli zbraň a někteří měli i M-16. Mířili na mě. Ten, co byl přede mnou, začal se mnou mluvit. Ještě tam byl překladatel.

Řekli mi: "Nehýbej se, nedělej nic. Musíš uposlechnout naše příkazy. Pokud uděláš cokoliv jiného, budeš mít krev na hlavě a pak tě okamžitě zabijeme." Pak mi rozkázali... sundali mi pouta a rozkázali mi, abych si sundal své oblečení, kus po kousku. Sundal jsem ze sebe oblečení, dokud jsem na sobě měl jen spodní prádlo, ale chtěli, abych i to si sundal. Neuposlechl jsem, ale poslali na mě ty psy. Pochopil jsem, že bych měl udělat to, co po mně chtěli. Udělal jsem to, a pak mě prohledali. A potom mi dali nové oblečení, takovou tu uniformu. Vzali mě do jiné místnosti a tam se mě zeptali, jak se jmenuji, odkud jsem. Pak se mě hned zeptali: "Proč natáčíš Usámu bin Ládina? "

Řekl jsem mu: "To já nebyl."

Řekl: "Měl jsi něco u sebe?"

Odpověděl jsem, že mám u sebe pas a letenku a kameru a další vybavení z Al- Jazeery. A pak mi dali dvě deky, vlastně to bylo jen jako prostěradlo, posadili mě na židli a řekli mi: "Nehýbej se. S nikým nemluv." To už bylo ráno. Pamatuji si, že jsem usnul. Zapoměl jsme se modlit, zapomněl jsem na všechno. Jen jsem spal až do večera, dokud mě nevzbudil křik vojáků z venčí. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem mnoho zajatců vedle mě, na židlích a kolem nás vojáci.

V Bagramu jsem byl 17 dní. U výslechu jsem za tu dobu byl jen jednou. Po deseti, nebo patnácti dnech; zase se mě ptali na jméno, národnost a proč natáčím Usámu bin Ladina. Tam jsem řekl, že jsem to nebyl já a že mám mnoho důkazů. Také jsem řekl, že máme korespondenta v Al-Jazeeře v Kábulu, který zprostředkoval to interview. Já jsem nikdy v Kábulu nebyl. Ani jsem nikdy neviděl toho korespondenta.

Zeptal se mě pak, co řeknu, když mě propustí, a já odpověděl: "Řeknu všechno, co jsem tady viděl. Mučili jste nás. Uráželi jste nás. Nedovolili jste nám jít na záchod. Jenom třikrát denně. Taky jste nám nedovolili stát nebo procházet se. Není zde voda, abychom se mohli připravit k modlitbě. Žádné jídlo, jenom jedno za den. Voda je ledová. Nedali jste nám přikrývky, dostatek přikrývek. I ta láhev vody vedle nás je ráno plná ledu, není tam co pít, protože teplota zde je pod nulou".

Začal se smát a zeptal se mě, s čím potřebuji pomoc. Řekl jsem, že potřebuji dvě věci. Potřebuji zpět, chci za svojí rodinou, a potřebuji papír, něco pro Al-Jazeeru, aby věděli, že jsem byl tady po tyto dny. On mi řekl, že to pro mě nemůže udělat. A zeptal se, co potřebuji zrovna teď. Poprosil jsem ho, aby zavolal doktora, aby se podíval na moji nohu, a také nějakou deku. Dal mi další prostěradlo a slíbil mi, že přijde doktor. Ale žádný doktor nepřišel, co jsem byl v Bagramu.

Sami Al-Hajj pokračuje vyprávěním hrůzných zážitků z převozu z Kandaháru do Guantanáma.

Přemístili mě na letiště v Kandaháru, kde jsem opět žil jako vězeň s dalšími zajatci. Tam mě také vyslýchali, tentokrát chtěli vědět všechno -- od mého narození až k tomu osudnému přechodu přes hranice. Také došly k závěru, že nemám v cele co dělat a slíbili: "Pustíme tě, ale nikdy tě něpošleme do Qataru. Poletíš do Sůdánu." Také souhlasili, že mi vypíší potřebné dokumenty a celou dobu jsem byl s nimi. Ale varovali mě, že tohle není pro média. Souhlasil jsem. Ale nakonec, 13. června 2002 jsem se ocitl na palubě převozu do Guantánama.

