Izraelská osada Har Homa.

Zásahy proti osadníkům: spravedlnost, anebo antisemitismus?

5. 12. 2012 / Jiří Kalát

Osady ani osadníky tolerovat už nebudeme! Tak nějak lze popsat zprávu šířící se kuloáry EU. Komise blízkovýchodních expertů nedávno doporučila vydat zákaz vstupu "agresivním izraelským osadníkům" (více informací ZDE). Izraelští představitelé se bouří a vyjadřují nelibost nad tímto rozhodnutím. V tom jim však nepomohl premiér Benjamin Netanjahu, která schválil výstavbu další 3 000 obytných jednotek v osadách na západním břehu Jordánu a Jeruzalémě, jako odplatu za hlasování v OSN. Mnohé země, v čele s Británií a Francií, hrozí stažení svých velvyslanců z Izraele. Izolace židovského státu se prohlubuje.

Hlavní neznámou zůstává všeobecně to, co osady vlastně jsou. Můžeme najít některé termíny snažící se problém řešit, ale ve zmatku právnických kliček nynějších vyjednávání, je celkem těžké se vyznat v tom, co vlastně taková osada je a kdo je ten osadník. Právě díky "demokratickému právnímu uspořádání Izraele" se mnoho případů rozhodnutí o patřičném statusu táhnou i roky. Vlastní definice osady nejsou jednoznačné, či minimálně nejsou uznávané všemi zapojenými stranami sporů. Velice záleží na umístění, způsobu získání půdy (koupě, konfiskace, okupace atd.) i na vyjádření armády i soudu, tedy půda pro právníky jako stvořená. Největší boje o území se tak již dávnou nevedou zbraněmi v poušti, ale u soudů po celém Izraeli a nejen tam. I když i na pěsti, nože a střelné zbraně, také občas ještě dojde.

Problém osadnictví se dostává na stoly evropských politiků stále častěji, stejně tak i na stránky našich novin. V posledních týdnech se například mluvilo o zákazu dovozu výrobků z okupovaných území do zemí EU (ZDE), což je to reakce na upozornění několik nevládních organizací ohledně finančních toků do Izraele i Palestiny. K osadnické politice se staví negativně jako EU i OSN a nebo USA v čele s prezidentem Barackem Obamou.

Tedy: cože jsou to ty osady a osadníci?

Před i za branami Jeruzaléma

Osad je mnoho druhů, od "outpostů" (třeba jen několik stanů) až po plně vybavená města, jakými jsou například Ariel (skoro 20 000 obyvatel) nebo Ma'ale Adomin (36 000 obyvatel). V tomto širokém spektru avšak můžeme naleznout některé vodítka, jež tato osídlení dokáží rozdělit do několika základních skupin. Začneme s outpostem. Zatímco všechny osady jsou nelegální podle mezinárodního práva, outposty jsou nezákonné i podle práva izraelského. Většinou se jedná jenom o shluk stanů či "unimo buněk", které se pozvolna rozšiřují. Časem se stanou součástí již existující osady a nebo je začne chránit armáda. V tu chvíli je pro "potřeby armády" zavedena voda, elektřina a třeba i autobusové spojení. Tato činnost, prováděna většinou ideologickým osadníky, je podporována mnoha politiky (včetně premiéra Benjamina Netanjahu či ministra obrany Ehuda Baraka), přestože oficiálně je vládou potírána. Z mnoha outpostů se tak časem vyvinou osady. Jejich obyvatelé požádají po uplynutí určité doby vládu o zpětné uznání a legalizaci. Ta jim většinou vyhoví, přestože mnoho těchto staveb stojí na ukradené či zabavené palestinské půdě. Nutno podotknou, že v posledních letech se situace mění. Zvláště díky práci mnoha neziskových či mezinárodních organizací se případy legalizace dostávají před nejvyšší izraelský soud, který často nařídí vyklizení outpostů. To sebou přináší prudké demonstrace i útoky ze stran osadníků a konfrontace s IDF (Izraelské obrané síly).

