Moje čtení Krále Leara

5. 8. 2026 / Boris Cvek

 

Edmund je bastard vévody Glostra. Edmund je jeden z hlavních strůjců zla, jak se později ukáže. Ale není tím motorem zla ve skutečnosti to, co takto žoviálně říká Glostr a co Edmund musí poslouchat? Naprostá samozřejmost té situace, to je to zlo. Užili si a je tu nedopatřením bastard. Jaképak hodnoty, city, jakýpak smysl? Kopulace, radost a bastard. Edmund z této prázdnoty udělá vehikl bezcitné, brutálně, obscénně bezohledné cesty k moci.

A poté vystupuje král Lear sám, druhý z hlavních strůjců zla. Sebevědomý, samozřejmý. Má jasný plán: rozdělí království mezi své tři dcery, které mu musejí říci, jak jej milují. Nejde o to, co je pravda, co dcery opravdu cítí. Podobně jako v případě bastarda a Glostra je tu jen prázdno rolí. Když nejmladší dcera Kordelie odmítne hrát tuhle hru, Lear ji zavrhne. Výbuch následuje po čisté pravdě (I/1):

„Nač mají sestry manžele, když tvrdí, / že milují jen vás? Až já se vdám, / půl lásky, péče, půl mé oddanosti / dostane ten, kdo lásku slíbí mně. / To přece nejde vdát se jako sestry, / a přitom pořád milovat jen vás.“

Tato dcera říká pravdu. Ne pravdu typu, že z kopulace povstal bastard, pravdu o lidském prožitku, o lidských vztazích. Stejně by se dala říci pravda: Edmund nemůže být nezraněn, neznetvořen, když je pro ostatní, pro svého otce, jen bastard. Edmund je strašlivá nestvůra, ale také Lear. Takto reaguje na pravdu, kterou mu řekla nejmladší dcera (I/1):

„Od této chvíle do skonání světa / buď mému srdci cizí. Barbary, / co pojídají z hladu svoje děti, / spíš budu láskyplně chovat v srdci / a litovat a konejšit než tebe, / ač byla jsi mou dcerou!“

Samozřejmost pýchy a sebevědomí naráží na pravdu a stává se z ní obludná hysterie. To snad ani nemůže myslet vážně. Není to moc literární, nadbytečné? Z Learovy falešné, odpudivé hysterie se stane skutečně srdcervoucí šílenství, jakmile ho náraz do pravdy povede až k fyzické bezmoci. Nyní je bezmocný jen proti pravdě a svou hysterií se ujišťuje o svém postavení, z nějž jako otec a král může zavrhnout svou dceru – a s oč horším svědomím, o to krutěji. Dokud neztratí fyzickou moc, nic nepochopí.

Zatím to šlo rychle a nyní se pomaleji začne ukazovat, jak je bezmocný. Je tu francouzský král. Ucházel se o Kordelii a vezme si ji navzdory tomu, že ji zavrhl její otec. Dokonce právě její ryzost, projevená vůči otci, způsobila vzplanutí jeho vášně. Ne každý král je povrchní pitomec.

A nesmíme zapomenout na Edmunda. Jeho monologem začíná druhá scéna prvního dějství:

„Tys, Přírodo, má bohyně, můj zákon – / já jiný neznám. Proč by zhoubný zvyk / měl být můj pán? / Proč kličky paragrafů / by měly škrtit právo přírody? … Postrádá moje tělo pěkný tvar, / má mysl velikost, jsem méně ryzí ražby / než ti, kdo vzešli z manželského lože? / Tak proč ten cejch? Proč sprostý, podlý bastard? / Bastard co v kradmé chvilce rozkoše / pobral víc života než houfy ňoumů / zplozených z nudy, napůl ve spánku, / z ochablých mrákot zatuchlého lože?“

A proto má právo na statky svého bratra! Tak to vidí. Tak si zdůvodnil svůj odporný plán, který dovádí do důsledků s chytrostí a chladnokrevností. Přesvědčí svého otce Glostra, že jeho druhý, právoplatný syn, jej chce zabít. A Glostr tomu věří a spojuje si to se zatměními Slunce a Měsíce, jež vedou k pádu světa do válek, korupce, hrůz: „nezavrhl právě otec dceru? Čeká nás jen to nejhorší“. Edmund se tomu pak směje (I/2):

