Emancipace kontra zemancipace

25. 10. 2016 / Karel Dolejší


Na sociálních sítích se v souvislosti s nedávnou deklarací vazalství vůči Pekingu objevil zajímavý novotvar - "zemancipace". Pojem se ale, jak už to tak v daném kontextu bývá, nedočkal přesné definice. Zde jeden návrh.


Emancipace bývala programem autentické levice. Jeho podpora však vždy byla poněkud vachrlatá, což odráží celá složitá problematika vztahu mezi "avantgardou" a "lidem". Emancipaci hlásala avantgarda, která vždy tvořila menšinu, leč užívala rétorických strategií, které ji představovaly coby mluvčí budoucí většiny.

Nejrigorózněji je tato strategie propracována v klasickém marxismu. Podle prognóz kapitalistického vývoje předložených Marxem v "Kapitálu" mělo "progresívní zbídačování" dělnické třídy automaticky produkovat třídní vědomí proletariátu a tak přivést dělníky k poznatkům hlásaným předem marxistickou inteligencí.

Již během 1. světové války bylo zřejmé, že takto věci nefungují, když dělníci vyzývaní marxisty k internacionalismu pod vedením sociálních demokratů podpořili nacionalistické válečné programy. Poté se marxisté začetli do mladého Marxe a ve znamení Lukácse a Frankfurtské školy přešli od ekonomických analýz k ideologickým. Neštěstí bylo dovršeno, když se ze všech marxismů stal zdaleka nejvlivnějším neogramsciánský proud, který ze studia působení katolické církve na evropské semiperiferii vyvozuje závěry ohledně "hegemonie". "Hegemonii" se sice podařilo získat americkým (levicovým) liberálům na univerzitách, nicméně ani vítězství v kulturních válkách 70. let nepřineslo skutečný a dlouhodobý úspěch, jak ukazuje populistická exploze posledních let v Evropě i USA. Příznačné je, že levičáčtí ideologové až na několik výjimek v právě probíhajícím sporu mezi establishmentem a populisty nezískávají žádné body. Pravdu měl ovšem již v polovině 80. let Ivan Sviták, když gramsciánství označil za mrtvý proud marxistického myšlení.

Pojem kulturní a ideologické hegemonie nemá co do činění s levicovým emancipačním programem, tak jako s ním nemá co dělat žádný jiný program vymývání mozků. Samotný principiálně antipluralistický projekt podřízení a ovládnutí většiny za účelem údajného osvobození v blíže neurčené budoucnosti v sobě od počátku chová zárodek nerovných, hierarchických vztahů, které se mohou následně pouze reprodukovat a rozvíjet.

Jak je na tom "zemancipace" ve vztahu k emancipaci?

"Zemancipace" představuje instinktivně volený program "lidu", který se již odmítá jakkoliv identifikovat s emancipační avantgardou a jejím ambiciózním programem, na nějž rezignoval. Zemancipujete se tehdy, pokud namísto vlastního rozvoje a osvobozování, místo získávání vlastního vlivu na veřejné dění, akceptujete normalizační model "výhody za poslušnost". Výhody, ostatně jen slibované, mají být ovšem povýtce materiálního charakteru a údajný příjemce se v rámci dealu výměnou zříká zbytků vlastní autonomie, kterou odkládá ve jménu tradiční skupinové identity.

Dalším prostředkem, jak takový člověk prchá před vlastní vyprázdněnou individuální existencí, je nekritická identifikace se zjevným symbolem síly a moci ztělesňujícím nerozlišený dav v osobě idolu. Chybění, které si samo sebe nejasně uvědomuje jako chybění, jako čistou negativitu, se idolem kompenzačně zmocňuje zdání pozitivity. V České republice paradoxně tuto roli sehrává dvojice Zeman / Babiš, za nimiž ovšem často vykukuje tvář Vladimira Vladimiroviče Putina. Vlastní pocit méněcennosti stejně jako absence jakéhokoliv reálného politického programu zřejmě představují hlavní motivy identifikace s obrazy skutečně či údajně mocných a vlivných nepřátel establishmentu, k nimž se resentiment zemancipanta upíná a na nichž se zemancipant ipsuje. Sám se osvobodit nedovede a nezvládá, proto fandí těm, kdo to jeho pánům možná mohou vytmavit - bez ohledu na to, že pod knutou vítězů by pak byl utlačen mnohem dokonaleji než dnes. Fanoušek Zemana nevidí burlaka táhnoucího kontejnerové lodě po kanálu Dunaj - Odra - Labe: Burlaka, který může být jeho vnukem. Jeho momentální nelibé pocity jsou pro něj mnohem důležitější než budoucnost potomků.

Emancipační program při veškerém utopismu dlouhodobě pracoval na vymezení kritérií, podle nichž se dala posuzovat proveditelnost politických programů - podobně, jako mnohé velké technické projekty doprovází studie proveditelnosti. První vlaštovkou byl program "vědeckého" socialismu schematicky shrnutý v Engelsově práci "Vývoj socialismu od utopie k vědě"; zatím poslední významný příspěvek k tématu v českém prostředí představovala stať "Emancipace a utopie" z pozůstalosti filosofa avantgardy Roberta Kalivody. Východiskem je zde přesvědčení, že politické programy nemohou být založeny na pouhých psychických potřebách a libůstkách subjektu, případně na jeho mindrácích, resentimentu, hněvu a či osobní nenávisti vůči ministrovi X. Politický program by měl být realizovatelný ve stávajícím politickém prostředí (nikoliv "až po dosažení hegemonie") a umožnit slušnou šanci na změny k lepšímu. Změny pro změny v lepším případě nevedou nikam, v horším působí následným zhoršením masová zklamání a apatii, po nichž přichází kolektivní regrese na nižší vývojový stupeň.

Zemancipace je takovou kolektivní regresí upadlého "lidu", který se sám ještě chápe jako "levicový", ačkoliv jeho hodnotové zakotvení a sada očekávání jsou formovány konzervativní normalizací. Tito lidé by byli zcela spokojeni s bismarckovským programem sociálního zabezpečení v nacionalistickém a konzervativním kontextu, nic by jim zde nescházelo.

"Levice" tak začíná být pojmem velice zavádějícím, protože označuje příliš mnoho věcí naráz. Od počátku panovalo napětí mezi avantgardou a "lidem, který má teprve prohlédnout"; s rétorickým trikem "budoucí většiny" se vypořádali první postmoderní autoři, kteří jej radikálně odmítli. Dnes už i "lid" pokládá za zřejmé, že "budoucí levicová většina" je neustále odkládána do unikající budoucnosti - a program emancipace je jím opuštěn. Z autentické emancipace se znova stala menšinová myšlenka radikálních intelektuálů, jako na samotném počátku moderny.

V letech 1948 - 1967 existovala ve Francii radikální avantgardní skupina nazvaná "Socialisme ou Barbarie" (Socialismus nebo barbarství) vydávající stejnojmenný časopis.

Dnes už je zřejmé, jak byla zmíněná otázka rozhodnuta.

0
Vytisknout
4136

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2016