Pečeť Havel

21. 12. 2011 / Josef Brož

Je tedy jenom samozřejmé, že každý z těch, kteří komentují jeho úmrtí, vkládá do tohoto symbolu část svého osobního prožitku. Vlévá do pečeti svůj vosk. Povaha té pečeti má ovšem silnou moc -- lidé totiž s touto pečetí ztotožňují nejen své postoje, ale mnohdy i vlastní výklad života. Stávají se posly vzkazů a jako štafetu ji také předávají dál.

Mediální rezonance a pompa

To, co se v těchto dnech odehrává, je něco naprosto výjimečného: po třiceti letech se koná státní pohřeb člověka, který se již za svého života stal symbolem, onou pečetí, s níž se mnozí ztotožňují, a každý z nás se ani nemůže vyhnout tomu, aby s ní nespojoval výklad svého života.

Vzpomínám si, jak jsem přijal sám s údivem úmrtí Ludvíka Svobody, armádního generála a prezidenta Československa, v září roku 1979 - toho hrdiny od Buzuluku a rovněž bývalého politického vězně, ale i muže, který patrně zabránil tomu, že se z naší země nestala skutečná sovětská gubernie -- jemuž posléze stát vypravil oficiální pohřeb.

Mediální přenos o úmrtí Václava Havla je rovněž informace, o níž mají své povědomí všichni -- najděte mi, prosím, člověka, který neví, že Havel zemřel -- a dosahuje takové rezonance, že se dotýká nejen povahy celého systému, ale i velmi intimně každého. "Snad nejsme jako Češi tak malí, když jsme měli tak velkého člověka, co ho celý svět obdivuje," řekl jeden z občanů v televizi, který tím spontánně a velmi osobnostně zvnitřnil prožitek Havlovy smrti.

Strukturalisté, kteří se intenzivně systémem, onou spletitou strukturou významů zabývali, věděli, že ztotožňovat symbol se svým původcem, je logická chyba. Stručně řečeno: Havel byl do jisté doby tím, čím chtěl být, ale od jistého okamžiku se odpoutal sám od sebe, aby se stal symbolem.

Už jako mladý básník se ostatně stylizoval do jisté polohy, aby dokázal nalézt orientaci ve světě, byl ale zároveň jistým způsobem zařazován, aniž by na tom měl svůj podíl -- rodinou, ale i politickým režimem. Rodina z něho chtěla mít pokračovatele rodinné velkopodnikatelské tradice, komunistický režim ho zase zařadil velmi záhy, v rámci svého vymýtání nepřátelské buržoazní třídy, mezi své nepřátele.

Havlův pohyb v tomto zaminovaném meziprostoru byl odhodlaný, a díky systémovému pohybu uvnitř samotného režimu v předtuše Pražského jara, nabídl i jemu lidskou tvář: mladého buřiče a dramatika, který v dobovém módním stylu překonal existencialismus příklonem k absurdnímu výkladu světa.

V této reflexi, v níž vystupoval jako posel ze světa, jenž měl být zničen, nabídl svůj specifický výklad světa, ohrožený jazykem "ptydepe", použitý poprvé ve hře Vyrozumění (1965) a zároveň -- podlehl tak trochu okouzlení vlastní výjimečností. Není to nic neobvyklého. Být ve třiceti letech považován i v západní Evropě za nadějný příslib -- například prestižním Theater heute, to bylo pro něj jistě velkým povzbuzením. Málokdo ale dnes už ví, že skutečným otcem českého absurdního divadla byl mnohem více psycholog a velký klaun Ivan Vyskočil, který posloužil mladému ambicioznímu muži jako mentor a posléze i jako lektor v jedné osobě.

Pompa, jež se Havlovi nyní dostává, je jenom svého druhu absurdním vyústěním světa, o nějž sám usiloval. Netroufám si soudit, protože Havel si to jistě uvědomoval, proč se nesnažil vystupovat pevněji v odmítání tohoto výkladu. Skromnost ve vystupování, o němž nyní mnoho svědků hovoří, nemusí totiž znamenat, že by spisovatel o sobě neměl vysoké mínění.

