Nejen komik, Russell Brand je originálním obrazem moderního aktivisty

25. 6. 2015 / Daniel Rejman

Sám sebe Brand prezentuje jako ostentativního nevoliče. Dle svých slov usiluje o hlubší celospolečenskou změnu, která nevzejde z křížkování volebních lístků. Své glosy šíří prostřednictvím vlastních účtů na Twitteru a Facebooku – tam také nahrává svá krátká videa, která jsou pořizována především přímo u něj doma v jeho ložnici nebo kuchyni.

S oblibou kritizuje liché a fabulační výstupy konzervativních moderátorů, britskou vládu či všemožné rasistické projevy. Jeho zájmy se profilují směrem doleva s důrazem na ekologii a mezilidskou solidaritu.

V čem je příklad tohoto mírně sebestředného a narcistického glosátora pro Česko zajímavý? V jeho originálním přístupu, kterým zvládá uchopit a prezentovat politická témata. Jeho komediální talent usnadňuje jinak závažné otázky artikulovat stravitelně a vést především mladé lidi k zamyšlení formou, která je, řekněme, „cool“.

Je aktivistou, jenž věci prezentuje akčně, zábavně a přesto ne triviálně. Jeho video příspěvky, jež vkládáním různých titulků a fotografií mají charakter blogu, nesou název Trew News nebo zkráceně Trews.

Zcela neotřele působilo interview, které před nedávnými volbami Brand vedl s dnes již bývalým předsedou Labouristické strany Edem Milibandem. Namísto formálně vyhlížejícího televizního studia oba rozmlouvali v Brandově kuchyni. Rozhovor byl zcela neformální a přesto v něm padaly zásadní dotazy a odpovědi.

Nejzajímavější je ovšem úsilí, jež vyvíjí britský herec nyní. V současnosti totiž propaguje vlastní iniciativu nazvanou „love the police“. Jejím záměrem je bojovat za lepší platové podmínky, vyšší důchody a společenské uznání britských policistů.

Brand se pokouší rozbít jejich obraz coby často nenáviděných rozháněčů demonstrací a zbořit falešný dojem, že policisté jsou apriori v opozici k sociálním protestům. Snaží se poukázat na to, že škrty britské vlády nesou nelibě nejen různí aktivisté a protestující, ale právě i samotná policie. Policie i protestující jsou ve svých politických zájmech velmi často na stejné lodi, ačkoliv to tak mnohdy nevypadá.

Svérázný komik se domnívá, že uvidí-li policejní sbory uznání ze strany společnosti a zjistí-li, že občané si jejich práce váží a bojují za jejich lepší platové ohodnocení, bude to ku prospěchu všech.

A hlavně, Brand svou ideu považuje za univerzální, aplikovatelnou globálně. Policisté nejsou vyčleněnou skupinou, která jen slepě hájí zájmy jednotlivých vlád. Jsou to lidé, kterých se tvrdé zásahy do sociálního státu dotýkají úplně stejně jako ostatních.

Celou myšlenku lze navíc uchopit v širším měřítku a zamyslet se, zda některé antagonismy vyskytující se ve společnosti v horizontální rovině nejsou jen chimérou. Těžkooděnec často nemusí rozhánět demonstrující dav proto, že by s ním v jeho požadavcích nesouhlasil, nýbrž tak činí na základě rozkazu. Někteří sociálně smýšlející lidé by v duchu Brandovy iniciativy mohli přehodnotit vůči komu být v opozici a naopak s kým je přirozené táhnout za jeden provaz.

Brand je možná naivní snílek a jeho idealistické vidění světa se míjí účinkem, jako se minula jeho veřejná podpora labouristů. Nelze mu ovšem upřít, že je na sociálních sítích významnou personou a v kybersvětě plném zkratek a kýčovitých výzev je schopen iniciovat zamyšlení hodné diskuze.