Adieu, adieu, naše demokracie

9. 11. 2011 / Stanislav A. Hošek

Jmenované země své současné státní zřízení vydávají obecně za demokracii. Slušelo by se tedy, kdyby existovala nějaká obecná definice demokracie. Leč neexistuje. Dokonce se dá konstatovat, že se nenajdou ani dva tak zvané demokratické státy, jež by měly stejný státní režim. Dá se spíše tvrdit, že je tolik faktických forem demokracie, kolik je států, které se ve svých ústavách či tradicích prohlašují za demokratické a mezinárodní společenství je za takové uznává. Pokud tedy existuje definice demokracie, pak ji vždycky představuje pouze konkrétní soubor ústavního práva každé demokratičností se pyšnící země.

Reálná demokracie jako výsledek sociálních bojů

Červenou nití celých lidských dějin je sociální boj. Nejkrutější jeho formou byl pak vždy boj o moc. Díky němu se nakonec v každé zemi vždycky vykrystalizovala nejvyšší vládnoucí vrstva, kdysi vrchnost, dneska panská třída, pro někoho vrstva, zkrátka panstvo. Základním povahovým rysem prvotních příslušníků vrchnosti byl jejich potlačený pud sebezáchovy. V jejich povahách dominovala tak silná touha po absolutní osobní svobodě a tužba po ovládání jiných, či pocit výjimečnosti opravňující je k rozhodování o osudu celé své komunity, že jim tyto hodnoty byly cennější než zachování vlastního života. Raději smrt než otroctví, mohli si napsat na svou korouhev. Ti nejvychytralejší z nich si pro důkaz své výjimečnosti navíc vypomohli božským původem. V procesu historie docházelo pak k postupné metamorfóze hlavního rysu panstva, až se dneska ustálilo na vlastnění takového nadbytku bohatství, které jim umožní ovládání jiných. Do zákonů si už dávno prosadili neomezené hromadění bohatství a dokonce jeho vlastnictví povýšili na nejvznešenější lidské právo. Opět u nich vyšší, než právo na život, tentokrát těch druhých, které s pomocí moderních technologií dokáží zabíjet ve velkém.

V historii několika tisíciletí sociálních bitev se teprve po dvě poslední staletí podařilo formovat jakési státní demokratické systémy coby výraz nezkrotné touhy skoro všech lidí po rovnosti. Obrovská většina lidstva patřící po celé dějiny ke skupině ovládaných si demokratizaci společnosti vybojovala doslova za nesmírných obětí. A je na to adekvátně pyšná. Pravda je však podstatně komplikovanější. Jejich nátlak a oběti byly pro panstvo pouze dlouhodobým signálem, že musí modifikovat svou nadvládu. Řečeno s určitou bezohledností, veřejnost si fakticky nic nevybojovala. Ve skutečnosti to jenom panská třída konečně našla metody, jak si nadále udržet svou nadvládu a z ní plynoucí privilegia, i když milostivě lidu povolí tak zvanou demokracii.

Učebnicovým příkladem tohoto procesu jsou volby vydávané za úhelný kámen demokracie. Vrchnost napřed dala volební právo svým příslušníkům, později těm, kteří se jim mohli rovnat bohatstvím, následně platičům daní, až nakonec mladistvým a ženám. To už měla panská třída volby tak dokonale ve své režii, že za jejich pomoci nemohla o svá privilegia přijít, ba dokonce si je dokázala upevnit. Dovoluji si proto tvrdit, že demokracie je jedním z mnoha dějinných podvodů panské třídy na ovládaných. Podvodem stejně podlým, jakým bylo kupříkladu zrušení otroctví, v němž otroci dostali svobodu, leč panstvo si ponechalo veškerý majetek, který za staletí otroci spoluvytvářeli.

Základním důkazem mého výkladu reálnosti "úspěchů" sociálního boje lidu vůči panstvu je fakt, že zatím každá rebelie v dějinách byla potlačena a i ty největší a nejvlivnější revoluce, tedy živelná a panstvem v prvé chvíli neovládaná vzepětí "lidu", byly nakonec vždycky odkloněny od prvotních ideálů a fakticky poraženy. Pojem ukradené revoluce se přece stal doslova historickým fenoménem.

