Skoro učebnice první československé Intermediální školy

23. 10. 2016 / Michal Giboda

Když na fakultě architektury Kalifornské univerzity vypsali konkurz na místo učitele, tři vybraní kandidáti přednesli před studenty svou vizi o obsahu a výuce svého předmětu. Následně se všichni postavili na pódium a studenti se stavěli za kandidáta, kterého chtěli jako učitele, a ten pak byl přijat. Vedení fakulty studentský výběr potvrdilo s důvěrou v budoucí soulad mezi ním a studenty. Škola je tu nakonec pro studenty, a ne pro pedagogy.

Studenti vycítí, kdo mluví erudovaně, dokáže identifikovat problém, jeho škodlivost a riziko i cesty jeho korekce. Studenti se musí s pedagogem identifikovat a přijmout ho jako svého učitele pro život. Je to metoda, jak předejít pochybnostem o objektivitě výběrových komisí, jejich předpojatosti či účelovosti. Třicetiminutový přednes svých vizí před autoritami školy nemusí být vždy v souladu s vizí členů výběrové komise, ale co kdyby kandidát přednesl neotřelý vhled do neprozkoumaných forem seberealizace právě skrze vizuální artefakty?

A co u nás? Například na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze: Jak se obsazují místa vedoucích ateliérů, jak se dbá na názor studentů a na jejich přání, aby je učil ten, k němuž vzhlížejí jako k svému vzoru, skutečnému učiteli, a to nejen v umění, ale i v životě? Když v roce 1990 založil na Akademii výtvarných umění v Praze její tehdejší rektor Milan Knížák Intermediální školu (ateliér), byla to první škola tohoto typu v tehdejším Československu. Nebyla zaměřena na jednu konkrétní techniku, ale definovala se jako „volný pohyb mezi médii“; od obrazu, sochy, videa přes počítač, instalace (i z velmi netradičních prvků), používání literární, hudební či divadelní formy jako regulérní součásti studia.

Přivedla na umělecké školy i uměleckou scénu nové přístupy a trendy v systému výuky. Škola – ateliér kladla důraz na disciplinovanost, nutnost morálky a kuráže v životě člověka i umělce. V ateliéru se tvořilo, ale i vzdělávalo. Pro každý nový semestr byl vytyčen hlavní myšlenkový proud – studijní plán a individuální programy pro studenty všech ročníků (např. napsat geometrickou báseň). Omyly a chyby se připouštěly jako součást studia, ale nepřipouštěla se lenost a nezodpovědnost. Tato metoda výuky byla později kritizována jako nedemokratická, ale mnozí pedagogové ji zaváděli. Studenti ateliéru se svými autonomními názory a postoji stále výrazněji odlišovali od vyžadované typologie studenta AVU.

Existence Knížáka se pro nové vedeni AVU v čele s rektorem Tomášem Vaňkem stala neúnosnou a koncem ledna 2015 rektor vypsal konkurz na vedoucího intermediálního ateliéru. Do druhého kola byli vybráni Milena Dopitová, bývalá Knížákova studentka, Ivan Vosecký a Milan Knížák, který před porotou obhajoval své pětadvacetileté pedagogické působení na akademii. M. Dopitová popsala intermedialitu jako volný pohyb mezi klasickými médii, ale i novými formami, s důrazem na celospolečenskou situaci. Dále kladla důraz na kolektivní projekty, protože je důležité, aby se studenti nebáli a byli otevření. To vše, co prezentovala jako vizi, zažila při studiu v Knížákově ateliéru. To on sehnal pro studenty svého ateliéru mecenáše, který mu financuje každoroční plenér, na němž se studenti slovy M. Dopitové podílejí na kolektivních projektech jednoduše tím, že jsou spolu!

Jako výsledek konkurzu „po důkladném zvážení všech předložených návrhů“ se rektor rozhodl od nového akademického roku 2015/2016 jmenovat do funkce vedoucí pedagožky Ateliéru intermediální tvorby I. (předtím intermediální školy) doc. MgA. Milenu Dopitovou.

V případě prof. Milana Knížáka je si rektor plně vědom jeho výjimečného přínosu, jímž během devadesátých let vtiskl Akademii výtvarných umění v Praze novou definici a kvalitu. Jako ocenění jeho výjimečných zásluh podá Umělecké radě AVU návrh, aby profesoru Knížákovi udělila titul Doctor honoris causa, aby požíval statut emeritního profesora, a tak nadále participoval na aktivitách školy, včetně možnosti být školitelem vybraných doktorandek a doktorandů.

Studenti se s takovým kompromisem nesmířili. Naopak s pomocí asistenta Milana Periče a editorky Vilmy Brzezinové vydali knihu s názvem Skoroučebnice, 25 let první československé Intermediální školy, v  rozsahu 500 stran. A proč Skoroučebnice? Kniha mapuje vývoj a systém výuky, jsou v ní obsažena zadání individuálních úkolů studentům, jejich hodnocení, obhajoby a ukázky studentských prací, testy i zamyšlení, jimiž profesor Knížák zahajoval každý semestr. Mohutným protestním akcím proti rozhodnutí školy o odvolání Knížáka je v knize věnována příloha o rozsahu 62 stran.

Na závěr ještě úryvek z dopisu, který Knížákovi poslal ředitel muzea Fusion Arts a mimořádný profesor Pratt Institute a Parsons New School of Design v New Yorku, Tomas Neuman:

„... (Knížák) je skvělým zdrojem znalostí a talentu pro každou vysokou školu ... Spolu s Františkem Kupkou je jedním z nejznámějších českých umělců v zahraničí.“

0
Vytisknout
2368

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2016