Vzali nás, dali nám na hlavu černé pytle, ale tentokrát nám nasadili i něco jako, na uši... sluchátka. A také neprůhledné brýle. Navíc jsme dostali rukavice, ale jiné. Nebyly tam, bylo tam jen jedno místo na všechny prsty. A také zase pouta, ale teď to bylo jiné, měli speciální pouta na ruce a kolem pasu. A dali to nakrátko, abychom byli pořád shrbení. Nutilo mě to se uklonit.

Z Kandaháru nás odvedli 13 června, 2002. Jak se pamatuji, letadlo přistálo po asi 5 hodinách, přestoupili jsme a pokračovali do Guantánama, bez záchodu, bez jídla, bez spánku. Také tam nebylo kde sedět. Seděli jsme na dřevěné desce na zemi a za námi seděli vojáci. Když bylo vidět, že usínáš, tak tě uhodili do hlavy. Do Guantánama vzali tak 40 lidí.

Tohle vše se odehrává potom, co mi v Kandaháru slíbili, že mě propustí. Řekli mi, že mě pustí, že mě nepustí v Qataru, ale v Súdánu ano. "To mi nevadí, kdekoliv," řekl jsem jim, ale oni -- nevím proč si to rozmysleli.

Když mě v Guantánamu znovu vyslýchali a chtěli slyšet můj příběh od narození k zajetí, byli tam tři vyšetřovatelé -- Jeden z FBI, jeden z CIA a jeden z Armády USA. Tři lidé a jeden překladatel. A řekli mi: "Tvůj příběh je čistý, nic jsi neudělal. Ale teď se nacházíš v Guantánamu, musíme počkat, než se k nám dostanou zprávy z Pentagonu. Do té doby chceme, abys byl trpělivý a spolupracoval s našimi lidmi."

Později, někdo přišel a řekl: "Jsi tady, aby ses připravil na naši budoucí spolupráci." Zeptal jsem se, co to znamená. Odpověděl: " Řekl jsi v Kandaháru, že jsi ochoten s námi spolupracovat."

"Ano, to jsem řekl, ale kooperací jsem myslel odpovídání na otázky, nikoliv práce s vámi."

Řekl, že ne, že oni tomu rozuměli tak, že chci být s nimi, pracovat pro ně. Začali mi nabízet americké občanství a že se postarají o moji rodinu, že budu pracovat pro CIA, zatímco budu dál zaměstnancem Al-Jazeery a budu je informovat o spojení mezi Al-Jazeerou, Al-Kajdou a teroristy a dalšími lidmi z Blízkého východu. Samozřejmě jsem to odmítl. "Jsem novinář a zemřu jako novinář. Nikdy nebudu pracovat nějak jinak, jedině jako novinář."

Nakonec jsem rezignoval a čekal na propuštění až do května 2008, 1. května mě propustili a já jsem se vrátil domů...

Sami dále popisuje formy fyzického a psychického násilí a fungování v kontroverzní věznici Guantánamo.

Během té doby používali metody mučení na všechny zajatce, i na mě, protože vojáci, ti nevěděli, kdo jsem. Byl jsem jen číslo, 345. Jednali se mnou proto stejně, jako s ostatními zajatci v Guantánamu nebo v Kandaháru. V Kandaháru, například, během těch pěti měsíců nám nedovolili jít do sprch, až dokud jsme neměli v těle brouky. Ale v Guantánamu je hlavní věc psychika. Mají zvláštní psychologický tým. Radí vojákům, jak nás mučit.

Například jim radí, aby uráželi naše náboženství ničením našich Koránů a splachováním Koránů v záchodě. Viděl jsem to na vlastní oči, ano. Viděl jsem je, udělali to nesčetněkrát. Spláchli i můj Korán. Nebo například, vzali mi Svatou knihu a on řekl: "Nesejdu dolů, dokud neodpovíš na moje otázky." Používají psy, používají sex, cokoliv je napadne.

Chtěli vědět, jak funguje Al-Jazeera. Ptali se mě na kontakty, kdo je a jak funguje spojení s Al-Kajdou. Ptali se mě na lidi co pracují pro Al-Jazeeru, jejich původ, kdo dává Al-Jazeeře peníze, kdo pomáhá Al-Jazeeře, jaká je mise Al-Jazeery, proč Al-Jazeera posílá své lidi do válečných zón.