Některá fakta o "svobodných" volbách

Volby jsou konstrukčním principem demokratického systému. Jsou pro panskou třídu natolik významné, že státy Abendlandu do jednotlivých zemí vysílají své pozorovatele, kteří mají na jejich průběh dohlížet a nakonec konstatovat, zda volby, bohužel ale pouze hlasování, měly znaky osobní svobody občanů a mohou tedy být uznány za svobodné, čti právoplatné.

Jaká je však realita svobodnosti voleb?

Voleb se mohou zúčastnit pouze politické strany, které samy sebe v stavě uzákonily za jediné subjekty soutěžící o politickou moc. Demokracie tím za dvě století postupně degenerovala na nadvládu stran - partajkracií.

Kandidáty vybírají jen a jenom politické strany, konkrétně pak prakticky vždy její nejvyšší potentáti, čti profesionální politici. Demokracie se tak zploštila na diktát politických elit.

Předvolební kampaň realizují profesionální agentury a naprosto zásadně jejich průběh ovlivňují média. Což je nepopiratelně jedním z rysů mediokracie nejen v současných státech, ale i v globálním měřítku.

V předvolební kampani rozhodují finanční možnosti. Politické strany se proto ucházejí především o přízeň nejbohatší vrstvy společenství, které následně za svou podporu dostávají všemožná privilegia a další protislužby, takže demokracie se automaticky mění v plutokracii.

Zvolený poslanec může okamžitě po volbách přejít do jiné politické strany, čímž fakticky změní vůli voličů. Demokracie se tím stává zvláštní formou oligarchie, ba až monarchie.

Dokonce i celá strana může přestoupit z jedné ideové rodiny stran do naprosto opačné. Takový podvod se pak už nedá nazvat jinak než ochlokracií.

Dovoluji si konstatovat, že všichni z vyjmenovaných jsou ve velké míře skutečně svobodní. Kdo je neméně svobodný, to je sám volič. Je proto výsměchem tvrzení, že on je v demokracii jediným nositelem moci. Všechno je jinak, ne-li naprosto opačně. Realitou je, že tradiční vládci již dokonale ovládli institut voleb. Zajišťuje jim nadále jejich privilegovanost a ještě ji maskuje údajnou svobodou. Další to rys podvodnosti demokracie.

Uvedené neduhy "svobodných voleb" sloužících ke konstituování konkrétních demokracií v jednotlivých státech, jsou jen těmi nejviditelnějšími prvky, jimiž bývalá vrchnost v průběhu dvou staletí postupně okupovala volby, aby si již v jejich procesu zajistila svá privilegia, ba dokonce nadvládu. Volby se tak nakonec staly jen jinou metodou udržení u moci těch, kteří ji dříve měli dědičně z titulu svého elitního postavení. Tím byly volby natolik zdegenerovány, že dneska již ani nemohou vytvářet demokratický systém vlády. Proti případným snahám občanů o nápravu volebního procesu se totiž vždy postaví do cesty sám parlament, který si usurpoval absolutní zákonodárnou moc a nedovolí žádné změny, které by jej o ni připravily.

"Nadobčanství" zastupitelů a diktátorské manýry jejich většiny

Na tomto místě si zaslouží pro pořádek připomenout, že zastupitelská demokracie, jež je dosud jedinou metodou realizace demokratických idejí, nevznikla ze svévole panstva. Vznikla paradoxně z historické předčasnosti demokratizace společnosti. V jejích prvotních dobách si "lid" v početných a teritoriálně velkých komunitách technicky totiž nedokázal vládnout sám, tedy přímo. Při dnešní vyspělosti telekomunikačních prostředků to už tak nemožně nevypadá. Je nutné také uznat, že občanská a politická vyspělost velké části obyvatelstva ještě nebyla připravena na rozhodování o složitých problémech států, ba dokonce soustátí. A konečně byla, a určitě i v budoucnu bude, poměrně početná skupina lidí nemajících doslova vůbec žádný zájem podílet se na rozhodování o veřejných záležitostech. A to i mezi samotnými příslušníky panující vrstvy.

Zastupitelský princip tedy není a priori zavrženíhodný. Leč panstvo jej již za léta jeho uplatňování tak dokonale okupovalo, že se stal jen dalším důkazem vyžilosti naší demokracie.

