TÉMA HAVEL:

Dluhy

16. 1. 2012 / Libor Prudký

Památka Václava Havla je oslavována z nejrůznějších stran. Právem i přehnaně. Bezostyšně -- těmi, kteří mu nemohli přijít na jméno za jeho života -- i s obyčejným smutkem. Mezi tisíci lidmi, kteří vyšli do ulic v den jeho úmrtí bylo ticho, smutek a prostá lidská účast. A zamyšlení.

Myslí mi běžela řada otázek, nakonec převládla: Co Václavovi Havlovi dlužíme? A když jsem o tom přemítal dál, došel mě i její rub: co Václav Havel dluží nám?

Co dlužíme Václavovi Havlovi především je myslím zřetelné: dlužíme mu sílu a dobrou vůli přistoupit na jeho přesvědčení, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Se všemi souvislostmi, které tato věta nese. I s posmíváním těch, kteří toto uvažování o lidech vidí jako idealistické. (Jak zoufalé a ubohé je vidět svět, lidi kolem sebe a sebe sama bez úsilí o lásku a dobírání se k pravdě!) Dlužíme mu znovu a znovu vydolovanou snahu o domluvu, o důvěru, o nabídku k pochopení, a také o úsilí prosazovat věcné, k obsahu mířící přístupy k jakémukoliv problému, před jeho technickým řešením. Jednoduše řečeno: dlužíme mu znovu a znovu objevované a projevované humanistické a občanské vidění světa. Tímto dluhem se stále víc vzdalujeme od možnosti tento dluh splatit.

Dlužíme mu také naši vlastní osobní statečnost. Odvahu říci NE tam, kde jde o porušování pravidel, o kterých ví naše svědomí. Zvláště důležitých v krajinách moci, majetku a úspěchu. Tuto statečnost mu dlužíme už odedávna. Nesplácené dluhy se nejprve stávají noční můrou, pak časo výčitkou, až dokonce zdrojem zavrhování toho, komu dlužíme. Zvlášť, když imperativ statečnosti není tak zřetelný. A je tak snadné ho zakamuflovat. I vzdalováním se od osobní statečnosti se náš dluh prohlubuje.

Dlužíme mu přijetí odpovědnosti za své skutky. To je vlastně logický důsledek nedostatku osobní statečnosti: nemáme odvahu dohlédnout, co všechno naše konání znamená. Nemáme odvahu dohlédnout dál, než je momentální prospěch a třeba i vládnutí na čtyři roky, nebo -- ještě hůř -- rozpočet na jeden rok. Před tím nic, potom nic.

Vlastně mu dlužíme úsilí o naplnění vlastního života. O život v pravdě a lásce. Protože jinudy život naplnit vlastně nejde.

Jaké jsou dluhy po Václavu Havlovi?

Jsou připomínány různé, většinou konfrontací jeho proklamací s některými skutky. To může být významné, ale ne podstatné.

Jako podstatný dluh, který zanechal Václav Havel vidím to, že nepochopil, že prosazování svobod hospodářských a politických bez úsilí o vědomou, kritickou, sebereflektující existenci člověka není možné. Že prosazování hospodářských a politických svobod je bez úsilí o učení se osobní svobodě a svobodnému přístupu ke světu vyloučeno. Že etická stránka hospodářských a politických svobod není okrasa, ale podmínka plnohodného naplňování těchto svobod. Už Adam Smith napsal, že "svoboda jedince, ani volný trh, nejsou možné bez tří základních zásad, totiž stability vlastnictví, dobrovolnosti převodu a stability slibu". To proto, že politické a hospodářské svobody jsou - jak přesně vyjádřil velký liberální sociální myslitel Ralph Dahrendorf - "studené projekty", které bez naplňování autentickými (neanomickými, tedy zakotvenými a sebereflektujícími) bytostmi nejprve degenerují, posléze se likvidují. A že právě globální vynechání této podmínky pro rozvoj ekonomických a politických svobod (či volného trhu a demokracie) vyúsťuje v současné krize ekonomické i politické. Že nevidění této podmínky v rozvoji ekonomických a politických svobod je cestou k likvidaci těchto svobod samotných. A u nás, že nedotknutelná převaha přesvědčení o samospasitelnosti "neviditelné ruky trhu" a "základních forem demokracie, tedy práva na volby a předání odpovědnosti demokraticky zvoleným zástupcům bez dalšího zasahování voliči", je sama o sobě zdrojem krizí, korupcí, porušování práv, následně beznaděje a ztráty důvěry a nárůstu nezakotvené, anomické existence. Že tudíž svobodná společnost a především ti, kteří ji vedou, mají povinnost rozvíjet učení se svobodě občanů, protože jinak potlačují svobody samotné. A toho lze dosahovat pouze prostřednictvím autentické, občanské existence. Že cesta, která tuto podmínku nerespektuje znamená další prohlubování likvidací ekonomických i sociálních svobod. Že neodvolatelně vede k sebelikvidaci těch, kdo takto jednostranně chápou svobody. A s nimi k likvidaci společnosti založené na chápání ekonomických a politických svobod jako existujících "samých o sobě", jako projektů, které s lidmi nepočítají. Nepropojení "mechanizmů" svobod a "jejich lidské dimenze" nakonec likviduje obojí.