Zbylá (podle Izraele tedy legální) osídlení se dají rozdělit do tří kategorií (je tu ještě čtvrtá, týkající se Golanských výšin, ale to je problematika trochu jiná a proto ji ve svém textu opomenu). Asi nejpalčivější, z pohledu palestinsko-izraelského mírového procesu, je osidlování Jeruzaléma, tedy těch částí získaných po šestidenní válce v roce 1967. Ty byly Izraelem anektovány a v roce 1980 obě spojené části, tedy západní i východní, prohlášeny hlavním městem židovského státu. Mezinárodní společenství i právo se na toto ustanovení dívá jinak a toto rozhodnutí nikdy nebylo oficiálně uznáno. Však výstavba se od té doby nezastavila, naopak je neustále rozšiřována a podporována. Do této skupiny patří například osada Gilo (více o osadě Gilo ZDE), jenž se velice často objevuje na stránkách světových deníků, a to právě kvůli pokračující výstavbě. Dále pak i osada Har Homa v těsné blízkosti Betléma. Zde žijí převážně lidé, kteří sami sebe za osadníky nepovažují ( o tom dále). Však poté jsou tu i extrémisté, kteří osidlují osamocené domy uprostřed arabských čtvrtí, jakou je například Silwan, či přímo ve starém městě. Zde pak žijí pod dozorem ozbrojené ochranky, kterou platí povětšinou stát Izrael, a za podpory bohatých sponzorů osidlování i vzniku tzv. "Velkého Izraele".

Do druhé skupiny by bylo možné zahrnout velké aglomerace osad, které se nacházejí na palestinské straně tzv. zelené linie. Jejich návštěvník si ani prakticky neuvědomí, že se nenachází v Izraeli, ale je na palestinských územích. Mají například vlastní silnice, které ovládá izraelská armáda a kvalitou jsou naprosto stejné jako ty v Izraeli. Dále jsou zde synagogy, obchody školy, dokonce i univerzity a další "izraelské" vybavení. "Počkej já nejsem žádná osadnice, ke mně domu jezdí MHD z Jeruzaléma, jak by to mohla být ta tvá Palestina," řekla mi jednou během rozhovoru moje kamarádka Susanna Elkin, které pochází z osady Male Adomin. Ani s pomocí internetu ji nebylo možné přesvědčit o opaku. S těmito osídleními se počítá v izraelském plánu budoucího rozdělení okupovaných území za pomocí takzvané separační bariéry, která se začala stavět v roce 2002. Jedná se například oblast osad Guš Etzion a nebo Modi'in Illit. Zeď tyto obce obkružuje a tím je postupně připojuje k Izraeli na úkor Palestinců. To sebou nese mnohé komplikace se zabavováním palestinské půdy, nebo znesnadněním či zakázáním přístupu k ní. Také zde často dochází k demonstracím, které si občas vyžádají i lidské životy. To vše ve jménu rozšiřování osad a ukrajování si čím dál věší porce z koláče zvaného Svatá země.

Třetí skupinou jsou osady přímo v srdci Palestiny a nebo na její odvrácené straně v údolí Jordánu. Sem patří i například osada Itamar, místo masakru rodiny Fogelů (více ZDE), či Kirjat Arba, jejíž obyvatelé oslavují Barucha Goldsteina (který zabil 24 muslimů přímo v mešitě) jako hrdinu, a mnoha dalších. Mezi nimi nechybí ani miniaturní osady přímo v srdci Hebronu, které musí chránit silná vojenská posádka o síle skoro 3 000 mužů (více o hebronských osadách ZDE). Jsou to většinou osady mnohem menší než předešlé dvě kategorie, chuději vybavené i cesta k nim je náročnější a nebezpečnější, protože je nutno projíždět přes okupovaná území. Tyto místa převážně hlídá IDF anebo soukromé bezpečnostní agentury. Zde žijí převážně ideologičtí, mnohdy až fanatičtí osadníci, vyznávající ideu "velkého Izraele", jsou velice dobře vyzbrojeni, vycvičeni a potencionálně nebezpeční nejenom Arabům, ale i Izraelcům, kteří s nimi nesouhlasí.