Tristním příkladem je samotná transformace voleného občana ve zvoleného ústavního činitele. Okamžikem zvolení se každý z nich doslova v mžiku, ze dne na den, stává vysoce privilegovanou osobou, což se projevuje v prvé řadě jeho praktickou beztrestností. Naprostá většina z nich se ihned prezentují jako všeznalci a své názory vydávají před veřejností za jediné správné, ba až absolutní pravdy. Ač jsou ve skutečnosti pouhými zaměstnanci veřejnosti, dokonce pouze na dobu určitou, jsou jediným druhem zaměstnanců, který si diktuje nejen svou mzdu, ale i další požitky, dokonce i takové, které sebral "lidu". Kupříkladu pobírá plnou mzdu i v době nemoci.

Demokraticky smýšlejícím lidem na první pohled vadí, že si sbor poslanců přivlastňuje právo na rozhodování naprosto o všech věcech týkajících se celého společenství, i o takových, jež je možné dneska již předat do rukou "lidu". Nevidím kupříkladu vůbec žádný důvod, proč by poslanci měli volit Radu televize či rozhlasu, fakticky rovněž soudce a nejvyšší představitele všemožných státních institucí. To všechno a mnohé další lze dneska už zvládnout přímými volbami, bez enormně zvýšených nákladů. Společenství poslanců se chová tak, jakoby jejich zvolením bylo na ně přímo sesláno samo všelidové vědomí, jako byl kdysi dávno na apoštoly seslán duch svatý. Všichni ústavní činitelé se tedy zvolením nestali pouze viditelnými mezi rovnými, ale nadřazenými nad své voliče, jakýmisi nadobčany.

Poslední velkou deformací současné demokracie v mých očích je, že se parlament postupně propracoval ze služebníka veřejnosti na utlačovatele její obrovské většiny ve prospěch pouze mikroskopické menšiny. Nehodlám se v tomto textu věnovat genezi tohoto jevu ani jeho příznakům, protože je natolik významný, že si zasluhuje obsáhlejší argumentaci, která by svou délkou odradila čtenáře. Tady se pouze odvážím tvrdit, že dneska módní termín mafiánský kapitalismus jako špička ledovce veškeré degenerace naší demokracie je nesmysl. Nejde o mafiánský kapitalismus, ale o mafianizaci politiky. Kapitalismus totiž, především při svém vznikání, byl vždycky mafiánský. Musel být. V mých očích je mafianizace politického prostoru logickým vyústěním vývoje demokracie v období antisocialistické kontrarevoluce vydávané za neoliberální ofenzivu proti sociáldemokratismu s jeho sociálním státem.

Absolutně nepřijatelné je v posledku chování zvolených zastupitelů ve vztahu k budoucnosti. Jsou totiž zvoleni pouze a jenom na jedno volební období a při tom si dovolují rozhodovat i o mnohem vzdálenější budoucnosti celé společnosti, aniž se na to předem zeptají "zaměstnavatele", čili fakticky svého nadřízeného. Dokonce pouze jedna parlamentní klika může doslova, údajně legálně, nadiktovat svou vůli občanům přes absolutně negativní odpor jiné kliky, ba obrovské většiny celé společnosti. Tím byl parlament zmutován na uzurpátora moci. Z čehož lze vyvodit, že pokud veřejnost nedostane parlament pod svou přímou kontrolu, naše demokracie bude stále více degenerovat v diktaturu "vyvolených" zastupitelů.

Prý je naše demokracie parlamentní

Zastupitelské demokracie se i v teorii rozdělují na parlamentní, prezidentské a jejich kombinace. Ta v ČR prý je parlamentní. Osobně o tom pochybuji od samého počátku. Vycházím při tom z faktu, že zákony tvoří vláda a ne parlament. Poslanecká komunita je jenom schvaluje, nic víc. Pokud se pokouší o zákonodárnou iniciativu, jež je v rozporu se zájmem panské třídy, je doslova vládou převálcována, což si vysloužilo v obslužných médiích již dávno pejorativní označení "poslanecký folklór".

Problém spočívá už v samotné teorii o údajném vybalancování moci prostřednictvím třech na sobě nezávislých a prý autonomních struktur, kterýžto princip se poeticky označuje jako tři pilíře moci. Jde o další mýtus panské třídy. Nejde o žádné tři na sobě nezávislé struktury. Všechny totiž, konkrétně u nás, vznikají pouze z jedněch jediných voleb. Veřejnost volí poslance, a ti se už sami dohodnou na vládě. Jen oni volí prezidenta a ten na jejich dobrozdání jmenuje soudce. Tak jaképak tři pilíře. Pouze jeden strom se třemi větvemi. Dokonce ani kdyby veřejnost volila zákonodárné sbory, exekutivu i soudce v samostatných volbách s naprosto odlišnými principy volebních pravidel, nikdy by nedocházelo k opravdovému vybalancování moci, protože všechny volby jsou už dávno reálně v režii jedné opravdové moci, moci zkompletované panské vrstvy. Ta se vždy postará o takový balanc, aby na něj nedoplatila.

