Přísně tajné!

14. 12. 2012 / Jan Sláma

čas čtení 3 minuty

Možná z jakési nostalgie mne na jaře napadlo, že všem svým spolužákům ze střední školy v letošním roce popřeju k narozeninám.

Na škole mi sdělili celkem bez problémů příslušné údaje a já začal naplňovat svůj záměr. S někým jsem kontakt nezískal, ale s většinou ano. Reakce byly různé. Od potěšeně kladných až po chladně překvapených. Teď s odstupem se podivuji, jak relativně snadno mi bylo umožněno tento plán nastartovat. Následně ukáži proč.

Nastal poslední měsíc v roce a i v něm jsem měl připravenou gratulaci. Z posledního srazu jsem měl mailovou adresu a tak jsem sestavil blahopřání a poslal. Ale ouha, gratulace byla nedoručitelná. Chlapec je už možná po smrti, stejně jako už někteří před ním, řekl jsem si, nicméně jsem se o tom chtěl ubezpečit.

Bydliště jsem znal, tedy mne napadlo, že na MěÚ mi řeknou. Neřekli, telefon nikdo nebral. Zkusím to na poště, byl další spásný nápad. Výsledek stejný, nikam se nedovoláte. Takže jsem zavolal policii. Tam to budou vědět určitě. "Pane, to je tak citlivá informace, že ji nelze sdělovat", povídal policista na druhém konci drátu. " Já ale žádné tajné údaje nechci, já vím jak se jmenuje, vím kde bydlí, vím kdy se narodil a jen bych chtěl vědět jestli ještě žije. Víte, dnes má narozeniny a chci mu popřát."

"Nelze", tvrdě mne odmítla ruka zákona. Tak jsem poděkoval a přemýšlel dál. Minule se říkalo, že snad dělá kostelníka -- zavolám tedy na farní úřad. Pan farář byl ochotný, dokonce mi sdělil "přísně tajné" jméno jejich kostelníka, ale kolegu neznal. Tak skončil den prvý.

Následující den jsem zavolal znovu na policii. "Třeba tam bude někdo méně komisní" řekl jsem si. Ale nebyl. Jestli někdo žije, čili nic je údaj přísně utajený. Tak co budu dělat. V telefonních číslech města mi padlo do oka číslo oddělení pro výběr poplatků. Paní, která zvedla telefon, dokonce mého kolegu znala a ujistila mne, že opravdu žije. Tak mu pošlu dopis a budem oba rádi.

Ale to není ještě ten šťastný konec. Komisní jednání policie mi vrtalo hlavou a tak jsem zavolal na Úřad pro ochranu osobních údajů. Tam mi sice potvrdili, že třebaže znáte všechny ostatní tajné údaje o osobě, tak to, že ještě žije, je údaj nejtajnější. Ale ať si ještě zavolám na Ministerstvo vnitra. Ministerstvo se podivilo, že mne na ně odkazuje ten, kdo je stále kontroluje, ale dalo za pravdu místnímu orgánu. Nicméně za pětset korun se prý mohou poptat v jakési službě vyhledávající osoby. Výsledek ale není zaručen a po telefonu už vůbec ne.

Tak nevím. Je to hezké, že se o nás nikdo nesmí nic dozvědět, když my se pak dozvídáme, jak se na skládkách nacházejí zdavotní karty, jak ve všech možných formulářích nám podsouvají podepsání práva o disponování s našimi vlastními osobními údaji, jak se tyto údaje prodávají v celých databázích a jak nám chodí poštou všelijaké nabídky v obálkách s přesnou adresou. Bůhví, jak k těmto údajům přišli. Jsou přece velice citlivé, ba co dím přísně tajné.

0
Vytisknout
22984

Diskuse

Obsah vydání | 17. 12. 2012