Osadníkem pro peníze anebo pro boha

Kdo v těchto osadách vlastně bydlí? Marek Čejka ve své knize Izrael a Palestina rozděluje osadníky na dvě skupiny, osadníky pragmatické a ideologické. Celkem jich na okupovaných územích (včetně Jeruzaléma) podle The New York Times žije skoro půl milionu. První skupinu obsahují lidé, kteří se na západní břeh Jordánu (oni území nazývají Samaria a Judea) přistěhovali z důvodů finančních. Jedná se především o pobídky izraelské vlády ve formě výhodných půjček, levnějšího nájmu či dopravy atd.. Tito lidé zde většinou žijí bez nějakých nároků (jedná se mnohdy o nové přistěhovalce, kteří nemají hluboké vědomí palestinského konfliktu či jinou možnost ubytování) a v případě náhrady, by se z osad i odstěhovali. Jde přibližně o 350 000 lidí.

Skupina druhá je mnohem problematičtější, afektovanější a nezvladatelnější. Jsou to ti, kteří "s Biblí v ruce kráčejí po zemi izraelské a podle starých příběhů vyměřují nový stát Izrael." Ozbrojení, nebezpeční a odhodlaní chránit svůj "nárok na bohem darovanou zemi" i se zbraní v ruce. Tito fanatici z okupovaných území neodejdou, a když ano, tak rozhodně ne dobrovolně. Jejich vliv se ukázal například při evakuaci Gazy v roce 2005, kdy mnozí rabíni vyzívali k násilí proti izraelské armádě a jejím vojákům doporučovali sběhnutí či neuposlechnutí rozkazů. Vojáků z osad sloužících v IDF je poměrně velké množství a jejich lokalita pochopitelně náleží spíše s jejich rodinám a přátelům, než státu Izrael. Ideologické osadníky je možné dostat z Palestiny jedině násilím, což by v důsledku mohlo znamenat i občanskou válku v židovském státě. Právě z těchto lidé se rekrutují ti "agresivním izraelští osadníci," kterým možná EU zakáže vstup na své území. V mnoha případech mají na svědomí útoky na Palestince, jejich majetek a mešity. Avšak útočí i na křesťany a jejich kostely.

Pak jsou tu ještě lidé, kteří o tom, že žijí v osadě vlastně ani neví. Klasickým příkladem je jeruzalémské Gilo, které se skoro ničím neliší od ostatních čtvrtí svatého města. Jeho obyvatelé si tedy ani nemusí všimnout, pokud se hlouběji nezajímají o historii tohoto osídlení, že žijí v nelegální osadě na okupovaném území. Jejich neznalost je způsobena neúmyslnou nevzdělaností, kdy jsou fakta zamlžena izraelskou propagandou. Někdy jde také o ignoraci historie daného regionu, konfliktu a s ním spojených problémů, což je spíše lenost, než politická nekorektnost.

Velice zajímaví dokument o osadnících natočila BBC a její reportér Louise Therouxe pod názvem The ultra zionists (k vidění ZDE).

Když izraelská propaganda práší

K  doporučení komise blízkovýchodních expertů se vynořilo mnoho komentářů, jako například od pana Tomáše Kolského (ZDE) či Václava Vlka (ZDE). Oba autoři vytáhli své oblíbené argumenty o antisemitismu, holocaustu a celkové nenávisti k Židům, jako by problém osadnictví byl otázkou židovství. Tak jako vždy namíchali dojmy s pojmy, vznikl tak hloupý pamflet ideologického guláše a tvrdé propagandy. Snažili se zaměnit osadníka a Žida v takové formě, které jim vyhovuje, a přirovnávali doporučení k norimberským zákonů. Jako by bylo zaměřené proti Židům, nikoliv proti zločincům, kterými mnozí z osadníků skutečně jsou. Odmítnutí vstupu agresivním osadníkům je pouze používání stejného metru pro všechny.

Členové mnohých teroristických skupin či nepřátelských režimů mají, a to v celku oprávněně, také zakázaný vstup na území EU. Proč by se měla děla výjimka u izraelských extrémistů, kteří si ve své ideologii, motivaci a činech nezadají s teroristy? Tento návrh není zaměřen na všechny Izraelce a už vůbec ne na Židy jako takové, ale pouze na lidi, kteří vyzývají k nenávisti na základě rasové příslušnosti, jsou to náboženští či nacionalističtí fanatici, kteří se nezastaví při dosažení svých cílů před ničím. Proč by pro ně měly platit jiné zákony, než pro zbytek extrémistů a teroristů, kteří ohrožují svobodu a demokracii na celém světě?

0
Vytisknout
3546

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2012