Pokud by byly skutečně základem demokratizace volby do parlamentu, ten by měl k dispozici legislativní odborníky, kteří doposud sedí na jednotlivých ministerstvech. Jen parlament by se po určité proceduře vztahu s občanskou společností mohl dohodnout na osnovách zákonů. Jejich paragrafové zpracování zadávat odborníkům a následně je projednávat a uzákoňovat, zatímco vláda by pouze a jenom podle platných zákonů a mimořádně podle jejich zmocňovacích ustanovení spravovala zemi. Pak by se taková demokracie snad mohla nazývat parlamentní a parlament by nebyl pouhou tlachárnou nad zákony, které poslancům vnucuje vláda. Poslanci by nechtě i zvyšovali svou odbornost a zákony by nebyly výsledkem ideologických, populistických a především povrchních až neodpovědných rozhodnutí.

Parlamentní pseudomonarchie a uzounká oligarchie

Za obrovský manipulační až podvody umožňující prostor pro sbor poslanců považuji princip koalic. Přesněji jejich formování až po volbách, což dovoluje zásadní změny předvolebních slibů. Je logické, že do vládního programu žádná ze stran koalice neprosadí svůj program v plném rozsahu. Příslušníci politické moci následně tvrdí, že museli dospět ke kompromisu. Jenže z oněch kompromisů často vznikají "průniky", jež žádná strana koalice neměla ve svém programu, čti, nemá k nim fakticky mandát od voličů. Pokud taková koalice má v parlamentě většinu, má reálnou šanci změnit vůli voličů prakticky až v její protiklad.

Při zajišťování povolebních koalic se velmi často stává, že jsou početně "křehkou většinou", což v politické novořeči znamená, že jsou mnohdy založeny na převaze dokonce pouze jednoho hlasu a nebo ohroženy zánikem při změně dresu několika poslanců. Takový způsob vládnutí je v mých očích fakticky jakousi modifikací monarchie.

Velkým, až neřešitelným problémem je v partokratických demokraciích spor mezi ústavou nařízeným hlasování podle "svědomím poslance" a stranickou disciplínou, bez níž prý se nedá stabilně vládnout. Technologie vytváření partajnického hlasovacího diktátu je obvykle plně soustředěna v rukou nejužší skupinky poslaneckých lídrů, kteří svému poslaneckému klubu nařizují, jak mají všichni hlasovat. V praxi se dává poslanci šance hlasovat podle svého názoru pouze ve věcech pro stranu nepodstatných, nebo se toleruje několika jedincům pouze tehdy, když má koalice i tak zajištěno prosazení svého návrhu. Realitou takové demokracie je, že ta nejdůležitější rozhodnutí provede nepočetná skupinka do deseti poslanců a ostatní jen pro věc zvednou ruku, ať si o tom myslí, co chtějí.

Činnost parlamentu, především pak sněmovny, se změnila v neprůhlednou mašinérii, která nabývá podoby až koaliční zvůle nerespektující ani opozici, natož názory veřejnosti. S pomocí ústavních kliček si navíc sbor poslanců dokáže zajistit neodvolatelnost a mediální manipulací pak dokonce znovuzvolení i přes dlouhodobě dominující nespokojenost většiny občanů.

Závěrem k této části si troufám tvrdit, že současná praxe chování poslanců v parlamentu zredukovala občana na voliče a na bezmocného diváka hrátek, jejichž výstupy se vynořují z temnot stranických kabinetů jako ta pověstná špička ledovců.

Moc, správa a lidovláda

Širokým a řekl bych dokonce naprosto zásadním důvodem pokleslosti zastupitelské demokracie, a to nejen v její parlamentní formě, je skutečnost, že ve hře pořád zůstala moc. Což znamená, že dosavadní proces demokratizace lidského společenství ještě pořád nedospěl do fáze, v níž je problém moci už jednou provždy vyřešen, jak si troufají tvrdit někteří myslitelé o kapitalistické demokracii. Teprve taková reálná demokracie, která již není bojem o moc, může být pak považována za dovršení celého demokratizačního vývoje všelidské civilizace. I když samozřejmě ne ukončením dějin, protože život určitě ukáže problémy, jejichž řešení si vynutí politický systém, který bude ještě dokonalejší, než dokonce naše dnešní představy o ideální demokratizaci. Za jediného nositele moci je dneska sice uznáván lid, který jí prý ani nemůže jí být zbaven, a dokonce se jí ani sám nemůže vzdát. Zbývá proto zajistit "maličkost", aby jak parlament, tím spíše vláda, plnily jeho svrchovanou vůli.

