Fabulace po neúspěšném a zpackaném vyšetřování, aneb

Presumpce neviny v ČR neplatí

23. 5. 2011 / Aleš Uhlíř

Ostatně bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, přející mrtvému podezřelému ve svém článku Jsem ráda, že Otakar T. zemřel, aby se ocitl v pekle, popřela presumpci neviny otevřeně. Právnička, která stála na vysokém místě v české justici, se tak svými výroky zařadila na úroveň primitivů v různých diskusích.

I když podle oficiálních vyjádření nebylo v průběhu dosavadního vyšetřování nic zanedbáno, lze mít o této sebejistotě vážné pochybnosti. Rozhodující byly první dny po zmizení dívenky. Stovky policistů s psovody po týdny procházely terén, kde bylo tělíčko zakopáno, mnohokrát míjeli čerstvě zasypaný výkop a nic nenašli. Co vlastně hledali? Jak byli instruováni? Kdo za to nese odpovědnost? Měli se jen tak procházet či přijet se psy na výlet, na jakési cvičení a na něm se bezhlavě ve vymezeném terénu potulovat? O jaké "nestandardní" hloubce ukrytí těla hovořil policejní ředitel Lessy, když omlouval neúspěšnost předcházejícího pátrání? Vždyť nebýt zvěře, která se na tělo dostala, nebylo by prý nalezeno. Lze se s takovými vysvětleními spokojit? A jak to vlastně bylo s tou sebevraždou podezřelého? Proč nebyl v cele sám? Proč nebyl pod stálou kontrolou? Proč se strážný na své pravidelné obchůzce cel opozdil a místo kontroly si vařil kávu? Sebevražda v cele vazební věznice je jen dalším selháním ve vyšetřování tohoto případu.

Podle Slavomila Hubálka napsal Otakar T. před sebevraždou své rodině dva dopisy. V nich údajně napsal, že všechno v životě podělal a že jako partner a otec nestál za nic. Především tyto výroky jsou podkladem pro závěr psychologa, že Otakar T. se k vraždě přiznal.

Případ je nápadně podobný jednomu příběhu Friedricha Dürrenmatta, respektive podle něj v roce 1958 režisérem Vajdou natočenému dnes již klasickému filmu Stalo se za bílého dne. Lze jej v originální verzi Es geschah am hellichten Tag (rozdělen na 7 částí) shlédnout na You Tube. Jeho podobnost s případem stojí za zmínku, i když jde pochopitelně "pouze" o vymyšlený příběh:

Tulák a zlodějíček Jacquier (herec Michel Simon) narazí v lese poblíž jedné vesnice ve Švýcarsku na tělo mrtvé dívenky. Vyděšen prchá pryč do nejbližší hospody, kde se z děsivého zážitku křísí kořalkou. Automaticky se stává jediným podezřelým a kandidátem na pachatele. Když jej policisté zadrží a odvážejí do vazby, je zdrcen a ve voze říká "jsem ztracen". Následují úmorné dlouhé výslechy bez kýženého přiznání, v jejichž průběhu se tulák v cele oběsí. Pro všechny je věc vyřízena. Komisař, mající pochybnosti (v podání Heinze Rühmanna), je naprosto osamocen. Policejní mašinerie je opojena úlevou, že se věc takto vyřešila. Sebevražda je přece nejlepším přiznáním pachatele, který nemohl unést vědomí toho, co spáchal. Policejní komisař, vycházející z dívčiny týden staré kresby, se pouští do soukromého pátrání. Jeho známý psychiatr mu modeluje možný profil vraha. Podle něj pachatel takového činu nemá vlastní děti. Nakonec pátrání končí odhalením pravého pachatele, majícího na svědomí podobné činy spáchané v různých kantonech.

Není pochyb o tom, že Otakar T. zpackaný život měl. Byl mnohonásobně trestán za různé majetkové delikty. Je to postačující důvod pro to, aby se mohla konstruovat jeho vina?

Otakar T. pachatelem být mohl, ale také nemusel. Přinejmenším jeho dosavadní trestná činnost a to, co o něm v médiích řekli jeho známí, to očekávanému profilu pachatele takové vraždy příliš neodpovídá.

Nevíme a už vědět nebudeme, jak by dopadl soud. Jak by byly u něj vyhodnoceny ony důkazy, na které nyní policie a psycholog poukazují. Jásání exministryně spravedlnosti nad sebevraždou Otakara T. a psychologické fabulace o jeho vině mohou mít společné důvody. Sebevražda podezřelého je určitým východiskem a věc, z níž by se mohl stát kriminalistický pomník, je elegantně vyřešena. Otakar T. se rozhodl učinit za svým podle něj zpackaným životem, ve kterém, jak usoudil, nestál za nic jako partner ani otec a vše totálně podělal, tečku. Zde se však nutně nabízí otázka, zda se současné konstrukce jeho viny nesnaží zamést stopy za celým vyšetřováním. V tomto směru závěry psychologa rozhodně příliš věrohodně nepůsobí. Otakar T. měl být postaven před soud. Jeho smrt, ať už to byla nebo nebyla sebevražda, je úlevou a východiskem ze zpackaného a neúspěšného vyšetřování.