Zločin proti vlastnímu obyvatelstvu a jeho potomstvu na vlastní oči

Co udělá česká mediální agenda v hlavě běžného člověka

15. 6. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

"S těma kvótama, to zase je, co?" začal taxikář bez varování. Během prvního kilometru přednesl tirádu neprůstřelných faktů, o nichž se v ČR mezi lidmi se zdravým rozumem nepochybuje. My žádné uprchlíky přijímat nemůžeme, nemůžeme se o ně starat a oni sem vůbec nechtějí. Chtějí do Německa, což je v pořádku, protože Merkelová si je tam přece všechny pozvala. Dokonce pro ně vypravíte letadlo a oni pak odejdou kam? Do Německa. Zformátovaný českým mediálním diskursem se běžný Čech dokáže vyrovnat s jedním z největších geopolitických fenoménů současnosti v čase světového rekordu v běhu na sto metrů, přičemž trať proběhne s fantastickou lehkostí. On neběží vázán gravitací skutečného světa, on letí na křídlech fantazie světa, v němž hnědá prosvítá za vepřově růžovým horizontem. A čokoláda to není...
Taxikář je milý člověk. Nepředstírá, rád si popovídá a má dojem, že prostě sdílí common sense. Upřímně se domnívá, že odmítnout přijetí tří a půl tisíc uprchlíků je věcí národní cti a podmínkou nutnou pro zachování naší kulturní identity a alespoň mlhavé představy nějaké snesitelné budoucnosti. "No," říkám, "to máte tak. Jsme součástí Evropské unie, což je, minimálně v rámci schengenského prostoru, území volného pohybu. To znamená, že pokud se někdo pohybuje současnou Evropou, je velmi těžké jeho pohyb kontrolovat. Vezměte kvóty jako snahu o řešení ekonomické a sociální zátěže, kterou reálně uprchlíci v daném okamžiku představují. Těch tři a půl tisíce uprchlíků je množství, které si ČR může dovolit přijmout a nijak se to na vašem životě neprojeví (taxikář souhlasí). Je to, s ohledem na situaci, symbolický závazek k tomu, že tvoříme společenství, které se chtě nechtě musí o vzniklé problémy dělit. Je to závazek, který nepředstavuje pro Českou republiku nějakou diplomatickou prohru, naopak představuje velkou příležitost, pokud by ji ovšem čeští, provinčně uvažující politici uměli pochopit a využít." 

Taxikář stále poslouchá, evidentně není hlupák, zajímá ho, co si myslí lidé s odlišným názorem. "Zatím totiž spadáme v očích západoevropských lídrů do stejné kategorie s poloautoritářskými zeměmi, jako je Polsko či Maďarsko, jsme v jejich očích tím východem, na který jsou zvyklí dívat se spatra. My se tak totiž po všech stránkách jevíme, prosazujeme stejnou zahraniční politiku. Bída české diplomacie spočívá v tom, že se tu "odvážní" čeští politici bijí před domácím publikem ve svoje choulostivá prsa a šturmují na kvóty, protože reálnou diplomacii dělat neumějí. Měli příležitost přihlásit se prostřednictvím kvót k tomu, že ČR se hodnotově hlásí k západu, nikoliv k východu, že si uvědomujeme, co to znamená být součástí evropského společenství a jsme ochotni na sebe brát odpovědnost a zaplatit za to skutečně symbolickou cenu. Taková diplomacie by totiž pozvedla ČR v očích západoevropských politiků nad skutečně žalostnou a politováníhodnou úroveň, kterou v současnosti představuje na evropském poli snaha V4 ukázat to nejhorší, co dokáže toto středoevropské společenství vyprodukovat: xenofobii, oportunismus, pokrytectví a vyvolávání hysterie mezi vlastním obyvatelstvem."

Taxikář projevuje něco jako souhlas. "A kdyby se česká diplomacie této příležitosti chopila, ukázala, kam ČR patří, bylo by posléze mnohem jednodušší vyjednávat pro naši zemi dobrou pozici v mnoha jiných oblastech, zejména v obchodních otázkách. Jenže to by nás evidentně musel na evropské i vládní úrovni zastupovat někdo jiný, ne lidé, kteří se nedomluví cizí řečí, loutky v rukou lobbyistických skupin a hokynáři." 

Taxikář nenamítá, přemýšlí. Dává mu to smysl. Problém je, že o tom takhle nikdy nepřemýšlel, protože neměl příležitost takto uvažovat. Převažující česká mediální agenda mu takovou příležitost nedává. Zformovala jeho uvažování do podoby odpovídající pasáčkovi koz z náhorní plošiny izolované od zbytku světa mentálně nepřekonatelnou vzdáleností. On to přitom není žádný trouba, který by nevěděl, co je za humny. Strávil několik let v USA a rád vzpomíná na to, co zažil. Mimo jiné na skvělé přijetí ze strany lidí tam. Skvělé přijetí ilegálního ekonomického migranta, jak otevřeně přiznává. Vzpomíná na to, že malá komunita, ve které se pohyboval, velmi brzy pochopila, jaký má status, ale nikdo ho neudával a nevyháněl. Ani místní policista...