Používají psy, poštvávají je k zajatcům. Zajatec je v jedné místnosti, tam, kde se vyslýchá, a pak tam vpustí psy. Než vás ten pes dostihne, vojáci je zastaví. Ale viděl jsem i jednoho zajatce, ten pes mu ukousl prsty. Psy používali hodně často. Také bylo časté, ale to se mi nestalo, že používali vodu -- waterboarding. Stalo se to jiným, ale mně ne.

Následky protestních hladovek

Mnohokrát nám nařídili, abychom si sundali všechno oblečení a drželi nás na jednom místě. Protože nás uráželi, zejména naši víru, častokrát jsme drželi hladovku. Když se rozhodnete pro hladovku, nechají vás bez jídla 30 dní. Pak používají takovou trubici.

Jednou nás drželo hladovku asi 20. Nejdřív nás vzali do nemocnice, po těch 30 dnech. Potřebují nějaké testy, že jsme opravdu nic nejedli. Potom nás začali krmit přes ty trubice v nemocnici, spoutali nám ruce a nohy a také hlavu a začali nám strkat trubici do nosu. Připoutali nás k posteli a krmili nás trubicemi v horizontální poloze. Tu trubici nám prostrčili skrz nozdry. A když tu trubici instalují do těla, dělají to silou, ne jako doktoři. Dělají to rychle a pak se někdy stane, že to jde do plic místo žaludku. Když vám pak začnou podávat první dávku vody, začnete se dusit.

Po tom prvním krmení vás dají na samotku. A tam jsou speciálně upravené židle. Jsou na nich všude pouta, a pásky. Takže tě přikurtují k té židli a spoutají tě kolem paží a nohou a dají ti pásy přes čelo a přes bradu. A to tě nutí se přehýbat dozadu. Pak přijdou nějací lidé, pochybuji, že to byli doktoři nebo zdravotní sestry -- nějací lidé, mají na sobě armádní uniformy, a začnou vám do nosu silou tlačit krmící trubici.

Když držíte hladovku, tak se váš žaludek zmenší. A musí nám dát dvě dávky, jednu s vodou a jednu s nějakým jídlem. Protože potřebujete nejdřív vodu. Pak to zvednou a voda teče vám přes nos do těla. Trubicí do žaludku. Ale oni nám dali asi 20 nebo 24 lahví vody. Zvraceli jsme, a pak nám dali víc, víc a víc. Nepřestávali, pořád víc a víc a my jsme opakovaně zvraceli.

Abyste rozuměli, ta trubice není malá, jako při normálním umělém krmení. Je velmi široká, prostrčí vám to silou nozdrami až do žaludku, a když to vyndávají, dělají to velmi rychle a bez varování, vytáhnou to a vy vidíte krev všude na té trubici. A oni tu trubici ani nevyčistí. Používají jednu trubici na všechny z nás, co jsme drželi hladovku. Vidíte krev a všechno ostatní zachycené uvnitř té trubice.

Zeptal jsem se jich, proč to dělají. "Chceme, abyste ukončili hladovku. " Řekli nám na rovinu.

Rozhodl jsem se pro hladovku z mnoha důvodů. Za prvé, jsme v Guantánamu drženi bez soudu, bez obžaloby. Nedají nám žádnou možnost obrátit se na soud a mluvit o našem případu. I když se zázrakem dovoláme soudu v Americe, oni nám strčí klacky pod nohy a nic z toho není. To je první důvod. A za druhé, zabili tam už tři lidi. Yasser Al-Zahrani a Manei Al-Otaibi a taky Ali z Yemenu. Tři lidé, zavraždili je v Guantánamu a veřejnosti tvrdili, že spáchali sebevraždu. Ptali jsme se, říkali jsme; "Tak nám řekněte, jak se zabili?"

A za třetí, nedovolí nám jakoukoliv komunikaci s rodinou, nemáme vůbec žádný přehled o situaci v našich domovech.

Zamezení kontaktu s příbuznými, manželkami a dětmi, cenzura dopisů

Během těch necelých 7 let jsem nikdy neviděl svoji ženu. Ani mého syna. Když mě pustili, viděl jsem svého syna devítiletého. Opustil jsem ho, když byl miminko, a našel jsem ho jako mladého hocha. Můj syn, Mohamed, neviděl jsem ho vyrůstat, neviděl jsem nikoho z mé rodiny, jen dopisy, a ani ty jsem si nemohl přečíst, protože je cenzurovali.

