Jaké je řešení uprchlického problému?

Rozevřít náruč? Postavit zeď? Sprásknout rukama?

25. 6. 2015 / Miloš Dokulil

Hned na samém začátku uvažování o té poměrně „nové“ tématice je tu problém s charakteristikou těch, o něž tu běží. Jde vesměs o lidi, kteří prchají před možnou záhubou? Anebo jde spíše o jedince, kteří si jenom (či především) chtějí v životě vylepšit jeho podmínky?

Přitom by mohlo navíc jít o kombinaci již těchto zdvojeně nadhozených předpokladů. Zároveň bychom měli odlišovat mezi „ekonomickým migrantem“ a „uprchlíkem“. I když mít záměr odněkud uprchnout a muset na to vynaložit nemalou sumu finančních prostředků nemálo tu možnou výchozí údajnou diferenciaci zamlžuje. Zároveň je doprovodným kritériem jisté výchozí výlučnosti, která jen některým (poněkud movitějším) lidem umožňuje dostat se definitivně z existenčně nejistých poměrů do relativně nesrovnatelného bezpečí.

Rozevřít náruč? Bez ohledu na možné výchozí pohnutky ekonomicky movitějších „migrantů“ (či zároveň „uprchlíků“?) takto se nejen výchozím způsobem řeší tento problém. Zároveň je takto dáno „echo“ gangům přepravujícím ty migranty či uprchlíky, že lze v této ilegální a velmi výnosné činnosti pokračovat. (Nestává se takto instituce, která dá tomuto počínání „zelenou“, bezděčným spoluviníkem těch ilegálních a nanejvýš nežádoucích aktivit? Ačkoliv přece chceme být vstřícní vůči postiženým nešťastníkům odkudkoliv na světě, že?)

Postavit zeď na hranicích? Zeď? Anebo aspoň ostnatý a střežený plot? Copak se nedá taková zeď z obou stran obejít? Navíc: jde už jednou o lidi na cestě. Jde o (e)migranty, kteří již nějak za sebou „spálili mosty“ a musí se dostat někam dál. Nemohou zůstat ani před zdí, ani jen za tou zdí. Musí někde příhodně zakotvit. A to se tímto opatřením jistě nestalo.

Nebo jako možní adresáti toho přílivu nečekaných (a nekýžených) uprchlíků odněkud, kde ani nevíme, jak se vůbec žije-nežije, máme být jenom trpnými samaritány? Sprásknout rukama nad jejich osudem? Pak udělat aspoň to minimální, aby se uchytili? (Nebo jenom přehodit výhybku někam, kde mají k tomu lepší podmínky?)

Nemá teď zřejmě smysl jen si připouštět, že „jaksi“ máme možná povinnost těm lidem v nouzi pomoci. (A pokud to „zabere“, navodí se zároveň jen příhodný impuls k ilegální organizaci dalšího exodu?)

Zůstává stále otevřená otázka, zda má převládající civilizace pouze být dědicem problémů navozených jinde, v oblastech, které s problémy tu civilizační cestu nastoupily, anebo od ní dokonce s jiným dramatickým programem odstoupily. Je tu jistě – možná nevyřčená – otázka, zda se pouze pokusy o možné napravení důsledků těch anomálií neprohřešujeme proti něčemu zásadnějšímu, co možná hned vidět není. Vždyť ti, kteří odněkud prchají, byli by za zcela odlišných podmínek možná těmi prvními, na jejichž bedrech by stála „přestavba“ k žádoucnějším poměrům.

Jak je jenom možné, že ještě ani v 21. století nemá lidstvo žádné přijatelné „páky“ k tomu, aby nebyly zbytečně ohrožovány životy a perspektivy lidí nikde na tomto světě? Že i terorismus může beztrestně operovat tam, kde náhodou vyvstane „vakuum moci“? Že nelze zabránit ničení kulturních památek nebo obchodu s nimi? Že ten okolní svět pouze „nestačí zírat“, když jsou mediálně vysílány do světa třeba popravy lidí, které takto dosvědčují nejen současnou moc těch, kteří vydali takový příkaz; ale zároveň, jak málo zatím to globalizující se lidstvo má možnost zabránit vraždám lidí, kteří se nějak mohli stát bezbrannou „kořistí“ jinak orientovaných současných vládců jistých teritorií a na to pak takto hrůzně doplatili?

Samozřejmě, jakmile dokonce může hrozit i katastrofa lodí přepravujících uprchlíky do Evropy, je třeba mít urychleně prostředky k jejich záchraně. Jenže to je pořád jen hašení už jednou zažehnutého ohně. Ohně, jehož zažehnutí nepředcházelo žádné adekvátní opatření, aby se možné příčině problému předešlo. Poněvadž jinak bude nečekaně hořet dál. A třeba i na dalších místech. Zatím není poznat nic, že by se tento svět (počínaje OSN) kvalifikovaně zabýval prevencí. Nebo včasnou represí příčin těch nastalých problémů, jejichž důsledky jinak vlekle potrvají dál… (A k jedněm „kvótám“ počtu přidělených uprchlíků přibudou pouze další. Aniž se předešlo tomu, aby někdo musel prchat ze své vlasti a měl si „zbytečně“ zvykat žít ve zcela odlišném životním prostředí od toho původně vlastního.)

Že by bylo nákladné střežit plavbu podezřelých lodí? Bylo by nákladnější mít v přístavech odpovědné orgány, které by nepřipustily podezřelou přepravu osob? Že by bylo ještě dražší zamezit již inzerci takové ilegální cesty k exilu již někde ve městech? Nebude ale nejnákladnější zajistit výchozí start do dalšího života těch uprchlíků v nějakých cílových zemích? Přitom s odlišnou kulturou? Když by zřejmě – za odlišných okolností – mohli žít doma? A když určitě nebudou jedinými a posledními (e)migranty v nouzi? (V jakém světě to vlastně žijeme? Nebudeme opravdu jen nedobrovolnými „cílovými podílníky“ na tom obchodu s lidským neštěstím?)

0
Vytisknout
3823

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2015