„Nádhernou výmluvu má kurevník, když ten svůj chtíč může připsat na vrub nějaké hvězdě. Když můj otec a matka souložili, dohlíželo na souhvězdí Draka a nad mým narozením zase držel pracku Velký medvěd, z čehož plyne, že jsem pěkná bestie a chlívák. Pcha! Byl bych to, co jsem, i kdyby na moje bastardské početí mrkla očkem za nejcudnější ze všech hvězd!“

Tady už není ražba Přírody, fyzická hodnota těla, vášeň nemanželského sexu jako zdroj větší kvality, ale kurevník, chtíč, bestie, chlívák. Edmund se vysmívá hvězdám, nechává stranou Přírodu… a co zůstává, je společnost, její hodnoty, její zvrácenost. V čem je kontinuita těch pasáží? Cejch & kurevník má výmluvu; sprostý, podlý bastard & bestie a chlívák. Je to obludný revanš. Vědomý si své obludnosti. Nevymlouvá se, trvá na své zrůdnosti. A Glostr i jeho legitimní syn se stávají obětí této temnoty zpočátku skryté pod nátěrem žoviálnosti.

Musíme se vrátit k Learovi, k jeho pádu. Jsou tu dvě důležité postavy, které zmírňují Learovu odpudivost: Kent a šašek. Oba ukazují na Leara jako královskou autoritu, kterou Lear jako člověk vlastní vinou, tedy tím, že vše rozdal dcerám, ztratil. Zejména šašek je v tom nemilosrdný, Kent dává najevo spíše to, že Lear je stále král, byť ne fakticky. Lear se tak pomalu v koncertech šaškova mudrování propadá, z hlediska společenské hierarchie, na roveň obyčejného člověka a pak, když začíná chápat situaci, pod ní: do role šíleného trpitele. Jen krátkou ukázku ze šaškova koncertu (I/4):

„Lear: Odkdy je ti takhle do zpěvu, blázne? Šašek: Od té doby, cos udělal ze svých dcer své matky, strejčku. Protože kdyžs jim dal do ruky rákosku a spustil si kalhoty, rozplakaly se radostí… Prosím, strejčku, neměl bys pro mě učitele lhaní? Já bych se strašně rád naučil lhát.  Lear: Když budeš lhát, blázne, dám tě zmrskat bičem. Šašek: Ty a tvé dcery jste rodinka k pohledání, strejčku. Ony mě dají zmrskat za to, že mluvím pravdu. Ty mě dáš zmrskat za to, že lžu. A občas dostanu bičem za to, že jsem zticha. Nic není horšího než být blázen. Ale s tebou bych neměnil strejčku. Okrájel sis rozum na obou koncích a uprostřed nezbylo nic“.

Dcery, které Lear obdaroval, by měly být vděčné, ale nejsou. Lear a jeho družina je obtěžují. Lear zůstává odpudivě agresivní, i když fyzicky už bezmocný: přírodo, učiň ať tahle potvora je navždy neplodná… ať ženské orgány v ní uvadnou atd. Bude-li mít dítě, má to být „hnusná zvrhlá zrůda“. A hned je tu propojení s Edmundem. Děti mohou za viny svých rodičů, jsou nástrojem trestu. Aby to nakonec nebylo tak, že Edmundova zločinnost je trestem pro Glostra. Od koho ale a za co? Lear vzývá přírodu. Občas ve svém hněvu jde však Lear více do sebe, ba budí určitou sympatii. Začíná se tím jeho mučednická cesta. Tady je náznak v souvislosti s vyjednáváním, kolik mužů si může nechat ve své družině (ten stud je proto, že vůbec musí vyjednávat) (I/4):

„Při životě a smrti / já propadnu se studem! Cedím tu / slzy jak ženská, a jen kvůli tobě! / To ty nezasloužíš! Mor a mlhy! / Zející rány, překřičte jí smysly / otcovskou kletbou! Staré a hloupé oči, / jedinou kapku ještě uroňte, / a vyrvu vás!“

Ale má přece ještě jednu dceru. Vstupujeme do druhého dějství a zde se dokonává jeho pád. Druhé dceři už docela poníženě lichotí, dává ji do prudkého kontrastu k dceři první snad právě proto, aby ji motivoval ke vstřícnosti. Ale dcery drží spolu. Co si o nich myslet? Pro ně Learova družina jsou výtržníci. Led jejich srdce vůči otci se projevuje až ke konci druhého dějství, kdy Lear padá na dno. Stupňují požadavky a Lear utíká do noční bouře.

