Tři dny Leonida Iljiče

22. 12. 2011 / Karel Dolejší

Pan Jiří Kubička bohužel vytváří ve svém článku metamýty o Václavu Havlovi. Postupuje přitom takto: Kritici exprezidenta podle něj tvrdí, že se oficiální hagiografií vyretušovaný Havel jeví jako osoba vybavená božskou neomylností, a následně proti tomuto svému konstruktu protestují. Jenže skutečná situace není vůbec tak jednoduchá, jak ji pan Kubička popsal. Samozřejmě, že v rámci kanonizovaného obrazu Havlovy "lidskosti" zůstalo rezervováno patřičné místo pro omyl a nějakou tu menší botu. Vcelku je však zesnulý představován především jako člověk s ohromnou mravní integritou. Přitom některé jeho "omyly" mají takový charakter, že ani tento obraz "s drobnými pihami na kráse" není možno držet.

Mlčení Václava Havla k "odžidování" Kosova (a k vyhnání ostatního nealbánského obyvatelstva z větší části území této bývalé srbské provincie), které objektivně navazovalo na jeho nechuť zabývat se otázkou, koho vlastně intervenující NATO podporuje, či mlčení ke statisícovým obětem irácké intervence, kterou také pomáhal prosadit, nepředstavují přece jen tak nějaký "drobný omyl" v jinak konzistentní životní dráze svědomitého obránce lidských práv. Jsou to naopak příklady naprostého zprofanování diskursu lidských práv ve službách imperiální politiky, příklady popření toho, co sám Václav Havel ve svém disidentském období hlásal ("život v pravdě"). Tady přece nejde o to, zda dělal nebo nedělal chyby, zda se mýlil nebo nemýlil. Jistěže chybujeme a mýlíme se všichni. Ne všichni však v kontrastu s přepečlivě budovanou fasádou mravní superiority neseme spoluzodpovědnost za zmařené životy - a za to, že jsme k jejich zmaření přilhávali vznešený smysl a burcovali veřejnost, aby se postavila na stranu útočníka.

A po tom všem tu máme třídenní státní smutek, pohřeb s Masarykovou lafetou, plus povinnou minutu ticha. V zásadě direktivní administrativní opatření, díky němuž jsou například dětem rušeny vánoční besídky a dospělým filmové kluby, aby jaksi touto cestou všichni pochopili, že nemají právo si o Václavu Havlovi v soukromí myslet něco jiného, než co oficiálně kane z médií. Je mi čtyřicet, ale od doby sériových skonů genseka Brežněva a jeho o málo trvanlivějších klonů jsem ještě nezažil kvůli politikovi, nota bene bývalému politikovi, takový hysterický tyjátr. Pakliže má pan Kubička pocit, že to co se nyní v České republice odehrává je normální a kritikové schválně přehánějí, já tento pocit rozhodně nemám. Václav Havel, kterého jsem si mohl vážit, pro mě nenávratně odešel do historie v roce 1999, když se stal válečným štváčem. Jeho nynější oslavování v brežněvovském stylu považuji za něco naprosto nepředstavitelného, za velice nelichotivou výpověď o stavu české společnosti, která se právě na jedné ze svých osudových křižovatek zastavila - a místo aby si vybrala směr další cesty, buduje si na tomto rozcestí omšelou modlu v nadživotní velikosti.

0
Vytisknout
10638

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2011