Aby byli čeští pedagogové těmi, kdo společnost spojují, nikoli staví proti sobě

Nestudovala jsem přece proto, abych takové děti učila (?)

16. 11. 2017

čas čtení 8 minut
Měl jsem dnes možnost krátce mluvit na konferenci Společně ve škole, která se věnovala začleňování romských žáků do základních škol. Přesněji v panelu, který řešil zapojení rodičů do procesu změn, píše na Facebooku Tomáš Hečko. Následuje jeho projev postavený na osobní zkušenosti rodiče, který se musí v české společnosti vyrovnávat s řadou nelehkých společenských a kulturních překážek, pokud chce svému dítěti poskytnout pocit, že je součástí společnosti, nikoliv někým trpěným a vyloučeným. 

Dobrý den.

Jsem velice rád, že zde dnes mohu vystoupit. Když se rozhlédnu, vidím lidi, kteří nějakým způsobem přispívají k zavádění společného vzdělávání do českých škol. Děkuji za to, že dnes mohu promluvit právě k vám.

Jsem trochu na rozpacích, zda na tomto místě vůbec mám být. Když se podíváte do svých materiálů, mám v nich u jména napsáno „rodič“. To z jistého pohledu není příliš silný mandát na to, abych tady vystoupil. Rodičem se člověk může stát, s trochou štěstí, během pár minut a není to vlastně žádné velké umění.

Musím tedy upřesnit, že nemluvím jen za sebe, ale také za část rodičů, jejichž děti přicházejí do školy a jsou trochu jiné, než většina jejich vrstevníků. Naše prostřední, šestiletá dcera se narodila s Downovým syndromem. Angažuji se také v platformě Rodiče za inkluzi, která pomáhá rodinám dětí s hendikepem, které navštěvují běžné základní školy. Mohu tedy nabídnout ještě i trochu více, než jen vlastní rodičovskou zkušenost.

Žijeme s naší rodinou ve velmi krásné čtvrti. Pro výchovu dětí je starý Spořilov skvělé místo. Máme tady kolem sebe přátele, kteří berou celou naši rodinu jako běžné sousedy. Všechny děti bez výjimky chodí cvičit do místního Sokola. Dcera s postižením chodila do malé rodinné mateřské školy, kterou absolvovala bez asistenta pedagoga. V současné době je v přípravné třídě běžné základní školy a připravuje se na první třídu.

Věřím, že vše zvládne, především díky vstřícnosti školy a ohromnému množství pedagogické práce mé ženy, které tímto opravdu z celého srdce děkuji. Nikdy jsme se necítili nijak vyčleněni z komunity, ve které žijeme. Vždy jsem měl pocit, že, přes specifika, která výchova dítěte s Downovým syndromem má, žijeme obyčejný a v tom nejlepším smyslu normální život.

Pak jsem ale zjistil, že existují lidé, pro které to není samozřejmost. Úplně poprvé jsem si to naplno uvědomil při pročítání nějaké diskuse na facebooku. Jedna učitelka sem napsala:

„Nestudovala jsem přece proto, abych takové děti učila.“

To je věc, která člověka zasáhne. Vychováváte s nejlepšími úmysly dítě s postižením tak, aby co nejhladčeji zapadlo do našeho světa. Stojí vás to čas, úsilí, peníze. Díky stovkám hodin domácí pedagogické práce znáte jeho limity, ale i možnosti. A doufáte, že na té dlouhé cestě k jeho dospělosti budete mít v učitelích oporu. A pak se najednou dozvíte, že oni přece nestudovali, aby vaše dítě učili. Že vaše dítě není dost dobré na to, aby je učili.

Měl jsem za to, že dotyčná je třeba mého věku, táhne jí na padesát, vyrůstala v jiné době, děti s postižením viděla jen z rychlíku. Ne. Byla to čerstvá absolventka pedagogické fakulty, nebylo jí ještě třicet let.

