Bude naše demokracie po dalších prezidentských volbách jen řízená nebo rovnou dědičná?

22. 1. 2013 / Jaroslav Bašta

Při svých cestách do postsovětské Střední Asie nebo na Kavkaz jsem se zajímal o to, jak se tamní převážně muslimská klanová společnost dokáže adaptovat na demokracii západního typu, kterou přijali v období nadšení po pádu Sovětského Svazu. Záhy jsem zjistil, že přinejmenším stejně dobře jako na předchozí totalitní systém. Personální kontinuita (téměř ze všech komunistických tajemníků se stali nacionalističtí prezidenti) a staletá tradice přizpůsobování se formálním požadavkům doby sehrály klíčovou roli. Stále rozhodují titíž lidé (či jejich potomci) opření o pevnou klanovou strukturu. Rada starších se dohodne s politiky, co za své hlasy dostane, a ostatním řekne koho mají volit. Zvyk je železná košile, a tak se volební účast pohybuje kolem 99% a odevzdávají 97 -- 98% platných hlasů pro oficiálního kandidáta.

A své prezidenty již mnohokrát po sobě zvolili, protože vůle lidu je více než ústava. Když zestárnou nebo zemřou, voliči vyberou jimi vyvolené nástupce. V muslimských sekulárních republikách Střední Asie se se tak přímá volba prezidentů stala dědičnou záležitost. Když náhodou chybí mužský potomek, nastoupí vynález římských císařů -- adopce následníka. K tomuto řešení se přiklonila i Ruská federace (viz řada Jelcin -- Putin -- Medvěděv a zase Putin). Říká se tomu řízená demokracie. Nejpozoruhodnější na tom je, že tamní volby jsou relativně svobodné a s ohledem na rozlohu země, tradice a úroveň elektorátu formálně zcela demokratické. Téměř sto procent hlasů oprávněných voličů dostává prezident na Kavkaze, jinde na širé Rusi jen kolem šedesáti.

Tyto zkušenosti mě vedly k téměř morbidnímu zájmu o první přímé prezidentské volby v České republice. První kolo mě docela potěšilo, kandidáti byli autentičtí, zábavní, ba přímo malební. Občas se sice ozvaly disharmonické tóny ze strany podporovatelů černého koně soutěže, ale stále jsem měl pocit, že jsem v Evropě. Pak začalo druhé kolo...

Většina českých novinářů volby pojala jako sportovní utkání a vrhla se do kampaně s vervou a inteligencí fotbalových rowdies. Jen jim na rozdíl od fanoušků Sparty či Baníku chybí věrohodnost a smysl pro fair play. Politiku tak symbolicky vrátili do starověku, neboť první politické strany vznikly v Konstantinopoli z diváků dvou barevně odlišených stran cirku a jejich členové se podle toho chovaly.

Přestože nejsme klanová společnost řízená ctihodnými stařešiny, náhle se vynořila celá armáda lidí (dříve příčetných a většinou i úctyhodných), kteří v sobě objevili mentalitu předáků kočovnického klanu z doby vpádu Mongolů. Hlasitě nám doporučují, koho máme volit. A bičem by chtěli vychovávat tu lůzu, která si myslí něco jiného než oni. Připomínají nám ostatním, kteří odmítáme jejich volbu, že jsme potomci zbabělých nevolníků, lidé duševně zkažení komunismem, zkrátka tupé socky. Jak již je v Čechách zvykem, sami jsou přesvědčeni, že jsou demokraté západního střihu a nositelé konzervativních tradic.

Dle mého soukromého názoru, v těchto volbách probublalo na povrch bahno uložené v našem národním podvědomí hodně hluboko. A vážení majitelé jediné pravdy by za normálních okolností mohli s částí své argumentační výbavy uspět leda někde hluboko v Asii. Zvítězí však v Praze.

0
Vytisknout
4376

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2013