-----

"Mimochodem, víte, kolik je v současnosti v ČR uprchlíků?"

"Pět tisíc."

"Omyl. Dvanáct."

Před pár dny jsem měl možnost v rámci Týdnů mediálního vzdělávání navštívit základní školu v Brně. Měl jsem příležitost povídat si s lidmi ve věku 14 a 15 let na téma média, fake news, konspirace, propaganda. Nakonec jsme přetahovali, protože mladé lidi toto téma přirozeně zajímá a chtějí se ptát. Nevadilo jim, že si ukrojili z volné hodiny a i když nejsou moc zvyklí diskutovat (český vzdělávací systém je to totiž neučí), vydrželi věnovat pozornost.

Dojem z toho mám následující: Děti a mladí lidé tráví ve školách tisíce hodin, které věnují často zcela redundantním informacím o detailech jazykovědy, biologické klasifikace či chemického názvosloví. Venku je přitom dennodenně obklopuje svět, kterému nerozumí, protože je nikdo neučí mu porozumět. Z iniciativy přemýšlející paní učitelky, navzdory názoru některých jejích kolegyň a kolegů, mají ubohé dvě hodiny na to, aby se něco dozvěděli a dokázali lépe chápat souvislosti, které vytvářejí sociální a politickou realitu, která  - na rozdíl od školy - nekončí posledním zvoněním. 

Chováme se naprosto absurdně, když zachováváme školy v podobě skanzenů, muzeí vědění a učení minulosti a ještě to hrdě nazýváme "tradicí" a konzervativním zvažováním toho, co je přípustné do vzdělávání integrovat, jak jsem byl taktéž nedávno poučen na pražské pedagogické fakultě. Tyto kuriózní názory retrotopistů zachraňujících vlastní z nouze ctnost ve světě, který se mění před očima a vytváří zcela nové spektrum problémů, na které je třeba mladé lidi připravit, efektivně brání jakékoliv změně. Udržujeme mladé lidi v nevědomosti a dláždíme jim veřejným vzděláváním cestu k neschopnosti orientovat se v podobě, kterou ilustruje výše citovaný pan taxikář.

ČT se před pár dny v pořadu Horizont věnovala finské reformě školství, která je založena na tom, že od určitého věku se budou žáci učit nikoliv po předmětech, ale po tématech. V nich budou aplikovat své poznatky, dozvídat se nové a budou konfrontováni s reálnými problémy světa, v němž žijí a za nějž budou brzo přebírat odpovědnost. Proč to ti blázniví Finové dělají, když jsou tak úspěšní v mezinárodních srovnáních výsledků vzdělávání? Protože přemýšlejí o tom, jak se připravit na svět, který přichází, ne na to, co bylo. Jak prosté. Před pár dny jsem moderoval diskusi s jihokorejským velvyslancem. Korea se proměnila během několika desetiletí ve 20. století ze země na úrovni Somálska na 11. největší ekonomiku světa. Vedou žebříčky nejrůznějších gramotností. Uvažují ale podobně jako Finové: vzdělávání je třeba designovat s ohledem na budoucnost a současný úspěch nezaručuje adaptaci na změny, které probíhají.

V psychologické terminologii se tomu říká growth mindset, překládáno jako "růstové myšlení", lépe řečeno uvažování postavené na tom, že možná řešení problémů nevytvářejí uzavřenou množinu doposud naučených postupů, nýbrž předpokládají učení se postupů nových, adaptovaných na unikátní problémy, které je třeba předpokládat. Toto uvažování, na úrovni kulturně sdíleného poznání, upřednostňují Finové a Korejci nejen ve vzdělávání. Češi zatím stále pracují s opakem, tzv. fixed mindset, postaveným na dojmu o omezené množině postupů nutně limitujících jakýkoliv progres.

Česká republika se za peníze svých daňových poplatníků dopouští zločinu na generaci mladých lidí. Vychovává je a vzdělává k neschopnosti a nesoběstačnosti. Interpretace tohoto skrytého kurikula je děsivá: je potřeba udržet společnost v tomto stavu, neboť je pak snadnější jí manipulovat. Ne že by v tom byl jednoznačný záměr, ale proponentů ohlupování, které se pak při testování na reálných společenských fenoménech projevuje hnědnutím, není zrovna málo. Klausové, Zemanové, Robejškové, Babišové či Chovanci a další mediátoři dogmatismu tuto společnost stále ovládají.


Vážení čtenáři,
 máme-li ve vydání Britských listů pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Možná si nemyslíte, že je v českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, kterou vyvolávají, však spíš napovídá, že ano.) 

Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte.  

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
5864

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2017