Dočetl jsem se, že můj syn má XX let, že dostal XX na vysvědčení. Takové věci vyškrtali. Pokud moje žena napsala, že se na mě můj syn ptá, tak to také vyškrtaly, vyškrtaly veškeré zprávy o Al-Jazeeře... Někdy jsem dostal jen dopis, ze kterého jsem si přečetl "Můj drahý muži" a potom už jen "S láskou, tvoje manželka." A celý dopis byl cenzurovaný. Ten dopis mám pořád doma. Ptal jsem se manželky, co mi psala: "Psala jsem ti o rodině, o novinkách v rodině."

Sex jako nástroj mučení

Mě naštěstí nikdo sexuálně neobtěžoval. Dělají to, naštěstí ne mě, ale jiným zajatcům. Ale dělali sexuální věci přede mnou. Přišli tam vojáci, muž a žena, a dělali to přede mnou. A když jsem přišel do místnosti k výslechu, našel jsem tam ten magazín. A někdy taky pustí video, zhasnou ve všech místnostech a pustí ten film. Porno. Film, a taky můžeš vidět časopisy všude, v místnostech vyšetřovatelů, hlavně, když odmítáš odpovídat. To potom odejdou a nechají tě tam. Jsi v té místnosti 8 -- 9 hodin, zhruba. A pak tě přesunou zpět do cely.

Ale nejhorší asi bylo, když to dělali přede mnou. Dělali všechny sexuálnosti. Mají na sobě oblečení. Muž a žena, vojáci. Díval jsem se na muže a ženy při sexuálním styku. A potom ti samí lidé přijdou, sundají mi pouta a odnesou mě zpět do mé cely.

Náhodné násilí

Bili mě, bití je normální. Každý den nás bili, někdy i povolali speciální tým do cely, kteří tě zmlátí a prohledají celu. Častokrát mě taky bili hlavou o zem, dokud netekla krev. Hodně, hodně často, ne jednou nebo dvakrát. To je normální, takové věci, pro ně.

Den propuštění

Věděl jsem předem, že mě propustí. Bylo to 1. května, 2008. Několik dní před propuštěním za mnou přišel Clive Stafford Smith a řekl mi o tom. A i předtím za mnou přijela skupina lidí ze Súdánské a katarské vlády. Jako poslední přišli i pracovníci z Červeného kříže. Ptali se, zda-li jsem byl nucen k cestě do Súdánu. Řekl jsem, že ne. Potom jsem měl ještě pár chvilek na výslechu, kde mi řekli: "Rozhodli jsme se tě propustit a vrátit tě zpět do Súdánu, ale jsi pořád naším nepřítelem. Musíš podepsat papír, že nikdy neopustíš Súdán, nevycestuješ ze Súdánu, a že už nikdy nebudeš pracovat na poli žurnalistiky."

Nepodepsal jsem. Ten den jsem pořád ještě držel hladovku, takže mi na rozloučenou strčili trubici do žaludku. Hladovku jsem skončil až v Súdánu, v nemocnici. Přestože jsem byl formálně svobodný, cestoval jsem na svobodu stále jako zajatec USA. Pouta, rukavice, brýle, sluchátka, kápě. Klečení na zemi. Letěli jsme přímo do Iráku, přistáli jsme v Bagdádu. Letěl jsem s dalšími dvěma lidmi ze Súdánu a ze sedmi lidmi z Afghánistánu. Ještě tam byl jeden z Maroka, ten letěl s námi do Súdánu a pak už sám do Maroka. Když jsem přistál v Chartúmu, omdlel jsem. Moje rodina byla tou dobou v Doha, ale když jsem otevřel oči v nemocnici, už tam na mě čekali. Svého syna jsem poznal, ne podle vzhledu, ale cítil jsem, že je to on. Byli jsme v Súdánu asi dva týdny a pak jsme se vrátili do Qataru, kde jsem pokračoval v práci pro Al-Jazeeru. Al-Jazeera založila nové pracovní oddělení, které se specializuje na zprávy o lidských právech a vzdělává zaměstnance v této oblasti. Spolupracujeme také s organizacemi jako Červený kříž, OSN a UNESCO.

