Img

Monitor Jana Paula :

Volná tvorba v ateliéru Arnošta Paderlíka na AVU byla v 80. letech možná

13. 5. 2011 / Jan Paul

Historie má tu slabinu, že ji lze z odstupu let když ne měnit, tak alespoň zkreslit pohled na ni -- proč Možná aby lépe vyhovovala, ale komu? Těm, kdo o ni vypovídají, anebo těm, kteří se o té které době mají teprve dozvědět? Manipulace s historií je stará jako historie sama, čím vzdálenější jsou historická fakta, čím méně jejich pamětníků žije, tím lépe je možné nově interpretovat někdejší události. Je jistě užitečné vracet se zpět, dívat se na historii současnou optikou a sdělovat novým generacím, jak to bylo. Jenom kdyby současný pohled měl vždy snahu zachovávat alespoň jistou míru objektivity.

V Café Sladkovský v Praze presentovala 10.května 2011 Barbora Špičáková další díl ze série užitečných přednášek pod názvem Vršovický mejdan 1984, kterou věnovala jedné z někdejších konfrontačních výstav nastupující generace ve vršovickém domku v Krymské 21. Zaujala mě anotace k této přednášce, snaha sdělit těm, kteří tuto dobu nepamatují, že tehdejší umělecké školství bylo naprosto nesvobodné. Autorka používá hned v úvodu anotace vypjatě emocionální větu : Vršovický mejdan - konfrontace živého umění za umrtvujícího režimu v Krymské č. 21. Nejde o nic jiného, než o bulvární mašličku, která má ozdobit téma.

Jak vypadala jedna z dnes již legendárních výstav studentů AVU a VŠUP v polovině 80. let? Ptá se Barbora Špičáková v textu anotace k přednášce. Ano, výstavy Konfrontace probíhaly v letech 1984-1987, a věru představovaly první a ojedinělou výstavní aktivitu začínající generace umělců, avšak zcela jistě vůbec ne jedinou. Jak známo, v tu dobu již probíhaly mnoho let konfrontační tematické výstavy v Galerii H v Kostelci nad Černými lesy, a jak je bohužel méně známo, v roce 1987 zorganizoval na své vlastní náklady svoji výstavu v čekárně malešického autobusového nádraží kolega z Akademie malíř Daniel Balabán.

Dle mého soudu lze i jeho tehdejší výstavu nazvat legendární. Bohužel se tento ojedinělý a odvážný počin nedostal ani do sborníku Šedá cihla. Mám za to, že tato výstava proběhla ještě před vznikem skupiny Tvrdohlaví, a byla cenná v tom, že se jednalo o vystoupení jediného umělce, kterého lze dodnes nazvat solitérem.. Daniel Balabán již tehdy sice nevystoupil jako student, ale jako absolvent AVU, avšak také Konfrontací se zúčastňovali různí lidé, nikoliv jen výhradně studenti AVU a VŠUP. To mělo své kouzlo, přidat se mohl v zásadě kdokoliv, kdo měl pocit, že své práce chce tímto způsobem ukázat.

Nejvíce mě pobavila tato věta Barbory Špičákové : "Vlastní volná tvorba v ateliérech na uměleckých školách nepřicházela v úvahu, nevystavovalo se a studenti neměli možnost své volné práce vzájemně konfrontovat." Tvrdím, že vlastní volná tvorba na umělecké škole tehdy možná byla, v atelieru Arnošta Paderlíka zcela jistě. Vzpomínám si, jak zamnou přišel tehdy nový student AVU Jiří Kornatovský a při pohledu na mé obrazy se zeptal: Tohle je tady možné? Samozřejmě, že podle osnov výuky bylo nutné pracovat i podle modelu, a vřele bych to dnešním studentům doporučoval.

Koneckonců AVU a VŠUP byla škola s cílem naučit studenta základy řemesla, to všichni, i ti později renomovaní absolventi před vstupem na školu věděli. Mnozí z nich se na ni hlásili opakovaně několikrát, proč v podmínkách umrtvujícího režimu, v podmínkách nesvobodné tvorby? Vzpomínám si, jak Petr Vaněček (1959) někdy začátkem 80. let namaloval v atelieru A. Paderlíka kvetoucí hlávku zelí položenou na topení, dle mého soudu první postmoderní obraz u nás. Martin Mainer zase celý semestr odléval do sádry obří listy bolševníku, mám pocit, že za to dostal nejlepší známku.

O tvůrčím ovzduší v Paderlíkově atelieru se zmiňuje i Petr Nikl na webu Tvrdohlaví : V roce 1983 jsem po dvou letech tzv. povinné přípravné výuky na AVU přišel do ateliéru profesora Arnošta Paderlíka, z důvodu jednak jediné malířské autority, která se v té době na škole vyskytovala, a jednak proto, že u něj studovalo velmi málo lidí. Ateliér měl tehdy dost prostoru, přičítalo se to Paderlíkově výbušnosti, avšak právě tam byla šance k pluralitním přístupům a názorům, což bylo a je na takovémto typu školy velmi vzácné. Není pravda, že vlastní tvorba tehdy nebyla možná, spíše se do ní každý nevrhal.

0
Vytisknout
2070

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2011