Nemůžete být zároveň umělec a ještě politik, abyste nebyli egomaniaci. Vnitřní nasazení, s kterým musí člověk v tak vypjatých situacích zvládat emoční zatížení, je podřízena jednomu -- sebeprezentaci, zvýšenému prahu osobní sebestylizace, již zná každý student divadelního umění. Odvrácenou tváří této sebestylizace (každý hrajeme divadlo -- řečeno s Erwinem Goffmanem) bývá často pokrytectví. Jako jediná možná sebeobrana před světem.

Proměny Havlovy tváře

A dramatik Václav Havel, který o sobě sám velmi pochyboval, byl zároveň také tím člověkem, jemuž jistě nemohlo uniknout, že šalebné hlasy, jimž dopřává tak často sluchu, mu lichotí zcela zištně -- ve své poslední hře Odcházení (2007) na to nezapomněl -- nejzajímavější jsou, domnívám se, zejména ženské postavy. K ženám se ještě vrátíme...

Být si "sám podezřelý", totiž nestačí k tomu, aby člověk v zrcadle rozpoznal vlastní tvář. Jaká byla skutečná tvář Václava Havla? Nebyla pouze jedna -- a bude se i nadále proměňovat. V myslích těch, kteří o něm budou mluvit a vzpomínat. Nejen v televizi a novinách...

To není jenom efekt zmrtvělé fotografie, která v nynějších dějinách (v té velmi mělké novinářské vodě hektických kampaní non-stop a zvláštních vydání) nabízí zrcadlo mýtu, legendy, pohádky o králi-filozofovi, jenž svému lidu přinesl demokracii. Někdo to může nazvat lží. Ale je to jen většinová interpretace. - A všimněte si, že kromě trochu zmatené mladé komunistické mládeže, nenajdete v této zemi téměř nikoho, kdo by o tomto dominantním rysu interpretace pochyboval. - Mnohem důležitější, než dobový výklad, bude hodnocení v čase. To ale neznamená, že by nebylo možno z Havlova odkazu, jakési studny v hlubině zapomnění, nahlédnout vlastní tvář.

Nebudeme se tu zabývat tváří dítěte: poněkud vzpupného a majetnického mazánka, jak o něm velmi přesvědčivě píše Daniel Kaiser ve své knize Disident. Václav Havel (1936-1989), Paseka 2009. Ale víme, že dětství je nejautentičtější částí naší existence. Skautská přezdívka -- chrobák, nebyla jistě jen ironickým komentářem k jeho povahovým rysům. V stáří se k dětství nejvíce vracíme.

Nejsympatičtější je u Havla tvář buřiče. Kdo nebyl v mládí buřič? Ano, mnozí tomuto typickému sklonu unikli: například vlastní vzpourou dovnitř (ani introvertem přeučeným není často velmi šťastné řešení). Havel své buřičství manifestoval nejúspěšněji na IV. svazu československých spisovatelů (1967) ještě jako mladý básník a čerstvý dramatik ve svém projevu. S tváří buřiče, již o poznání poučenějšího, tak učinil o osm let později ve slavném Dopisu Gustávu Husákovi.

Zajímavé jistě dnes bude srovnání, do jaké míry se ozvěna ducha dopisu objevila v prvním Havlově prezidentském projevu, která byla vlastně Havlovým triumfem nad Husákem patnáct let poté.

Po buřiči přišel na řadu vůdce: koncem 80. let se začalo Havlovi na veřejnosti tleskat. Zcela spontánně. Před kostelem, na folkovém festivalu, ale i na ulici. Ta tam byla doba, kdy se kvůli němu herci snažili přejít na druhý chodník. Když v roce 1986 četl v zahraničním rozhlasu herec Jan Tříska děkovnou řeč za udělení Ceny Erasma Rotterdamského, jeví se to s odstupem času jako velká filozofická esej, žánr, v němž byl Havel skutečně velmi silný -- včetně vybrané stylistiky.