O takzvané inkluzivní novele školského zákona se diskutuje ze všech možných úhlů a pozic. Ze zkušeností, které jako Rodiče za inkluzi máme, bych mohl vyjmenovat celou řadu překážek, se kterými se školy, pedagogové i rodiče potýkají. Neporozumění zákonu a jeho nesmyslný výklad. Špatně dostupná metodická podpora učitelů. Nedostatek a občas mizerná kvalita asistentů pedagoga. Byrokratická zátěž kolem. Z mého pohledu ambivalentní role momentálně velmi přetížených poradenských zařízení. Tlak státu na to, aby se čerstvě poskytnutá podpora opět omezila ve jménu úspor. Zneužívání tématu inkluze k osobním politickým cílům i ke zvyšování čtenosti médií. A samozřejmě evergreen – mizerné platové podmínky učitelů. Jistě jsem na něco důležitého ještě zapomněl. Na většinu těchto témat tady jistě přijde řeč.

Ale z mého pohledu rodiče i ze zkušeností, které Rodiče za inkluzi máme z úspěšných i neúspěšných případů začleňování dětí se ukazuje, že na samotném počátku je vždy motivace učitelů. To, že vůbec pochopí důvod a cíl inkluzivního vzdělávání. Že přijmou tu základní myšlenku, že vedle žáků vysněných a relativně jednoduchých jsou také žáci, u kterých věci jednoduše nejdou. A že akceptují, že má smysl takové žáky vzdělávat společně.

To je ten klíčový rozdíl, který rozhoduje o tom, zda se v dnešní, stále ještě ne ideální situaci, inkluze podaří. Jinak je veškerá snaha rodičů i dětí k ničemu a inkluze končí nechutnými tahanicemi, kdy se chce škola žáka za každou cenu zbavit. Tady pak rodiny vždy tahají za kratší konec.

Vím, že je jednoduché tuto věc pojmenovat a nekonečně složité ji změnit. Ale jsem tady jako rodič, a tak si snad mohu dovolit vyslovit několik přání.

Jako rodič bych si proto přál, aby bylo učitelské povolání dostatečně honorováno. Je katastrofou této země, že má jedny z nejhůře honorovaných učitelů v Evropské unii i zemích OECD.

Jako rodič bych si ale také přál, aby čeští učitelé měli pro toto povolání osobnostní předpoklady. Údiv vzbudily v posledních dnech rasistické poznámky mladé pedagožky a novopečené poslankyně Sněmovny za Svobodu a přímou demokracii. Rád bych si myslel, že je to výjimka, ale z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak není. My sami máme jen pár dnů starou zkušenost, kdy se učitelky mateřských školek u kávy shodly na myšlence, že pan Hitler to vlastně neměl vymyšlené tak špatně. Byl bych velice rád, kdyby čeští pedagogové byli těmi, kdo společnost spojují, nikoli staví proti sobě.

Jako rodič dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami bych si dále přál, aby se změnil obsah studia pedagogických fakult tak, aby jejich absolventi byli lépe připraveni na práci s třídou, která zahrnuje děti, jako je to naše.

A jako rodič dítěte se speciálními vzdělávacími bych velice ocenil, kdyby se stát nesnažil šetřit na nejmizerněji placených pedagogických pracovnících – tedy asistentech pedagoga. Naopak – pokud mají plnit svou roli, mělo by se jim dostat daleko větší péče. Právě oni často rozhodují o přijetí našich dětí školním kolektivem.

Vím, že mluvím o změnách, které je složité prosadit, jsou politicky nepopulární a které se projeví za deset či více let. Ale myslím si, bez těchto konkrétních kroků bude inkluzivní vzdělávání stále dokola zpochybňováno těmi, kteří budou přesvědčeni o tom, že „přece nestudovali proto, aby učili takové děti.“ Děti s nejrůznějšími hendikepy, děti romské, děti cizinců, výrazně nadané děti a vůbec všechny děti, které se vymykají širšímu průměru.

Děkuji vám za pozornost, přeji hezký den a zajímavou a inspirativní diskusi.

0
Vytisknout
11915

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2017