Třetí dějství je obratem ke smyslu celé hry. Hlavní postavy: Lear a Edmundův bratr Edgar, který se skrývá před svým otcem jako polonahý žebrák Tom. Edgar i Lear jsou šílení bolestí. Sekunduje jim šašek. Je-li Edmund ukázkou zatvrzelé, chladné zločinnosti, kterou zplodila společenská přetvářka a bezcitnost, Edgar a Lear ve svém utrpení jsou vysvobozením od té samé přetvářky a bezcitnosti.

Edmund šplhá nahoru, Edgar a Lear spadli na dno. Jsou nejen psychicky, ale i fyzicky ztýráni. Zejména Edgar. U Edgara přitom nevidíme žádný jeho vlastní podíl, proč ta hrůza na něj padla. Prostě stál v cestě Edmundovi. Už nyní je tak zřejmé, že hra jako celek nebude směřovat k útěšné smysluplnosti života. Je, pokud jde o děj a osudy postav, brutálně absurdní, bezútěšná. A musí být, pokud má říci to podstatné. Pravdu. Abychom se to pokusili pochopit, zkusme začít tímto (III/2):

„Lear: Ať bije hrom a zaoblenou zem / jedinou ranou zkuje na placku! / Ty pukni, Přírodo, a utrať sémě, / z něhož se rodí nevděčníci! Šašek: Ale no tak, strejčku! Stačí pár kapek svěcené vody lichotek, a je to v suchu. Proč stát v mokru přede dveřmi? Odpros dcery, strejčku. Tahle noc se s mudrci ani blázny mazlit nebude. Lear: Burácej z plných plic a plivej déšť / a oheň. Co jsou blesky proti dcerám! / Na vás si nestěžuju, živly! Vám / jsem nedal království, nejste mé děti, / nemáte ke mně žádné závazky.“

Na začátku hry byl Lear za lichotky rád, dokonce proklel svou dceru za to, že mu nelichotí a říká pravdu. Něco se s ním stalo. Svět může být sebevíce absurdní, lidský osud sebevíce hrůzný a nespravedlivý, ale s člověkem se může stát něco úžasně smysluplného a pravdivého. Smysl, hodnota, pravda nejsou ve vykládání útěšných pohádek o smyslu, hodnotě, pravdě, ale ve vnitřní proměně. A ta musí otevřít oči před absurditou světa. Vstupujeme nyní do velkého, geniálního víru poezie podobného Ginsbergovu Kadiši. Hrůzně týraná Naomi absurditou nemoci a oslava Boha. Hrůzně týraný Lear a Edgar a oslava vnitřní proměny, pravdy. To je smysl celé hry i smysl života. Zde malá ukázka (III/4):

„Edgar: Já jsem chudák Tom, co pojídá jen žáby, ropuchy a pulce, ještěrky a mloky, a když ho ďábel posedne, přikusuje k tomu kravince, polyká krysy a zdechlé psy, pije žabinec a stojatou vodu ze smradlavých louží, od farnosti k farnosti ho ženou bičem, dávají do klády a občas do chládku. Tři obleky a šest košilí měl / Tom na příděl, / na koni jezdil, nosil meč, / myši a krysy jed po dlouhých sedm let. / Dej si pozor na toho, kdo pořád chodí za mnou. Nech toho, Šmulkine, tak už dost ty ďáble. (…) Lear: Nejdřív chci mluvit s tímhle moudrým mužem. (Edgarovi) Odkud se bere hrom? (…) Lear: Chci slyšet toho učeného Řeka. (Edgarovi) Co právě zkoumáš? Edgar: Jak ďábla zažehnat a pobít vši. (…) Lear: (Edgarovi) Vznešený mudrci, pojď s námi, pojď. Edgar: Chudák Tom se třese zimou, brr.“

Na konci třetího dějství jsou Glostrovi na přání jedné z Learových dcer vydloubnuty oči za to, že se zastal Leara. Tady už nemůže být pochyb o zločinné bezcitnosti obou dcer (ano, tohle konkrétně jde na vrub jen jedné, ale ony jsou jedna jako druhá). Osleplý Glostr se dozvídá, že ho Edmund oklamal. Nyní vidí pravdu. Padá na dno stejně jako Lear a Tom. Samozřejmě to celé má svůj rámec v chystané invazi francouzského krále do Anglie na pomoc Learovi, ale Anglii vládnou zrůdy, o tom nemůže být pochyb.