Psychologické následky z pobytu v Guantánamu:

Když jsem byl v Guantánamu, ptal jsem se sám sebe, jestli je to dobře nebo špatně. Asi to bylo dobře, že jsem se tam jako novinář dostal, být uvnitř toho a stát se přímým svědkem událostí. Považuji to za své poslání od Boha, abych světu řekl o tom, co jsem zažil. Dostal jsem novou víru ve své povolání, a jsem poučen o porušování lidských práv. Věřím v lidská práva, věřím v lidskou svobodu. Znám utrpení lidí, kteří přijdou o svoji svobodu.

Na druhé straně to bylo sedm let života, a není lehké jisté věci zapomenout. Pořád mám noční můry, probouzím se uvnitř noci, zpocený a v šoku, že jsem pořád v Guantánamu. Také vztah mezi mnou a moji manželkou i mým synem je jiný, než v normálních rodinách. Mám rád ticho a vyhledávám jej. Nesnesu zvýšený hlas. Sedm let jsem byl pod světlem, nebylo nám povoleno jej vypnout. Nenávidím psy. Na psychice se to odráží.

Vím ale, že jsem z toho vyšel velmi dobře. Vrátil jsem se k rodině, viděl jsem, že se jim dařilo dobře, že se o ně Al-Jazeera postarala. Našel jsem práci. Ale ostatní propuštění nenajdou práci. Nevrátí se ke svým rodinám. Znal jsem se s jedním zajatcem z Alžírska. Drželi ho v Guantánamu 6 let a pak jej vrátili. Teď žije v Alžírsku, je "svobodný," ale je daleko od své ženy. Ta je v Pákistánu. Doteď neviděl svoji rodinu. Další onemocněli a nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Další jsou znovu ve vězení, tentokrát v jejich vlasti. Je tu hodně, hodně utrpení. Jejich rehabilitace není dodnes u konce.

Nikdo jim nechce pomoci. Ti lidé mají na čele nálepku terorista z Guantánama, nikdo jim nedovolí cestovat, ani mít pas či jiné dokumenty. Pořád je považují za teroristy, ale ani jeden z nich nebyl obviněn, stejně jako já.

Plány do budoucna

Hodlám zažalovat americkou vládu za to, co se mi stalo. Snažím se otevřít případ proti Bushově administrativě a samotnému ex-presidentovi. Založili jsme organizaci v Ženevě, jmenuje se Guantánamo Justice Centre (centrum spravedlnosti). Úkolem této organizace je pomoc lidem, kteří jsou stále zavření v Guantánamu a najít zemi, kde by je přijali. Dále pomáháme propuštěním v jejich rehabilitaci. A třetím úkolem je spravedlnost pro zajatce, které bude učiněno za dost jedině soudním procesem proti Bushově administrativě.

Nově jsme otevřeli soudní proces proti Bushovi v Ženevě. Obnovujeme jej vždy, když plánuje cestu do Ženevy. Tu poslední v březnu 2011 zrušil. Zkoušeli jsme pak otevřít ten případ v Kanadě, když byl tam, ale Kanada to odmítla. Nyní vedeme proces i proti Kanadě. Také se snažíme zahájit proces proti Parvízu Mušarafovi, pákistánskému prezidentovi. Ten je nyní v Londýně.

My a mí spolupracovníci jsme si vědomi faktu, že to, co se nám stalo, není chybou všech Američanů, ale jejich vlád. Potkal jsem dobré Američany, jako například Clive Stafford Smith, Cory, Zachary. Poslali nám do Guantánama miliony dopisů, aby nás podpořili. Udělali to pouze z přesvědčení, že to, co se děje v Guantánamu, je špatné. Nikdo jim za to neplatil.

Jsem rozhořčen Obamovým postojem. Slíbil zavřít Guantánamo, ale svůj slib nedodržel. Doufám, že jeho druhé volební období přinese změnu. Chci, aby zavřel Guantánamo. Guantánamo je ostuta USA. Před mým zážitkem v Guantánamu jsem USA velmi respektoval, respektoval jsem jejich demokracii a jejich svobody. Jsem obeznámen s historií USA. Bush zničil veškerou kredibilitu USA ve světě, a Obama zatím neudělal nic proto, aby to napravil. Ani zavření Guantánama.

Zdroj: ZDE. Českou informaci připravila Markéta Růžičková.
0
Vytisknout
4262

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2013