Hodnoty evangelia v dějinách Evropy

5. 7. 2017 / Boris Cvek

Cyril s Metodějem a Jan Hus mohou tradičně znamenat velmi různé důrazy: věrozvěstové jsou symbolem ještě nerozdělené církve, spojením Západu a Východu, zatímco Jan Hus představuje začátek procesu dělení západního křesťanství, který přes náboženskou nenávist a náboženské války vyústil v toleranci a princip občanského státu.

Úsilí soluňských bratří ani Husovo se vlastně nakonec nepovedlo. V českých zemích, včetně Moravy, naprosto převládl latinizovaný Západ, reformace pak nebyla všeobecná, katolická, ale vedla k zásadnějšímu rozdělení a odcizení než bylo dvoj- nebo trojpapežství. V obou případech šlo ale o veliké, dějinné zlomy, bez nichž není možno porozumět v zásadě celé evropské civilizaci, kterou se dnes kdekdo ohání.

Obecně s „pokřesťanštěním“ Evropy to nikdy nebylo moc slavné. Zkuste si přečíst Dantovou Božskou komedii, v níž Dante – tento asi největší katolický básník – líčí naprostý rozklad a cynismus uprostřed válek všech proti všem. Válek křesťanů, často prelátů, proti křesťanům. A to jsou dějiny Evropy, dějiny téměř nepřestávajících krvavých válek. Dokonce i v dobách – jako byly ty Dantovy – kdy na Západě byli všichni vlastně „stejné víry“. Rozdíly ve víře nejsou zjevně k vzájemnému vraždění se nezbytné.

Napětí mezi křesťanskou zvěstí, kterou k nám přinesli soluňští bratři a k níž se tak vášnivě hlásil Hus, a politickou či společenskou realitou „křesťanské Evropy“ začalo nést plody vlastně až s pádem feudálního řádu a se stále silnější emancipační představou, že všichni lidé jsou si ve své důstojnosti rovni – odtud pak celé to hnutí za rovnost před zákonem, hnutí za emancipaci žen a osvobození černých otroků, hnutí za sociální práva.

Tady někde se konečně začalo realizovat evangelium, často těmi – ale to už máme popsáno mnohokrát v Bibli – kdo byli oficiálními církevními hodnostáři pronásledováni. Často také těmi, kdo sami křesťanství a víru v Boha odmítali. Podstatné je, že hodnoty evangelia se za ta staletí neztratily, že přežily veškerou diskreditaci, kterou kritizoval Hus. Ano, Hus by jistě byl zhrozen z životních standardů emancipované společnosti, jistě by nesouhlasil se zrušením panského a poddanského stavu atd. Evangelní ideály lidské důstojnosti, rovnosti a svobody daleko překonaly možnosti jeho doby a její představivosti.

Změnit představivost k lepšímu trvá někdy staletí, často to bylo v Evropě spojeno s mnoha sociálními konflikty. A když pominula náboženská nenávist, povstala nacionální nenávist. Napadlo by Goetha nebo Schillera na začátku 19. století, že Evropu čekají dvě světové války a de facto průmyslově vedená genocida, provedená ve jménu jejich národa? Evropu, která měla během 19. století nesmírně pokročit ve vědeckém poznání světa, v technologiích a celkové úrovni kvality veřejného života. Evropu Kocha a Pasteura. Změnit představivost k horšímu a vyvolat nenávist a ničení může trvat jen krátkou dobu. Goethe umírá roku 1832, roku 1933 byl Hitler jmenován kancléřem.

Emancipace je vždycky křehká, je podmíněna celkovou životní úrovní a představivostí. Ve středověku prostě nebyla možná. Dějiny od věrozvěstů k Husovi a od Husa k moderní demokracii nedávají žádný důvod k slepému optimismu. V jednom ovšem mírně optimistické jsou: hodnoty evangelia přežily všechny války a čekaly uvnitř srdcí, aby se nakonec realizovaly v tom úžasném emancipačním hnutí, jaké Evropa v posledních dvou staletích zažila, a to jsou přesně ty hodnoty, které dnes země V4 popírají na případu chování k uprchlíkům.

V každém výtisku Nového zákona totiž najdeme příběh o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25-37), příběh o lásce a pomoci, které se obracejí k úplně neznámým lidem, dokonce lidem za kulturní bariérou. A v každém výtisku Nového zákona také najdeme pasáž (Matouš 25,31-46), v níž Ježíš jakožto soudce u posledního soudu tvrdí, že ti, kdo pomohli těm nejposlednějším, pomohli jemu. A nic jiného ho u toho soudu – pro mnohé možná velmi překvapivě – nezajímá.

0
Vytisknout
3506

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2017