Vládnout by v mých očích měl vítěz voleb, alespoň zdánlivě reprezentující většinovou vůli voličů. A mělo by být jeho starostí, aby pro každý zákon získával v parlamentě většinu. Alespoň by se museli k sobě všichni chovat slušně, protože by nikdo nevěděl, koho kdy bude potřebovat. Možná, že by to zásadně obrodilo politickou kulturu nejen poslanců, ale i jejich obslužných elit, tedy především pracovníků médií.

Spíše bych se ale přikláněl k tomu, aby se případné koalice musely vytvářet už před volbami. Při tvorbě společného programu by strany koalicí voličům jasně sdělily své priority a dokonce by mohly vyhlásit limity, od kterých v rámci koalice neustoupí, čili kdy nakonec nevstoupí do vládní koalice.

Veřejnost volí poslance a ti by jí měli být bezprostředně odpovědni pouze za formulaci záměrů, které vzejdou z veřejnosti a odsouhlasí většinově "lid". Úkolem parlamentů by tak mělo být pouze formulovat představy většiny společenství do paragrafového znění a ne naopak pouze kodifikovat zájmy dokonce velice omezené minority.

Vláda by měla být zase "lidu" přímo odpovědná jen za správu veřejných věcí, podle zákonů, které kodifikovali zastupitelé. Až potud by systém skutečné parlamentní demokracie mohl být ideově jasný. Zbývá dořešit maličkost. Vztah zákonodárného sboru a občanské komunity, čili reálné uplatňování vůle "lidu". V mých očích dokonce ve společenství nesouměřitelně nerovných bytostí problém nadlidský. Ideově nastíněno, parlament by vždy měl občanům předložit zásady rozhodujících zákonů, než uloží svým legislativním odborníkům jejich paragrafové znění. Na první pohled jde o zdlouhavý proces, ale podle mých zkušeností daleko efektivnější, než když si jedna kamarila prosadí co chce a po svém politickém pádu to ta následující zruší. A tak pořád dokola.

Personálně by vždy měl být každý poslanec i člen vlády odvolatelný z vůle "lidu". Dokonce i prezident, i když osobně inklinuji k tomu, aby tato postmonarchistická funkce byla zrušena.

Móda přímé demokracie

Tento text je zpracováván konkrétně pro čtenáře Britských listů, do nichž již celá léta přispívá pan Milan Valach fundovanými texty o přímé demokracii, takže čtenáře považuji za poměrně dobře obeznalé s tímto tématem. Právě on snad nejlépe ví, že přímá demokracie nespadne z nebe, ale bude se muset vybojovat, což přinese možná až obrovské oběti. Příslušníci občanského sdružení Hnutí za přímou demokracii, jehož je jmenovaný iniciátorem a neobyčejně aktivním mluvčím, si pak stejně dobře uvědomují zásadní problémy přímé demokracie. Proto o nich nehodlám vůbec v tomto textu psát.

Naopak si dovoluji zmínit jen několik poznámek o současné módě přímé demokracie v ČR, kterou oficielně nastartovala strana Věci veřejné - strana přímé demokracie, jak zněl její původní název, kteréhožto přídomku se promptně zbavila, jakmile se stala společníkem vládnoucích elit. Dneska se k přímé demokracii začínají hlásit nejen neparlamentní, ale dokonce i parlamentní strany a mnoho dalších občanských iniciativ.

Naprostá většina však začíná stavět přímou demokracii od střechy. Propaguje pouze její doslova okrajové složky, jako například přímou volbu prezidenta, hejtmanů, primátorů až starostů. Mnohdy považuje za jediný nástroj přímé demokracie referendum, aniž ho často dokáže odlišit od plebiscitu. Pouze jedna z parlamentních stran má ve svém dlouhodobém programu jednu z opravdových stěžejních charakteristik přímé demokracie, jíž je princip samosprávnosti. I když ani ona nemá odvahu jej jasně konkretizovat.