Pokud byla intelektuální obec posílena v 70. letech nekoordinovanou skupinou undergroundu, váha Havlovy osobnosti vystoupala v času, kde se o něm začalo přemýšlet v čase perestrojky jako o možném ministrovi kultury. Akt založení Charty 77, vůči níž kdysi spustila režimní mašinérie velký humbuk, ale koncem 80. let především dokázal povzbudit mladší generace v perestrojkovém chvatu -- čas se tehdy opravdu zrychlil, možná až příliš.

Stále by se ale dalo říct, že tu mluvil "blázen Havel", který sní o "ideálu Evropy", a pořád to byl -- jak v těchto dnech pronesl Lech Walesa -- především teoretik. Jeho nepraktičnost ale doznala nového rysu v čase velké improvizace divadelního listopadu 1989. Z druhu snů jsou jeho představy o zrušení vojenských paktů; sny se proměnily ve skutečnost -- a nepochopení Mitterrandovy federativní Evropy, a bohužel především pozdní příklon k realpolitice -- zosobněné přijetím do NATO a podporou expanzivních válek.

Kritikové o Havlovi často mluví jen jako o loutce ve hře mocných. Podvedli ho komunisté, nebo se opravdu podílel na tom listopadovém handlu? Jaká byla další role Mariána Čalfy, jeho pravé ruky a advokáta Chemapolu? Čalfa mlčí... asi ví proč. Souvisí jeho angažmá s jeho zednářstvím? Zednáři byli často velcí vizionáři, to by jeho profilu odpovídalo.

O ideálech, jimiž trochu koketně navazoval na Tomáše G. Masaryka, byl ale patrně vnitřně přesvědčen. Dokonce se je snažil rozvíjet -- a není náhodou, že některé jeho myšlenky, například o "moci bezmocných", jsou například velmi inspirativní v Egyptě. Důraz na "duchovní dimenzi" rozšiřuje jeho odkaz do zcela konkrétních meandrů, které z Havla sice neudělá filozofa nebo originálního myslitele (jeho odkaz na filozofa Jana Patočku je spíše ideologickým převyprávěním), ale rozhodně autora, o něhož bude zájem.

Disidentství jako postoj -- vystřídal pokus o mravní výklad světa. Havel jistě toužil být mnohem více vůdcem duchovním, než politickým. Snaha o obhajobu utlačovaných a ponižovaných v rámci tzv. lidských práv, někdy až příliš šustila papírem, ale ohlasy na tuto kritiku v Bělorusku (a naopak v Rusku) -- abych jmenoval nám nejbližší krajiny, jimž kulturně rozumíme nejvíce -- toto mínění poopravují. Návštěva dalajlámy bude jistě jednou vykládána jako přijetí buddhismu.

Závěr Havlovy éry, jehož počátky byly tak euforické, zabředly do marasmu malosti a soustředěné nenávisti lidí, pro něž se stal skutečným nepřítelem. Je skutečně absurdní, že organizaci státního pohřbu vykonává kancelář Václava Klause, který se zasloužil o skutečné cílené ponižování a peskování svého protivníka, o němž jeho klaka mluví jako o vůdci "pravdoláskařů".

Vůdcovství, jehož přirozenou autoritou Havel byl, se proměnilo s nástupem k moci bohužel v neschopnost překonat uzavřený okruh "paralelní polis" -- řečeno termínem katolického disidenta Václava Bendy -- a ve značně elitním vidění světa vyvolených osvícenců a pochlebovačů, opřeného o několik stále více vyprázdněných floskulí o samospasitelnosti občanské společnosti.

Zatímco básník Ivan M. Jirous se pro své fanaticky oddané stal živým svatým mužem, jakýmsi orientálním guru undergroundu ze zoufalství, Havel se v části této komunity -- za všechny jmenujme disidenta Petra Cibulku -- stal tím, co on expresivně vyjádřil větou: "Vašku... jsi prase, jsi prase, jsi hovado!"

I když většina komentátorů mluví o Havlovi jako o vítězi, pravdou zůstává, že svůj politický boj na tomto světě prohrál: jeho myšlenky čekají na znovuobjevení; nepodařilo se mu vytvořit relevantní politickou sílu, a pohřbívají ho dnes jeho odpůrci, kteří ho dlouho viděli především tam, kde to znají nejlépe - což neznamená, že nebudou někteří se zapálením v očích (a dokonce se pohoršovat, jak to jen umí předsedkyně parlamentu Němcová) - mluvit o nebi a zvedat oči v sloup.