To, že to nepochopili naši "tržní komsomolci", je logické. To, že to bezezbytku nedošlo Václavu Havlovi je vlastně protismyslné, protože jeho výzvy k pravdě a lásce úsilí o naplněnou, autentickou existenci obsahují. Nicméně k propojení svobod trhu a demokracie s nezbytností učení se svobodě a usilování o autentickou, naplněnou, nezcizenou existenci - jako vzájemně podmíněných procesů - zřejmě u Václava Havla nedošlo. Aspoň, pokud vím, to takto nikdy neformuloval. A hlavně: toto domyšlení "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" nikdy nesdělil veřejnosti.

Možná, že mu v tom bránily některé souvislosti, které toto podmínění svobod v sobě nese. Ideologická klišé (od pravice k levici, od kapitalismu k socializmu, atp.) jsou důležitá zábrana.

A soustavné pokusy, které se o propojení právě oné "lidské" a "procesuální" dimenze svobod pokoušejí, například ve Skandinávských zemích, obsahují některé prvky, které z hlediska jednostranného vidění ekonomických a politických svobod (právě jen onoho "procesuálního" rozměru a žádného jiného) vyhlížejí jako překážky rozvoje svobod. Za všechny uvedu sociální stát. Stát, který bere v úvahu, že spoluodpovědnost lidí za chod státu a společnosti musí být znatelná (a proto třeba v průměru až 40 % daní z příjmu) a rostoucí (proto i nárůsty zdanění v nejvyšších příjmových skupinách), protože jen tak je možné zajistit základní potřeby pro všechny občany -- tedy jejich bezpečnost a ztrátu ohrožení chudobou. S vědomím, že teprve při zajištění těchto základních potřeb je možné požadovat po členech společnosti, aby se věnovali rozvoji svého občanství, aby se učili odpovědnosti za své skutky a odvaze být sami sebou. A zároveň jim nabízet dlouhodobé a promyšlené postupy, které jim k takovému učení mohou napomáhat a bedlivě naslouchat především spontánním aktivitám, které sami občané v těchto oblastech vyvíjejí. S důvěrou k nim!

Učení se svobodě je dlouhodobý proces, který nelze ani nařizovat, ani vyžadovat bez toho, že by pro to byly vytvářeny podmínky. A na prvním místě právě zabezpečení základních životních potřeb. Učení se svobodě je možné jen v sociálním státě. Také proto, že nečiní ze svobody privilegium. Pak je možné účinně rozvíjet vzdělanost a výchovu, jako další nezbytnou podmínku svobody. A pak lze také podněcovat podílení se co největšího počtu občanů v zemi na životě společnosti. Jednak jako základu pro možnost kontroly úsilí proti svobodám (především z úrovně mocí nejrůznějšího druhu), jednak jako součást praktické zkušenosti s odpovědností za své skutky. (Což je nejúčinnější prostředek učení se svobodě.) A zároveň jako základní zdroj pro růst obecné důvěry ve společnosti, včetně důvěry v soustavu moci. Jednoduše řečeno -- jde o podmínky pro faktický rozvoj otevřené společnosti. Ta bez autentických občanů není možná.

Že jde o dluh, který po sobě zanechal Václav Havel, je smutné. Především pro nás všechny. To ale neznamená, že by nás to zbavovalo odpovědnosti za splátky tohoto dluhu. Protože bez prosazení právě tohoto propojení mezi lidskou a procesuální stránkou svobod nepřežijeme. Nejen my, ale celá civilizace založená na euroamerické tradici svobod jako základu rozvoje společnosti i života každého jedince.

Rizik je tu mnoho. Střetů rovněž. Jako vždy, když preferujeme svobody: musí být pro každého. Aby nezdegenerovaly, musí být podmínky, podněty a jasné cesty k tomu, aby se na nich podílelo co nejvíc lidí, protože jinak se svobodám nenaučíme. Na to jsme v letech po roce 1992 až dosud zapomněli. A šlo o vrcholně aktuální věc, protože svobodě jsme se před tím věru neučili.

Jestli si neuvědomíme potřebu změny výchozího diskurzu -- od mechanizmů a procesů svobod obrat k rozvoji učení se svobodám a podmínkám pro ně -- zlikvidujeme svobody samotné. To se stává našim společným rozhodujícím dluhem. Dluhem, ve kterém se propojuje jak ty, které máme vůči Václavu Havlovi i ty, které nám zanechal. Když tyto dluhy nepřijmeme a nebudeme splácet, dáváme prostor "falešným prorokům" a "samozvaným spasitelům" , kteří prý to "za nás vyřeší". Stejně jako vždycky, když takoví krysaři přišli -- cestou do pekel.

0
Vytisknout
5448

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2012