O čem není třeba vůbec mluvit

13. 8. 2013 / Ondřej Lánský

Vládnutí pravice je prozatím v ČR konec. Předčasné volby budou. A budou asi v říjnu. Jaká nás čeká předvolební kampaň? Kromě primitivního zjednodušení ekonomických a sociálních důsledků vládnutí posledních vlád v podobě diskursu o zneužívání sociálních dávek, je možné, že se pravice pokusí přetavit svého intelektuálního maskota posledních dvaceti let -- antikomunismus -- do nového hávu boje za republiku a proti autoritářství prezidenta.

Podle mnohých pravicových komentátorů se totiž ve středu nehlasovalo o Rusnokově vládě, ale spíše o charakter demokracie či dokonce o novém režimu (B. Pečínka v DNES). Zeman prý porušil ústavní zvyklosti a posunul republiku směrem k autoritářské demokracii. Kalousek i Schwarzenberg již hřímají o boji proti tomuto nebezpečí, které někteří drze a mylně srovnávají s nástupem fašismu (Laudát).

Problém je ale jinde. Kalousek se snaží odklonit pozornost voličů od důsledků vládnutí své vlády. A opírá se o nešťastné tradice. Jednou takovou nebohou ústavní zvyklostí je totiž lokajské donášení podpisů nominantů premiérského postu na hrad. Politici zvolení do poslanecké sněmovny  by ve skutečnosti neměli rozhodovat pouze na základě svého členství ve straně, ale také vzhledem k programu, který pretendent přináší v programovém prohlášení vlády. Určitá tradice nejmenování, ale pověřování nějaké osoby k jednání o sestavení vlády bylo ve skutečnosti v jistém napětí s touto představou politiky. Vedlo totiž k tomu, že politici i komentátoři se začali postupně soustředit především na sebrané podpisy poslanců a nikoliv na vlastní politický program.

V tomto smyslu bylo počínání Zemana se Sobotkou zcela v souladu s představou o fungování politiky, která favorizuje politický program před osobnostmi a pouhým sčítáním hlasů. Zeman se neschovával za pověřování, ale v podstatě rovnou jmenoval premiéra, který po sestavení svého kabinetu musel předstoupit s programem před dolní komoru. To, že ve skutečnosti byl tento proces cestou ke zvýšení tlaku na pravici, je faktem, o kterém lze pouze spekulovat, zda byl Sobotkou a Zemanem zamýšlený či nikoliv. Každopádně po pádu vlády je blízko také rozpuštění sněmovny.

Z hlediska blížících se voleb však platí, že Zeman může být pro levici problémem jen do té míry, do jaké to levice dopustí a do jaké z něj problém sama vlastně vytvoří. Levice se nesmí totiž nechat vlákat do diskusí o tomto pseudoproblému a naopak musí zaměřit svou pozornost na pečlivý rozbor sociálně-ekonomických důsledků neoliberálního vládnutí. Musí znovu tematizovat antagonismus práce a kapitálu, objektivní limity a rozpory kapitalismu. Musí konečně zezelenat a opět zase zlevicovět.

Autor je sociální filosof a mluvčí iniciativy ProAlt

0
Vytisknout
5696

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2013