Jak jsem předeslal, nehodlám se věnovat přímé demokracii. Jen zdůrazním dvě poznámky k jejím současným módním projevům. Přímá volba nejvyššího představitele od prezidenta po starosty je klasickým příkladem, jak si panstvo už předem zajišťuje privilegovanost ve vysoce pravděpodobné budoucí existenci prvků přímé demokracie. Pokud "lid" svou většinou zvolí lídra zastupitelské komunity, dává mu tím jakoby fakticky vyšší mandát, než mají všichni ostatní zastupitelé dohromady, čili prakticky zvyšuje jeho osobní moc. Takže přímé volby jmenovaných jsou klasickým příkladem zvrácení původního demokratizačního záměru v jeho pravý opak, v posílení individuální moci.

Stejné je to s referendem. Odmítám v prvé řadě naprosto zásadně mocenskou hypotézu panstva, že referendum nesmí být o některých problémech. Trvám na tom, že může být dokonce i namířeno proti ústavě. Kdo jiný by měl v přímé demokracii právo měnit nejvyšší zákon než jediný svrchovaný nositel moci?! Snad ne náhodná, na pár let zvolená grupa šťastlivců, kteří si za vysoké platy pobírané po čtyři roky zajistí poklidný život mnohdy až do penze a navíc si uzákonili i pravidla pro své vyšší penze. Nebo snad dokonce pouze současná rada přemoudrých, sama sebe deklarující se za Ústavní soud? To všechno je popíráním nejen přímé, ale jakékoliv demokracie, včetně té současné, zastupitelské.

Pokud současní vládci milostivě uzákoní referendum nezávazné pro moc, pak jde o nadbytečně drahý průzkum veřejného mínění. Pokud ho chtějí regulovat povinným počtem iniciátorů, porušují již v počátku zásadní princip přímé demokracie, podle níž návrh může podat i jedinec a jen realizace ukáže, zda si jeho návrh osvojí rozhodující část veřejnosti. Pokud chtějí mocnáři nařizovat minimální počet účastníků hlasování a minimální počet hlasujících pro určitý návrh, pak by si měli přiznat, jakými počty z celkového množství voličů byli zvoleni oni sami. Podle mých zkušeností navíc otázku v referendu i plebiscitu skoro vždy lze formulovat tak, aby ti, co hlasovat nepřijdou, tím fakticky projevili souhlas s návrhem. Na tomto místě se nakonec cítím přímo povinován napsat, že návrh na referendum, který je v současnosti ve vládě projednáván, je to nejstupidnější, co jsem kdy o problému četl, takže mi nestojí ani za kritiku. Osoba, která jej vládě předložila, se ve své horlivosti pouze představila jako učebnicový příklad, jakým panská vrstva degeneruje stávající demokracii.

Závěrečná poznámka

Jsem hluboce přesvědčen, že demokratizace je dlouhý dějinný proces, který má své kořeny až v neolitu, v němž vznikla šance na první kumulaci bohatství, čímž se zrodily jak nesouměřitelná nerovnost mezi lidmi, tak především formování mocenské elity, čili vrchnosti. A z nich následně odpor k nim a touha po rovnosti.

Teprve v posledních dvou stoletích se ovládaná většina lidstva dopracovala k situaci, v níž panská vrstva, tehdy již konsolidovaná v politickou třídu, musela nalézat metody, jak by si i nadále udržela svá privilegia a dokonce nadvládu i ve veřejném prostoru s dominancí tužeb po rovnosti.

Stačila pouze zmíněná dvě století, aby se ukázalo, že dosavadní model zastupitelské demokracie se přežil jako kurtizána sloužící pouze elitě.

Jsem přesvědčen, že každý jen trochu přemýšlivý člověk, když si uvědomí současnou realitu naší demokracie, začne považovat za největší drzost, že tento model řízení věcí veřejných mocenské skupiny Abendlandu vnucují zbytku světa. A musí považovat za absolutně zavrženíhodné, že tak dokonce činí ohněm a chytrými raketami, či bezpilotními letadly, která při vší snaze pořád ještě způsobují kolaterální ztráty. V mých očích nejde o nic jiného než o prodlužování "koloniální" nadvlády a pokračování reálného rasismu bílého muže. Což je v mých očích důvodem k definitivnímu odsudku "naší demokracie", který by měl vést k její zásadní přeměně.