Poslední tvář Václava Havla už nepatřila jemu: byly v něm až příliš vidět oči smrti. Křehký a zranitelný, cudný a unavený, nezapomněl ještě vzkázat, že jeho obdivovatelka, spisovatelka Irena Obermannová, co napsala skandální Tajnou knihu, si všechno vymyslela: "Nečetl jsem ji a číst nehodlám." Ona ho obvinila ze lži. Soukromý Havel, jak ho znaly některé ženy, se do té doby nikdy neodvážily vydat o něm svědectví. Obermannová se odvážila, stihlo ji za to opovržení Havlovy klaky.

Havlův humor, malé ohníčky v jeho očích, jistá bezbrannost před světem -- to jistě imponovalo mnoho ženám-ochranitelkám. Svůdník jistě byl -- a některá jména zůstávají stále veřejným tajemstvím -- přesto nakonec zvolil za ženu tu, která pro něho musela být jistě prototypem samotného vyzývavého ženství: herečku Dagmar Veškrnovou.

Jen se na obě pozorně podívejme: Obermannová i Veškrnová, nyní Havlová, nebyly pouze blondýny, byly to prototypy žen jeho snů a nedílnou součástí světa, v němž se pohyboval, a v němž se cítil jako ryba ve vodě. Mohla za to pouze jeho tyranská matka, jak řekl kdysi sám BBC, že si vybíral určité typy?

V mimořádné, snad nejlepší své hře Largo Desolato (1984), už dávno vyjmenoval všechna svá témata i traumata jako filozof Luděk Kopřiva, jeho alter-ego -- tehdy pouze do času disidentsví. V Odcházení šel až za tuto mez... Všichni se v tom mohou poznat. A taky poznali.

Havlovy dojemné děti

Lékaři mu navzdory jeho celoživotní touze zakázali kouřit. Stále ho vidím, jak jednou rukou hledá cigarety poklepáním na kapsu svého saka. Ne, už tam nebyly -- jeho oblíbená bétéčka -- jako v časech, kdy psal Dopisy Olze, které jsou studnicí Havlova myšlení. Nepochybuji o tom, že tyto dopisy psal s vírou, že je nebude číst pouze jeho statečná žena Olga. Byly vzkazem muže, který věřil své oběti.

Možná toužil po svém následníku, po synovi, jehož se nikdy v oficiálním svazku (a pokud vím, ani jiném, nepotvrdí-li někdo opak) nedočkal. Toužil po něm tak, že na prvních konferencích na Hradě s novou ženou, na otázku televize Nova tuto touhu svěřil veřejnosti. Mladí lidé, kteří by mohli být jeho dětmi, tak musejí přijít až nyní: a není jich málo, jichž se smrt tohoto literárního bohéma a originálního politika ve světě globálního ptydepe dotkla.

Viděl jsem jich v poslední době hodně: zapalují svíčky, objímají se -- nechávají vzkazy. Třeba o tom, že nechtějí "nechat umřít Havla v nás". Jistě, emoce udrží na uzdě jenom pár cyniků, co se vybíjejí svými siláckými výrazy na facebooku. Kdo je ten Havel v nich?

Zdá se mi, že to bude něco jako cudný chrobák, podobný starému dítěti, jehož se můžeme dotýkat jako plyšového medvídka. V obdivu k Havlovi se skrývá věčná touha po spravedlnosti, po té "pravdě a lásce", která je zároveň velkou silou, pokud tomu věříte. Ty děti jsou dojemné, zcela vážně kladou kytice, uklánějí se způsobně a zdá se mi dokonce, že si snad něco si mezi sebou opakují.

Jsou to vaše děti, pane prezidente...

Možná, že převezmou ten věčný úkol a chopí se štafety, protože Vašemu vzkazu rozumí více, než někteří z mé generace, kteří už dávno přišli o iluze. Začíná to mít nějaký vyšší smysl, patrně... neboť tady se slovo stává tělem.

Amen.