Na začátku čtvrtého dějství Glostr nepozná svého syna Edgara, se kterým se náhodou potká. Glostr stojí vedle syna a říká (IV/1):

„Byl jsem jak slepý, když jsem dobře viděl. / Když máme vše, nevážíme si toho. / Jen z nedostatku můžem zbohatnout. / Oklamali mě, Edgare, a já / tě zavrh. Kdybych tě mohl nahmatat, / řek bych, že se mi vrátil zrak. (…) (BC: řeč je o Edgarovi, který tu vystupuje jako žebrák, a Glostr nezná jeho identitu) Nemoh by žebrat, kdyby neměl rozum. / Já viděl jednoho včera v té bouři, / co připomněl mi, že člověk je červ. / Musel jsem myslet na syna, i když / rád jsem ho tehdy neměl. Teď vím víc. / Pro bohy jsme jak mouchy. Zabíjejí / nás jen tak z dlouhé chvíle.“

Glostr vidí absurditu života na základě proměny, kterou prodělal a která dává životu smysl (křesťansky řečeno: skutečný, věčný smysl, odkrytý v soucitu zjeveném na Golgotě; Golgota vs. bohové, kteří nás zabíjejí jako mouchy). Jistě na začátku v pohodlí své žoviálnosti věřil ve smysl života, který byl jen povrchní lží, šminkou zastírající hrůznou propast pravdy. Nyní padl na dno, aby viděl absurditu života a našel jeho smysl. A proto si chce vzít život. Chce zemřít. Ne z prázdnoty, z absurdity, ale z lítosti nad tím, co udělal synovi. Věří, že jej žebrák – ten syn, Edgar! – vede na okraj útesu, aby mohl skočit, ale je oklamán. Edgar líčí svému otci hloubku smyšlené propasti a říká stranou: „Hraju si s jeho utrpením, abych je vyléčil“. Edgar myslí na dobro svého otce, který mu tak ublížil. A Glostr myslí na Edgara a chce zemřít. Takové je srdce, taková je pravda. Když Glostr „skočí“ do domnělé propasti, spadne jen na zem vedle Edgara, který ho přesvědčí, že jde o zázrak a že má žít. Tohle je přece vítězství smyslu života nad vší absurditou: láska. Tady se vše důležité v Králi Learovi dokonává.

Následuje rozmlouvání Glostra s Learem, které Edgar sám pro sebe komentuje: „Pukne mi srdce!“. Lear chválí kopulaci, prý to dělá každá zlatá muška a prý ať každý smilní… a pak říká (IV/6):

„Velcí zloději věšejí ty malé. / Skrz hadry je vidět na každý hřích, / kožich a talár skryjí všechno. / O zločin obrněný zlatem si / vyláme zákon zuby, do hříchu / v cárech však projede nůž. / Všichni jsou bez viny, povídám, všichni, / já za ně ručím, příteli. Mám moc / umlčet žalobce. Skleněné oko to chce, a uvidíš to, co není, / jak hnusný podvodník.“

Čtvrté a páté dějství obsahují složitý děj, který vede k totální destrukci. Nemáme být svedeni dějem k lichotkám a lžím o životě. Lear sice dosáhne odpuštění od Kordelie, ale Edmund, do kterého se obě zlé sestry zamilují, což jej dovádí na vrchol moci v Anglii, poráží francouzskou armádu, zatýká Leara i Kordelii a dá příkaz k jejich popravě. Když sám umírá, v hnutí svědomí řekne o svém rozkazu, ale pomoc přichází pozdě na to, aby zachránila Kordelii. Král Lear vstoupí na scénu s umírající dcerou v náručí, a tím fakticky celá hra končí (až na pár posledních veršů od jiných postav komentujících tu hrůzu). Toto jsou poslední Learova slova, po kterých sám zemře:

„Už mého blázínka mi oběsili. / Nežije! Pes a kůň a krysa žijí, / tak proč ty ne? Už se mi nevrátíš. / Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy. / Ten knoflík rozepněte. Díky pane. / Vidíte? Její rty! Její rty! Hleďte! Tady, tady!“